Takový hezký a šikovný chlapec to byl, jen jsme z něj nemohli dostat jediné slovo. Podařilo se to až sousedovic andulce, jen s ní náš Vláďa dokázal hovořit. Nevím, kde se ty nové nemoci pořád berou. A neminulo to ani naši rodinu. Dceři se narodil syn, Vladimír, bylo to krásné miminko. Ale jak šel čas, najednou jsme zjišťovali, že s ním něco není v pořádku. Žil hodně ve svém světě, vystačil si s

Na střední škole jsem se nechala kamarádkami přemluvit k vyvolávání duchů. Od té chvíle už nic nebylo jako dřív. Nikdy jsem nevěřila tomu, že když se parta lidí rozhodne vyvolávat duchy, tak se to povede. Ze skupiny čtyř holek jsem byla jediná, kdo měl pochyby. Kamarádkám jsem se dokonce vysmívala, jak jsou bláhové. Vždycky, když pořádaly nějakou seanci, mě na ni zvaly. Přemlouvaly mě, abych

Stačil jeden okamžik, aby se změnily životy nás všech. Sestřenice měla trápení a pykala celá rodina. Nikdo z nás už nemohl být šťastný. Naše rodina pochází ze Slovenska. Do České republiky, konkrétně na Moravu, jsem se přistěhovala, když mi bylo třicet tři let. Všem, se kterými jsem se seznámila, jsem říkala, že jsem tu kvůli práci. Utekla jsem do jiné země Pravda však byla docela jiná. V

Je to už dávno, ale pamatuju si to jako dnes. Kamarádi mě zavřeli na hřbitově a utekli. Tehdy za mnou někdo přišel, a nebylo to běžné setkání. Vesnice, kde jsem jako dítě žila, neměla moc míst, kam by děcka mohla jít. Žádná hřiště tam nebyla, široko daleko byla jen samá pole, pak rybník a hřbitov. Právě ten byl častým cílem naší dětské party. Kdo měl nejvíc odvahy, obešel jej sám celý. Na to se

Vnučka Klára byla vždycky jiná než ostatní děvčata z naší vesnice. Zatímco jiné řešily plesy, kluky a nové šaty, ona seděla zabořená v knížkách. Ne že by mi to vadilo, byla jsem na ni pyšná. Jenže čím víc se blížila ke svým pětadvaceti letům, tím častěji jsem přemýšlela, jestli jí něco důležitého neutíká. Vždyť život není jen o studiu a kariéře. Jako malá přitom bývala úplně jiná. Nosila šatičk

Mamince je devadesát. To už je věk. Já ten svůj mám také, ale to neznamená, že se nebudu starat. I když to bolí. Mateřská láska dokáže být krásná a hřejivá. Jenže někdy se z ní stane pouto, které svazuje víc, než by mělo. Přesně to se stalo mně. Musím se o ni přece postarat Moje maminka sedává každý večer na gauči, ovladač pevně v ruce. Už dopředu mi chystá místo vedle sebe, načechrá polš

Každý rok se u nás na Velikonoce sejde celá rodina. Každý rok doufám, že se nám letos ten chaos let předminulých vyhne. Marně... Všichni se sjeli už v pátek večer, jeden po druhém. Nejstarší syn Milan s Evou a dcerami Terezou a Luckou. Dcera Hana přijela s partnerem Tomášem a jejich dětmi, s Jakubem a Eliškou. Nejmladší Klára přivezla malého Péťu a svého nového přítele Radka. Všechny samozřejmě

Asi každá máma sní o tom, jak jednou bude vdávat dceru. Já to plánovala jako velkou událost. Moje dcera ale měla zcela jinou vizi a já jí za to byla nakonec vděčná. Když se naše nejstarší dcera Klára rozhodla vdát, bylo jí téměř třicet a já byla šťastná, že konečně našla toho pravého. Ihned jsem si představila, jak to bude probíhat. Viděla jsem kostel, nějakou drahou restauraci, ideálně v Praze

Nikdy bych nevěřila, že mě jednou zradí žena, kterou jsem si pustila tak blízko. Ta, kterou jsem považovala za kamarádku, ta, které jsem věřila. Muži odcházejí, to člověk tak nějak očekává. Ale že mi podrazí nohy někdo, komu jsem svěřovala i věci, které jsem si roky nechávala jen pro sebe, to mě nenapadlo. S Lídou jsme se poznaly před sedmi lety v rehabilitačním centru. Obě jsme tam chodily cvi

Manželství jsem už měla za sebou, děti byly dospělé a práci jsem měla jistou. Nemohlo mě nic překvapit. Pak přišla ale Hana. Poznaly jsme se v práci. Nastoupila jako nová účetní, mladší o dobrých patnáct let. Byla energická, rychlá, pořád se smála. Mně imponovalo, jak se nebojí říct svůj názor. Brzy jsme spolu začaly chodit na obědy. Vyprávěla mi o rozvodu, o tom, jak zůstala sama se synem a

Chci se vám svěřit se svojí zradou vůči svému muži. Bylo v tom plno vášně, lží a bolesti a taky pocit viny, který mě pronásleduje dodnes. Všechno začalo před čtyřiceti lety. Byla jsem třicetiletá matka dvou malých dětí, žena hodného chlapa, který tvrdě pracoval v továrně na tři směny. Žili jsme skromně, ale spořádaně. František byl dobrý člověk. Pracovitý, věrný, nikdy nezvedl hlas, vždycky mi

Vdávala jsem se v osmnácti. Tak to bylo zvykem. Dívky, které v té době měly více než pětadvacet let, a zůstaly svobodné, byly považovány za staré panny. Tehdy to tak prostě bylo. Můj nastávající byl vysoký, modrooký a světlovlasý muž, který se líbil nejen mně, ale i všem mým kamarádkám. Byla to velká láska, která vyústila do manželského slibu. Jako novomanželé jsme začali bydlet u manželových r

Byla jsem dlouhá léta sama a myslela jsem si, že už to tak, jak se říká, doklepu. Ale přišel první máj, lásky čas, a všechno bylo jinak. V naší obci se první máj vždy svědomitě slaví. Nemyslím prvomájovým průvodem, ten se již celá desetiletí nepořádá, ale slavíme jej coby svátek lásky, radosti a tance. Scházíme se na návsi pod májí, zdobenou nahoře věncem a stuhami z krepového papíru. Nechybí t