Můj manžel byl skoro anděl, všechny kamarádky mi ho záviděly, žádná totiž tak hodného a laskavého muže neměla. Škoda, že jsem byla taková nevděčnice. Odpustit bývá těžké, někdy tak těžké, že skoro nemožné. Bývá to však obrovská úleva, která je odměnou za odpuštění. Odpustíte-li, upřímně a celým srdcem, nikoli jen tak naoko, přestanete se užírat a drásat. Někdy to však trvá roky, ne-li desetilet

Byla to náhoda, když jsem se připletla k ošklivé nehodě. Duše zemřelého si mě ale asi vybrala a začala mě ve spánku navštěvovat. Začala jsem z toho být šílená! Měla jsem to tak po celý život – nehody, zejména ty tragické na silnici, mi nedělají dobře na psychiku. A dokonce i ve chvíli, když se v televizi objeví záběry z nějakého neštěstí, zavírám oči, přepínám na jiný program nebo odcházím z mí

Našla jsme ji na půdě v krabici po dědečkovi. Vzpomněla jsem si, jak o té skleněnce vyprávěl. Byla prý kouzelná a plnila i ta nejtajnější přání. Když jsem byla malá a jezdila k dědečkovi a babičce na venkov, ráda jsem si s nimi povídala. Babička vyprávěla o místních pověstech a legendách, dědeček zase o pokladech, které se ve zdejším kraji skrývaly. Byl to velký dobrodruh, který snil o tom, že

Nikdy jsme s manželem nemuseli řešit žádné zásadní problémy, vše jsme zvládali na jedničku, nebo přinejhorším na dvojku. Vše, až na tchána. Tomu manžel musel rázně domluvit. Musím říct, že mám báječného manžela, zaplaťpánbůh za něj. Čas ukázal, že je spolehlivý, věrný a pracovitý. Neměli jsme to vždy jednoduché, zpočátku jsme bydleli v paneláku s mými rodiči v jejich třípokojovém bytě, dokonce

Jiřinku jsem měla z vnoučat nejraději. Často za mnou chodila a povídaly jsme si, občas mi nakoupila a poklidila. Pak se mi ale ztratil zlatý řetízek... Po smrti manžela jsem žila léta sama. Děti za mnou jezdily poskrovnu. Po jedné nemoci, kterou jsem prodělala, nátlak dětí, abych šla do domu s pečovatelskou službou, zesílil. V tu chvíli zasáhla moje vnučka Jiřina. Řekla, že za mnou bude jezd

Byla to milá, krotká ovečka. Pobíhala po zahradě babičky a spokojeně se pásla. Lezla jsem na ni a vozila se. Netušila jsem, jak moc mi to pomůže. K babičce na vesnici jsme jezdili se sestrou a rodiči často. Sestra byla o čtyři roky starší, než já. Nejvíce jsme se těšily na zvířátka, která babička měla. Ovšem byl tam i jeden velký postrach – kohout, který měl na nás spadeno. Dokázal nás honit

Byly jsme skvělé kamarádky ze střední. Přísahaly jsme si, že budeme nejlepší parta navždy. Jenže já se nechala strhnout vášní. Na střední škole jsem se potkala s Mirkou a Hanou. Okamžitě jsme si padly do oka. Rozuměly jsme si, jako bychom se znaly odjakživa. Jak čas šel, naše přátelství posilovalo. Po maturitě, když naše studium končilo, jsme vyrazily na výlet do Krkonoš, a tam si přísahaly nes

Nevěřila jsem, že by mi Jiří někdy zahnul. Přesto se tak stalo. Chtěla jsem se rozvést, ale nakonec jsem tu radost sousedce udělat nemohla. S Jirkou to byla velká láska už od školky. Já měla ve vztahu vždy navrch, zatímco Jiří žárlil. Nikdy mě nikam nepustil samotnou, zejména na plesy a různé společenské akce. Dokonce i na mé firemní večírky se dokázal vnutit, aby mě měl na očích. Smála jsem

Tolik let jsem to tajila. Ale odhodlala jsem se. Vnímám, že nemám tolik času. Musím říct pravdu mé rodině. Dětem, že mají sourozence. Třeba ho najdeme. Vzpomínky jsou krásné, ale také kruté. Ty mé se v hlavě neustále ozývají. Proudí hlavou jako auta na silnici. Proč to přirovnání? Tehdy jsem je totiž pozorovala, když jsem přemýšlela, jestli tam neskočit. Nebyla jsem plnoletá, měla jsem v hlavě

Vzpomíná na život, který jsme prožili? Nebo už spíš neví? I když se zeptá, jak se jmenuju, třeba někde hluboko ví... Dnes mi podal ruku. A pak se na mě usmál, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje soused, jak se vaří čaj. Ale b

Sedím na lavičce v parku, kde to znám nazpaměť. Stromy jsou pořád stejné, i když o něco starší. Ony však mohou mluvit, já ne. Alespoň šumí. Jsou možná staré jako já. Jenže na mně je ten zub času znát víc. Přírodu bereme jako němou, ale když přijdete o hlas, uvědomíte si, že rostliny mohou být slyšet víc než vy. Před dvěma lety se to stalo. Ochromila mne ztráta hlasu. Něco uvnitř mě řeklo „dost“

Před pěti lety mi zemřel dobrý kamarád Standa, který byl jako můj bráška. Mrzelo mě, že už se nikdy neuvidíme. Standa se ale přece jen ukázal. Dalo by se říct, že jsme spolu se Standou vyrůstali. Díky tomu jsme k sobě měli velmi blízko. Když mi Standa jednoho dne řekl, že má nádor v hlavě, nenapadlo mě, jak to skončí. I když podstoupil slibnou operaci, po čase bohužel zemřel. Musím říct, že mě

Seděla jsem v parku a četla jsem si, když ke mně přistoupil neznámý muž. Znal nejen moje jméno, ale dokonce i moji budoucnost. Mohou někteří lidé opravdu vědět, co se stane? Já věřím, že ano. Před mnoha lety jsem se totiž na vlastní kůži přesvědčila o tom, že existují lidé, kteří znají náš osud na léta dopředu. Náhodou jsem při jedné procházce narazila na neznámého podivného muže, který mi řekl