Vzpomíná na život, který jsme prožili? Nebo už spíš neví? I když se zeptá, jak se jmenuju, třeba někde hluboko ví... Dnes mi podal ruku. A pak se na mě usmál, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje soused, jak se vaří čaj. Ale b

Sedím na lavičce v parku, kde to znám nazpaměť. Stromy jsou pořád stejné, i když o něco starší. Ony však mohou mluvit, já ne. Alespoň šumí. Jsou možná staré jako já. Jenže na mně je ten zub času znát víc. Přírodu bereme jako němou, ale když přijdete o hlas, uvědomíte si, že rostliny mohou být slyšet víc než vy. Před dvěma lety se to stalo. Ochromila mne ztráta hlasu. Něco uvnitř mě řeklo „dost“

Před pěti lety mi zemřel dobrý kamarád Standa, který byl jako můj bráška. Mrzelo mě, že už se nikdy neuvidíme. Standa se ale přece jen ukázal. Dalo by se říct, že jsme spolu se Standou vyrůstali. Díky tomu jsme k sobě měli velmi blízko. Když mi Standa jednoho dne řekl, že má nádor v hlavě, nenapadlo mě, jak to skončí. I když podstoupil slibnou operaci, po čase bohužel zemřel. Musím říct, že mě

Seděla jsem v parku a četla jsem si, když ke mně přistoupil neznámý muž. Znal nejen moje jméno, ale dokonce i moji budoucnost. Mohou někteří lidé opravdu vědět, co se stane? Já věřím, že ano. Před mnoha lety jsem se totiž na vlastní kůži přesvědčila o tom, že existují lidé, kteří znají náš osud na léta dopředu. Náhodou jsem při jedné procházce narazila na neznámého podivného muže, který mi řekl

Nikdy jsem nezažila nic nadpřirozeného. Vždy jsem o takových příhodách jen četla nebo slyšela. Před rokem se ale stalo něco i mně. Pocházím z vesnice na jižní Moravě. Rodiče vlastní větší domeček s menším hospodářstvím. Oba pracují jako zemědělci a hospodáři. Maminka se k tomu všemu ještě starala o nemocného souseda. Jmenoval se Jindřich a byl po několika operacích srdce. Vzhledem ke svému vyso

Můj bratr Kamil byl vždy ten šikovnější, všechno mu šlo hned. Já se naopak s každým úkolem hodiny trápila. Ale něco společného jsme přece jen měli. Když jsme dospěli, Kamil postavil dům, zatímco já jsem splácela garsonku v paneláku. Ale jedna věc nás spojovala, láska k naší staré rodinné chalupě v Jizerských horách. Demarkační linie v obýváku Tedy, spojovala nás až do chvíle, než nám ji r

Vždycky jsem si myslela, že v padesáti pěti budu mít s dcerou Simonou vztah jako z reklamy na kávu. Místo toho jsem podle ní zlodějka dětí. Život umí být pořádně drsnou lekcí z diplomacie a já ji u nás doma prohrála na celé čáře. Dcera se se mnou přestala bavit. Důvod? V pokoji pro hosty už několik měsíců spí patnáctiletý kluk, který u nás našel klid a bezpečí, o jakých se mu doma ani nesnilo.

Nikdy jsem svoji snachu neměla ráda. Vždy se mi zdála falešná a k mému synovi se mi prostě nehodila. No, správně jsem ji odhadla... Mé neblahé tušení se začalo naplňovat ve chvíli, kdy Eva zničehonic propadla běhání. Ona, která bývala líná až běda a nejraději trávila čas zachumlaná s knihou na gauči! Najednou vstávala brzy ráno, navlékla se do sportovního oblečení a vyrážela ven za každého poča

V sedmnácti letech jsem se zamilovala do spolužáka Borise. Ale říci mu to, bylo vyloučeno, styděla jsem se. S celým elánem sladkých sedmnácti let jsem se zamilovala do spolužáka Borise. Fešák Boris neměl o ničem ani tušení, poletoval od spolužačky ke spolužačce, flirtoval s kdekým a sotva věděl, že existuji. Těžko vylíčit, jak mi bylo. Věděla jsem, že mu nic neřeknu, v těch dávných dobách bylo

Bolelo to, jako když sypete sůl do rány. Myslím, že jsem chtěla rozchod odvrátit, ale byla jsem příliš hrdá, a tak jsem to neudělala. Přišlo to, čeho jsem se bála nejvíc. Rozchod. Byli jsme příliš mladí, neznali jsme základní pravidla pro soužití lidí v páru. Mysleli jsme si, že člověk prostě musí mít vždy pravdu. A tečka. Každodenní zápolení. Neznali jsme kompromis, oběma nám bylo sotva devate

Byla jsem bez energie, a poté dokonce onemocněla. Nikdy by mě nenapadlo, že mi pomohou mušle vyplavené z moře. Dodnes je mám ve vitríně. Když se dostane člověk do velkých zdravotních potíží, měl by sebrat své síly a vydat se k moři. Tam je ta největší síla, protože z moře, mořské vody, jsme se zrodili všichni. Tam je život! Bylo mi čerstvě šedesát, tohle jubileum jsem si ještě užila zdravá a sp

Od dětství mě pronásleduje hlad a různé diety. O pečeném selátku a alkoholu se mi může jen zdát. Snědla jsem si snad v minulém životě svůj příděl i za tento život? Vždycky jsem měla v sobě to zvláštní tušení, že smrtí život nekončí. Že moje duše nezemře s tělem, ale někam odejde a bude existovat dál. Bylo to moje vnitřní silné přesvědčení. A to navzdory tomu, že těmto věcem nebyl minulý režim n

Můj muž je městský typ. Když jsem ho poznala, vypadal jako hromádka neštěstí. A přírody se bál jako čert kříže. Dneska už je to veselý a usměvavý chlap, venkov ho ale stále neláká. Tetička, k níž jsem jezdívala na letní byt, pronajímala podkroví pětipokojové vily u řeky. Trávila jsem u ní pravidelně celý červenec, někdy i déle, byla báječná, byla s ní legrace. A právě v to léto, o kterém chci v