Na bolavou nohu jsem vyzkoušela snad všechno, včetně léčitelů a bylinkářek. Nakonec mě vyléčila mastička. Ale jinak, než jsem čekala! Na svoje pevné zdraví jsem byla náležitě pyšná. Každou nemoc jsem pokládala za slabost, která se dá překonat! Vedla jsem k tomu i svoje děti a později i vnoučata. Ani manžel u mě se stesky nepochodil, považovala jsem ho za simulanta. K doktorovi šel tajně, chudák.

Byla jsem víc než zoufalá, když jsem se dozvěděla, že přijdu kvůli snižování stavu o práci. Zachránit mě mohlo jen donášení na kolegy! Šokující zpráva přišla jako blesk z čistého nebe. Náš podnik, v kterém jsem pracovala skoro deset let, bude propouštět. O zaměstnání měla přijít skoro polovina zaměstnanců a mezi nimi i já. Kde si budu ve svém věku hledat zaměstnání? Už jsem neměla sílu předstírat

Zaměstnání v ryze mužském kolektivu jsem se nejprve bála. Časem jsem však zjistila, že je mezi kolegy mnohem více legrace než kdekoliv jinde. Bylo mi krásných dvacet let, když jsem jako mladá maminka nastoupila po mateřské znovu do práce. Manžel dostal novou pracovní nabídku a k ní i služební byt, což se nám jako rodině s malým synkem hodilo. Sehnat školku pro syna nebyl v té době ještě problé

Chystala jsme se dát výpověď, už jsem nemohla snášet šikanu mojí nadřízené. Potom se vše změnilo a ze mě se stala chůva jejích tří malých dětí! S manželem jsme oba pracovali ve stejném podniku, ale často se za celý den ani nepotkali. On byl řidič a já mistrová ve výrobě. Těžko říct, kdo z nás na tom byl hůř. On, taková ta děvečka pro všechno. Hodně nadřízených a nikdo spokojený. Když vyhověl jedn

Sokyni v lásce, manželovu milenku, jsem nenáviděla a chtěla ji zničit. Později, když ji můj bývalý ublížil stejně jako mně, se z nás staly nerozlučné přítelkyně! Moje deset let trvající manželství vzalo za své, když jsem se dozvěděla o manželově nevěře. Rozvádět jsme se nechtěla, měla jsem v živé paměti svůj předchozí rozvod. První manžel byl totiž velký despota a lhář. Slíbil mi, že mě zničí a m

Milovala jsem noční relax ve vířivce, kterou jsem si pořídila k narozeninám. Neodradila mě zima ani déšť. Koupel ve tmě a naprostém tichu jsem si nemohla nechat odepřít! Byl to večer jako každý jiný. Přítel spal u televize a já se pomalu chystala do svojí milované vířivky. Byla docela drahá a já na ni dlouho šetřila. Nadělila jsem si ji jako dárek ke kulatinám, a nelitovala ani minutu. Půlnoční

Třicet let mi maturita nechyběla, ale potom jsem už bez ní nemohla být. Škola a učení se staly mojí noční můrou. Pomoct mi mohl jen učitel, ale ne zadarmo! Maturitní vysvědčení asi bylo podstatnější, než roky praxe, které jsem měla. Dostala jsem na vybranou. Buď nastoupím do školy, nebo mě přeřadí na méně placenou, a o to fyzicky náročnější práci! „Už tu školu nezvládnu,“ brečela jsem doma manžel

Tak tohle se může stát jenom mě, pomyslela jsem si. Nedávala jsem v podzemní garáži pozor a omylem přejela muže, který zrovna vystupoval z auta. Netušila jsem, že je to můj nový šéf! Pospíchat se nevyplácí, říkal vždycky můj tatínek. Já zdvihla oči a dodala: „Práce kvapná málo platná.“ Potom jsme se oba rozesmáli. Zůstalo nám to dodnes a vždycky, když se vidíme, řekneme si právě toto pořekadlo. T

Od dětství jsem měla jasno, čím chci být. Asistovat při operacích jako sálová sestra! Nemocnice se ale pro mě během několika minut stala noční můrou. Na rozdíl od spolužaček jsem měla od nejútlejšího dětství jasno, čím chci v životě být. Toužila jsem pomáhat, starat se, pečovat a hlavně zachraňovat – proto jsem po základní škole směrovala na střední zdravotnickou školu. Mí rodiče doufali, že budu

Více než kde jinde zde platí, že chybami se člověk učí. Prosazovala jsem, aby se dcera věnovala tomu, co baví mě. Dnes už vím, že to byla hloupost. Někdy je lepší dát věcem volný průběh. Odmalička jsem se věnovala baletu. Už jako čtyřletá holka jsem u babičky vždycky vyžadovala, aby mně pustila Dvořákovu Mou vlast na gramofonu a já jsem si u toho sama v pokoji tancovala, jindy mi zase rodina děla