Odmalička jsme se s rodiči hodně stěhovali. A někde v té době začal můj problém. Ve snech vídám zbloudilé duše kdysi nešťastných lidí. Poprvé se mi to stalo, když mi bylo asi deset let. S rodiči jsme se přestěhovali do jiného města. Když jsem šla v novém bytě poprvé spát, nenapadlo mě, že noc prožiji ve strachu. Po pár minutách si totiž ke mně sedl malý kluk, který měl zohyzděnou tvář. Snaži

Po dlouhém dceřině přemlouvání jsem se rozhodla, že jí pořídím vysněnou kočku. Malou Ivu hlídala na každém kroku. Vzniklo mezi nimi silné pouto. Ten den, kdy jsme s manželem dceři dali malé kotě, byla Iva šťastná. Pohled do těch dětských, rozzářených očí mě hladil po duši. Iva byla vůči koťátku velmi svědomitá. Pečovala o něj od první chvíle. Pojmenovala ho Majka. Já žila v tom, že kočky na jmé

Kamila byla vždycky moc fajn holka, ale nějak nebyla schopna zjistit, co by ji v životě bavilo. U ničeho dlouho nevydržela a my s manželem už začali zoufat. Naše mladší dcera Kamila nám dala zabrat. Ne že by byla problémová nebo líná. Právě naopak. Byla chytrá, milá, a když ji něco zaujalo, dokázala se pro to nadchnout. Potíž byla v tom, že jí nadšení nikdy dlouho nevydrželo. Po maturitě nastou

Jsou momenty, na které člověk nikdy nezapomene. A tohle je jeden z nich. Přitom je to už tolik let, ale já to mám stále v živé paměti. Bála jsem se jako nikdy! Moje tělo už mi občas připomíná, že mi není třicet. Bolí mě záda, kolena se ozývají při změně počasí a brýle hledám častěji, než bych chtěla přiznat. Některé vzpomínky jsou ale pořád tak živé, jako by se odehrály minulý týden. Jedna se m

Myslela jsem si, že má dcera všechno, co si kdy přála. Krásnou rodinu, pěkné bydlení, drahé věci i dovolené. Pak se ukázalo, jak se věci mají. Vypadalo to naprosto idylicky, Její děti nosí drahé značkové oblečení a s manželem jezdí dvakrát ročně na exotickou dovolenou. Dlouho jsem jim jejich úspěch přála a byla pyšná na to, jak skvěle si moje dcera v životě vede. Nikdy by mě nenapadlo přemýšlet

Myslela jsem si, že sociální sítě jsou jen nevinná zábava. Pak ale moje snacha začala zveřejňovat každý okamžik našeho rodinného života. Snacha je milá, pohledná žena, která pracuje v marketingu. Postupem času jsem ale zjistila, že naše rodinné vztahy neřídí láska ani vzájemná úcta, ale displej mobilního telefonu a touha po lajcích na sociálních sítích. Pro Simonu totiž jako kdyby skutečný svět

Byla jsem jen osamělá a těšilo mě, že si se mnou chce někdo psát. A on to opravdu uměl. Lichotil mi tak dlouho, až jsem mu uvěřila. Šlo ale jen o lži. Dcery už měly své rodiny, stavovaly se většinou jen na nedělní oběd a já dlouhé večery trávila u televize nebo na počítači, který mi vnuci pořídili k narozeninám, abych prý byla v kontaktu se světem. Zpočátku jsem s ním neuměla skoro vůbec zac

Naši mě odjakživa přesvědčovali, že jsem studijní typ. Když jsem byla po maturitě přijata na vysokou školu, skákali nadšením. Na rozdíl ode mě… Léto zrovna vrcholilo. Vlekli jsme se lesní cestou. Vedli jsme se za ruce. Mladí poutníci. Zrovna jsme odmaturovali a oslavili osmnácté narozeniny, Vláďa v dubnu, já o měsíc později. Nezasvěcený pozorovatel by soudil, že jdeme kamsi na celodenní výlet.

Od svého života jsem vlastně už nic velkého nečekala. Pak se ale objevil nový soused, který můj svět znovu rozzářil. Můj život v přízemním bytě starého činžáku připomínal dokonale vyskládaný pasiáns. Od smrti manžela před dvanácti lety se mým světem stala malá zahrádka před domem, kde jsem se starala o hortenzie a růže. Moje dcera Katka mě navštěvovala jen zřídka, vždy s pohledem na hodinky, a 

Po manželově smrti jsem brala několik let antidepresiva. Ale ani potom, co jsem je směla přestat užívat, jsem nebyla v pořádku. Můj muž byl moje celoživotní láska, byl to pro mě poklad, nenahraditelný a neocenitelný. Naše manželství nebylo běžné. Nejsem slepá, dobře jsem si všimla, jak ošklivě se k sobě partneři často chovají, a je mi známa skutečnost, že se polovina manželství rozvádí. Mart

Babička říkala, že žádná z žen v našem rodě nebude nikdy šťastná, protože jsme prokleté. S tím, že tragédie stihne i mě, jsem se nechtěla smířit. Musela jsem najít pomoc. K babičce Barušce jsem chodila ráda, byla hodná a vždy usměvavá, jen jediné mi vadilo – často se křižovala a tvrdila, že žádná z žen v našem rodě nemůže být šťastná. Protože nás prý kdysi proklela sousedka, která byla strašliv

Když se nám narodil vnouček Lukáš, byli jsme šťastní. Byl ale jiný než ostatní děti. Mluvil zvláštní řečí, jako by ji snad znal z minulého života... Když se Lukášek narodil, radovala jsem se, a ještě více můj muž. Už jsme měli dvě vnučky, a když přišel po nich kluk, byli jsme štěstím bez sebe. Lukáš byl ale od narození zvláštní dítko. Vůbec neplakal, nezlobil, ale nemocný nebyl. Jen se tak moud

To podivné koťátko jsem našla nedaleko vyhlídky. I veterinář byl překvapený, v životě prý takovou kočku neviděl. Ujala jsem se jí a dala jí domov. Jednoho dne ale zmizela. Patřili jsme tehdy mezi první obyvatele nového sídliště v Ústí nad Labem, které stojí pod Erbenovou vyhlídkou. Bylo to tehdy nejvýše situované místo města, nad námi se nacházela pouze vesnice Kočkov, známá svou meteorologicko