Během studií jsem bydlela s kamarádkou v pronájmu. Když jsem tam jednou zůstala sama, zažila jsem něco, na co bych ráda zapomněla. Společně s kamarádkou Mirkou jsem bydlela v pronajatém bytě. V poklidu jsme tam žily asi dva roky. Majitelem bytu byl starší pán, kterého bych v klidu nazvala podivínem. Za tu dobu, co nám byt pronajímal, s námi prohodil sotva pět vět. Když přišel na kontrolu, jen m

Teprve osobní zážitek nám pomůže pochopit to, čemu jinak nevěříme. Dočasně jsem získala schopnosti, o kterých jsem nevěděla, že existují. Kdysi jsem patřila mezi ty typy lidí, kteří se posmívají druhým za některé názory na věci mezi nebem a zemí. Nikdy jsem na žádná kouzla, přízraky nebo nadpřirozené jevy nevěřila. Dokonce i jako malá holčička jsem se nerada dívala na pohádky, kde se nadpřiroze

Jednu pěknou chalupu jsme před lety s manželem koupili. Není nadto se v pátek sebrat a vyrazit na víkend do klidu přírody. Vždy jsem se na chalupě cítila absolutně bezpečně, i když jsme neměli moc sousedů. Pak ovšem přišel jarní podvečer, který to změnil. Na chalupu jsem onoho osudného dne zamířila bez manžela, který onemocněl. Původně jsem myslela, že zůstanu s ním, ale nabádal mě, ať jedu a u

Seznámili jsme se na diskotéce. Tehdy mi každý prorokoval, že nám vztah nevydrží, protože je Pavel mladší, my se ale navzdory tomu vzali. Narodily se nám tři děti. Oba jsme chodili do práce a doma jsme měli středně velké hospodářství. A když jsme měli chvilku, rádi jsme ji strávili třeba na horách. Všichni podváděli? Vlastně mi nic nescházelo. Jen můj život pomalu zapadal do stereotypu. S

Když jsem poznala Dana, byla jsem už nějakou dobu sama a jeho zájem mi lichotil. Vlastnil kavárničku a já si u něj ráda poseděla. V ždy jsem měla pocit, že spolu lehce flirtujeme, ale brala jsem to dost na lehkou váhu, protože byl o pár let mladší než já. Brzdila jsem se, přece jen, co by tomu řekli lidi, říkala jsem si. Když mě pak pozval na večeři, docela mě to překvapilo, ale k mému překvape

Než jsme k sobě s mým současným partnerem našli cestu, trvalo to řadu let. Ale vyplatilo se nám počkat si. Když jsem Aleše poprvé spatřila po příchodu do kanceláře, netušila jsem, že jednou, za pár let, budeme žít v jednom bytě, na jedné adrese a s vidinou společné budoucnosti. Přátelsky se na mě usmíval a hned se mi líbil. Dlouho se pak nic nedělo, každému z nás ubíhal život vlastním směrem. P

Zase jsme se nepohodli. Na zahradě prostě nemůžeme být s manželem spolu. Doma nám to funguje, ale na čerstvém vzduchu to trochu drhne. Kyslík nám nejspíš leze do hlavy, mozek se okysličuje a manžela hned napadají věci, které mě za chvíli začnou vytáčet. Jako ten jeho nápad, že starý ořešák půjde k zemi. Má k tomu tisíc důvodů, proč ten krásný strom chce pokácet. Ani jeden není rozumný, bráním j

S Rudolfem jsme chodili osm let. O svatbě nepadlo ani slovo. Došla jsem k názoru, že si mě nikdy nevezme. Někdo jiný by ale mohl... Připochodovaly za mnou jako komando pomsty. Babička, máma, sestra. Tvářily se přísně. „Chceme ti promluvit do duše,“ řekla sestra. A jéje! Bylo mi jasné, že se ta věc týká Rudolfa. „Je to kvůli Rudolfovi?“ broukla jsem. „A kvůli komu jinýmu asi?“ zaúpěla má sest

Letos zjara jsme se s maminkou vypravily na tatínkův hrob, abychom ho uklidily a také si zavzpomínaly. Setkání s tetou Helenou nebylo hezké, ale tatínek by se možná pobavil. Tatínek zemřel loni před Svátkem zesnulých. Letos zjara jsme se s maminkou vypravily na hrob, abychom odklidily dušičkovou výzdobu a s tatínkem si symbolicky popovídaly. Nesmírně nám chybí. Život nás nehýčká ani jednu, a

Které dítě by si nepřálo najít poklad?! I my jsme se o to kdysi snažili. Dávné poklady ale bývají přísně střeženy. Zřícenina poblíž rodné vesnice − to bylo přesně to, na co jsme jako děti zálibně zíraly a snily o tom, že tam musí zaručeně být hned několik pokladů, které musíme objevit. A jen u snění nezůstalo, několikrát jsme se s kamarády snažili do prastarého podzemí hradu dostat. Všechny pří

Musela jsem si zkusit ten zajímavý magický rituál, a to bez ohledu na varování mé známé. To, co se poté dělo, mě upřímně děsí dodnes. Stalo se to před dvanácti lety. Tehdy jsem se na jednom večírku ocitla ve společnosti podivných lidí, byly to samé nadšené fanynky všeho magického. Já byla těmi věcmi nepolíbená. Jedna z nich začala hovořit o zrcadlové magii, o které jsem nevěděla vůbec nic. A

S nešťastným duchem jsem žila řadu let. Dozvěděla jsem se to ale až v dospělosti, když jsem vyrazila za věštkyní. Od té doby mám vzácný dar. Ta chvíle, kdy ve mně vědma odhalila ducha, byla šílená. Najednou jsem to nebyla já, kdo s ní seděl a mluvil. Ústa jsem měla sevřená a cítila jsem, že mě ovládá někdo jiný. Procedura, kdy se kinezioložka snažila ducha odvézt na druhou stranu, trvala nekone

Už od pohledu mi bylo jasné, že v tom starém hotýlku s malým muzeem v přízemí není něco v pořádku. Vynořil se před námi za zatáčkou a já tušila hned, že se to v tom hotelu duchy jen hemží. Klenby a oblouky, nábytek jako ze středověku a na stěnách meče a štíty s erby. Uprostřed restaurace stál velký majestátní krb, u něhož seděl velký chlupatý pes. Hosté se bavili, smáli a veselili. Pes začal