Více než kde jinde zde platí, že chybami se člověk učí. Prosazovala jsem, aby se dcera věnovala tomu, co baví mě. Dnes už vím, že to byla hloupost. Někdy je lepší dát věcem volný průběh.
Odmalička jsem se věnovala baletu. Už jako čtyřletá holka jsem u babičky vždycky vyžadovala, aby mně pustila Dvořákovu Mou vlast na gramofonu a já jsem si u toho sama v pokoji tancovala, jindy mi zase rodina dělala obecenstvo a já si připadala jako baletka v Národním divadle. Rodiče byli přesvědčeni, že jsem pro tanec předurčená, a tak mě brzy přihlásili do dětského baletu. Tanci jsem propadla. Vyhrávala jsem soutěže a dneska jsem členkou známého baletního souboru. Když přišla na svět moje dcera Anežka, chtěla jsem ji také nadchnout pro tanec. Balet je náročný, mohla by dělat třeba step, napadlo mě.
Šla jsem proti zdi
Zapsala jsem ji do tanečního kroužku a těšila se, jak se projeví její talent. Copak o to, Anežka vlohy pro pohyb nezapřela, ale domů mi chodila nešťastná. Byla velmi stydlivá, nechtěla se předvádět, stresovalo ji to. Nejraději byla se mnou doma. Pokaždé jsem ji musela přemlouvat, aby na tancování šla. Fňukala, že ji bolí bříško. Snažila se všemožně vyhnout i domácím tréninkům. Pochopitelně začala vedle ostatních, byť méně nadaných dívek zaostávat. Přesto jsem ji dlouho nutila na step chodit. Vždyť je potřeba dítě někdy postrčit, aby si našlo “to své”, rozvíet jeho talent… Jenomže pro Anežku to “to její” prostě nebylo.
Chlubí se úspěchy
Nesla jsem to těžce, ale musela jsem uznat, že není dobré dceru nutit do něčeho, co se jí protiví. Rozhodla jsem se, že ji nutit kamkoli chodit už nebudu a ona bude v klidu. Dobře jsem udělala. Anežka se sice trochu déle rozkoukávala, než se pustila máminy sukně, ale později ve škole byla moc šikovná. Začala se zajímat o architekturu a dnes pracuje na svém prvním velkém samostatném projektu. Podle jejího návrhu se buduje hudební divadlo v Německu.
Mirka T. (51)
