Ošetřující lékař nás ujistil, že to dobře dopadne. Udělají všechno, co je v jejich silách. Drama mělo šťastnější konec, než jsem doufala. Není nic horšího, než když onemocní dítě. Představit si to umí jen ten, kdo to skutečně prožil. A kdo to prožije a přežije, pak už se netrápí ani nerozčiluje kvůli maličkostem. Je šťastný, když se ráno probudí, a pokud je zrovna zataženo a na okna bubnují deš

Na manželův hrob někdo umístil kytici rudých růží. Ženské mu nedají pokoj ani po smrti. To je tak nevhodné, tak ubohé ‒ říkala jsem si. Na hřbitově mě čekal šok. Bylo to jako z nějakého filmu. Už zdálky, od těžkých hřbitovních dveří, které přízračně vrzaly, jsem zaznamenala na hrobě cosi nepatřičného. Červeně zářil. Po několika spěšných krocích jsem pochopila, že na manželův hrob někdo umístil

Musela jsem si splnit svůj těžký životní úkol, abych si našla správného muže. Pohyboval se v mé blízkosti dlouhý čas, já ho ale neviděla. Bývala jsem v mládí pohledná dívka, muži se na mě lepili, já ale měla smůlu. První manžel propadl alkoholu, všechno, co jsme měli, propil. Druhého dokonce zavřeli do vězení, zbyly po něm jenom velké dluhy. Pak jsem si našla chlapa, který mě po roce velké l

K neznámým ženám, které se zjeví před vámi nenadále a vypadají jako z jiného světa, se chovejte vždy vlídně a uctivě. Opak by se vám vymstil. Byl krásný podvečer, který si říkal o procházku. Se sestrou a kamarádkami jsme vyrazily. To, co jsme zažily, bylo nad rámec chápání. Prožily jsme noc hrůzy a dodnes jsme šťastné, že jsme se z toho dostaly... Neznámá žena Vyrazily jsme přes les na lo

Se smrtí matky jsem se nemohla smířit, nepomohlo ani deset let od jejího odchodu. Až mi přineslo odpověď sezení u záhadné jasnovidky. Když vám odejde blízký člověk, je to neštěstí. Když navíc odejde za podivných okolností, trápí vás to víc. Tak to bylo s mou maminkou. Nemohla jsem se s jejím odchodem smířit. Neměla jsem zdání, co ji trápilo natolik, že si vzala život, jak tvrdili všichni. Bu

Táta ovdověl v pětapadesáti letech, mamka podlehla vážné nemoci. Štěstí bylo, že otec ještě chodil do práce a měl nás ‒ mě a mého přítele Štěpána, snažili jsme se ho držet nad vodou. Otec od smrti mámy nikam nechodil, znal jenom cestu do práce a domů. Stal se z něho morous. Přestal slavit své narozeniny, svátky, prý to pro něho už nemá smysl. Když toto trvalo asi čtyři roky, s přítelem jsme mu

Nemohla jsem otěhotnět, za problémem byla moje vzácná krev. Po boku mi v těžkých chvílích stál celoživotní kamarád. Netušila jsem, že právě on je ten pravý. Dlouhá léta jsem měla dobrého kamaráda, kterému jsem mohla říct všechno. Matěje jsem poznala na střední škole. Chodil o ročník výš a zamiloval se do mě. Psal mi krásné dopisy, ale já jsem ho odmítla. Měla jsem ho ráda, ale nemilovala jse

Dnes si to nedokážu vysvětlit. Jak nás ta opičí zaslepená láska dokázala postavit proti sobě, že jsme začaly tak bláznivě soupeřit. Byly jsme s Annou kamarádky už ve školce. V mnohém jsme si byly podobné, jako sestry. Ve stejnou dobu jsme se zamilovaly, šly si vzájemně na svatbě za svědka a i děti se nám narodily ve stejný rok. A právě tehdy se naše cesty začaly rozcházet. Moje starší dcera

Dětství se pro mě stalo peklem. Otec byl hodný, ale pevně pod pantoflem, máma mi dělala ze života peklo. Své děti jsem jí nikdy nepůjčila! Ačkoli má dítě spát nejméně osm hodin, já často nespala ani čtyři. Matka mi to nedovolila. Měla utkvělou představu, že mě neporodila pro to, aby se ze mě stala obyčejná holka, která bude žít průměrný život. Celé moje dětství bylo tudíž utrpení. Otec byl n

O tom, že by nás mohlo být na tátovo dědictví víc, jsme neměli ani tušení. Najednou se ale zjevil cizí člověk, který tvrdil, že je náš bratr... Bylo to jako ze špatného filmu. Prožijete něco zlého, myslím tím smrt tatínka – a najednou se stane ještě něco dalšího, co vás dorazí. Nevěřila jsem vlastním uším, když na nás máma tu zprávu vyhrkla. Táta měl nemanželské dítě? Koukla jsem na sestru, jak

Můj život se ocitl v troskách. Zničila jsem sebe a celou mou rodinu. Neposlouchala jsem dobré rady. ž jsem se zase přistihla, jak bedlivě sleduji svého jezevčíka. Vesele pobíhá s ostatními pejsky po trávníku a já mám najednou pocit závisti. On se dobře baví a já tu stojím jako kůl v plotě. Ani ho nenapadne hrát si se mnou, když má své kamarády. Já jsem mu dobrá doma, když se nudí a chce si hrát

Říká se, že kdo si počká, ten se dočká. Zní to velmi optimisticky, ale někdy k tomu vysněnému cíli vede velmi strastiplná cesta. Na zahrádce ještě leží sníh, ale Pavel už je celý nedočkavý a zjišťuje, kde by mohl začít zahradničit. Musím se tomu smát. Dříve ho totiž zahrada vůbec nezajímala a říkal: „Nechápu, jak se můžeš celý víkend vrtat v záhonech.“ V té době byl ale ještě ženatý s Monikou a

Nikdy by mě nenapadlo, že naši rodinu může něco rozházet. Zapomněla jsem ale, že závist dokáže být nekonečná. Znovu trpělivě čekám a nechávám vyzvánět telefon. Jenže můj starší bráška, který byl vždy mou oporou a mým ochráncem, se mnou nemluví. Hlavní vinu na našem rozkolu nese jeho chamtivá manželka. A dědictví, které mi byl čert dlužen. Vědět to, tak vše odmítnu. Stále spolu Mezi mnou,