Léta jsme budovali s manželem penzion, na který jsem nakonec zůstala sama. Chtěla jsem to vzdát, ale neudělala to. Naštěstí! Když jsme s Karlem před třiceti lety koupili starý dům na okraji Českého ráje, všichni si ťukali na čelo. Do střechy zatékala, okna netěsnila a kolem rostlo víc kopřiv než květin. Jenže já jsem v té ruině viděla něco úplně jiného. Malý rodinný penzion, kam se lidé budou r

Zdálo se, že budu mít hezký život. Vdala jsem se, narodil se syn, ale já měla pořád pocit, že to není ono. A tak jsem se hnala dál za ideálem. Když si večer sednu do svého oblíbeného křesla, často přemýšlím, proč jsem nikdy neuměla být dlouho spokojená. Jakmile se můj život uklidnil, začala jsem mít pocit, že mi něco utíká. Dlouho jsem si myslela, že za dalším rohem čeká něco lepšího. Proto

Když jsem po letech potkala svoji studentskou lásku, Jiřího, zjistila jsem, že se i v seniorském věku dokážu červenat jako dospívající dívka. Ještě nedávno byl můj život uspořádaný jako krabice se starými krajkami. Rána patřila kávě a luštění křížovek, spíše ze zvyku než z potřeby si bystřit mozek. Občas se zastavila dcera s vnoučaty. Ta na chvíli udělala v bytě chaos a rozruch. Znala jsem každ

Nerozuměli jsme si, ale před dcerou jsme hráli divadýlko. Předstírali jsme s Martinem, že je všechno v pořádku, a ona tomu věřila. Asi tak po patnácti letech manželství jsme si s Martinem definitivně přestali rozumět. Spoustu varovných signálů jsme zachytili už předtím. Tolik krizí jsme měli! Po roce, po sedmi letech, vlastně pořád. Ale se zaťatými zuby jsme spolu kráčeli životem dál, protože j

Na našem dětském hřišti se už řadu let dějí podivné věci. Kdosi točí děti na kolotoči a houpá na houpačce. Děti se smějí a mávají. Ale komu? To my dospělí nevidíme. Na starém dětském hřišti se po večerech scházela divná společnost. Často se stávalo, že ráno byly všude střepy od lahví, a to bylo ještě to nejmenší. Hřiště bylo místem, kterému se normální lidé vyhýbali i za bílého dne, maminky s d

Ten kufřík po dědovi jsem našla na staré půdě. Byly v něm i zvláštní kostky a kameny. Dědeček mi ve snu poradil, jak s nimi přilákat štěstí. Na půdu se mi lézt nechtělo, jenže babičce jsem to slibovala dlouho. Řekla jsem, že tam proberu staré věci, nepotřebné vyhážu a zbylé srovnám. „Najdeš tam taky kufr, co s ním tvůj děda projezdil svět. Je v něm spousta divných věcí. To víš, dědeček! Hrál

Byl krásný letní den, a tak jsem se rozhodli, že se vydáme na chalupu. Manžel se hned vydal na svou oblíbenou louku, tam ale číhalo nebezpečí. Můj muž je chlap jako hora a nikdy neměl žádné alergie, jen tak něco ho neporazilo. Jenže člověk se časem mění a s věkem už není imunita taková, jako kdysi. Sluníčko ten den krásně svítilo a já jsem zavelela: Pojedeme na chalupu! Naše chaloupka stojí, ja

Vždy jsem toužila po holčičce, kterou mi ale osud nedopřál. Jen syna, který zmizel do světa. Byla jsem osamělá, musela jsem s tím něco udělat. K synovi jsem přilnula snad až příliš, jenže synové na rodině příliš nelpí. Ti se dívají jen dopředu a směřují za svou kariérou a za ženou, kterou si vyberou. Tak tomu bylo i u mého Matěje. Znal mě, dokud mě potřeboval. Jakmile ukončil školu, sebral s

V mládí jsem si našla cizince. Do zahraničí jsem se ale bála odejít sama. Tak jsem k odchodu postrčila i svou nejlepší kamarádku. Už tam zůstala. Moje okolí mi ten vztah rozmlouvalo, ale já si prosadila svou. Byla jsem zamilovaná až po uši. Jmenoval se Khalil, žil a pracoval ve Švýcarsku, pocházel ale z Blízkého východu. Potkali jsme se v Praze na jednom koncertě, když tu byl na výletě s přátel

Když jsem kamarádce slíbila, že se jí postaráme o papouška, manžel nebyl nadšený. Ale jen do chvíle, než spolu začali koukat na fotbal. Pak už na žaka nedal dopustit. Kamarádka toužila od nepaměti po papouškovi. Mívala různé andulky a korely, žádný z těchto ptáků se ale nenaučil mluvit, jak si přála. Její sen byl samozřejmě učenlivý a inteligentní papoušek žako. A svůj sen si splnila. Pořídi

Dlouho jsem byla zamilovaná do jednoho slavného zpěváka. Ovšem jen platonicky. I tak jsem ale ostatní kluky přehlížela. Až na jednoho... Muzikanta Víťu Vávru, jsem tehdy zbožňovala. Jeho fotky a plakáty dominovaly mému dívčímu pokojíčku, samozřejmě jsem měla na kazetách všechny jeho písničky a u gramofonu vzorně srovnané jeho desky. Starší sestra prorokovala, že se sotva seznámím s nějakým kluk

Celá naše rodina byla vždy považována za slušnou, poctivou a pracující. Jenže pak stačily geny někoho jiného. Narodil se synovec a je to peklo. Měli jsme pevné zázemí, starali se o sebe navzájem a snažili se žít tak, abychom nikomu neubližovali, naopak spíš jsme pomáhali. Jenže všechno se začalo komplikovat, když si moje sestřenice Klára našla muže, který do naší rodiny nepatřil. I když se pak

Proč já? Nebyla jsem tak ošklivá, abych si nenašla muže. Bohužel, když přišel ten pravý, osud mi ho brzy zase vzal. Vždy ve mně bylo něco jinak. Přitahovala jsem pozornost, aniž bych o to usilovala. Bohužel i tu negativní. Když jsem byla mladá, mužům jsem se líbila, to jsem vnímala. Jenže tehdy jsem s tím asi neuměla tak pracovat. Měla jsem pocit, že mám čas. Lidé se mi smáli Hlavně ženy