Kamila byla vždycky moc fajn holka, ale nějak nebyla schopna zjistit, co by ji v životě bavilo. U ničeho dlouho nevydržela a my s manželem už začali zoufat.

Naše mladší dcera Kamila nám dala zabrat. Ne že by byla problémová nebo líná. Právě naopak. Byla chytrá, milá, a když ji něco zaujalo, dokázala se pro to nadchnout. Potíž byla v tom, že jí nadšení nikdy dlouho nevydrželo.

Po maturitě nastoupila na vysokou školu, po roce skončila. Zkusila jiný obor, ale ani tam nevydržela. Pak přišla jazyková škola, několik brigád a další pokus o studium. Když se blížily její pětadvacáté narozeniny, pořád nevěděla, co vlastně chce dělat.

Byli jsme z ní už zoufalí

Kamila byla věčně bez peněz, neměla ani přítele a stále bydlela s námi. I kdybych se o její osud zajímat nechtěla, musela jsem, když jsem jí každý den chystala snídani, oběd i večeři.

Vím, hodně rodičů by to nedalo, vyhodili by holku z domu, ale my s manželem jsme se snažili být trpěliví. Říkali jsme si, že každý nemusí mít hned jasno, co bude celý život dělat. Jenže roky utíkaly a Kamila stále přešlapovala na místě.

Chvíli pracovala v kanceláři, potom v knihkupectví a nakonec nastoupila jako recepční.Vždycky začala s nadšením a po pár měsících přišla s tím, že to není ono. Manžel už býval vzteklý. „Jednou si prostě musí vybrat a u něčeho vydržet,“ říkal.

Já ji bránila, ale v duchu jsem mu dávala za pravdu. Bála jsem se, že se naše dcera bude hledat ještě ve čtyřiceti. Úplně jiná byla její o šest let starší sestra Veronika.

Ta odmala přesně věděla, co chce, vždycky se ráda hezky oblékala a líčení pro ni bylo skoro koníčkem. Vystudovala módní návrhářství a otevřela si butik s vlastní tvorbou. Zákaznice ji milovaly, poradila jim s líčením i stylingem, doporučila jim účes.

Měla to prostě v oku. Když jsme slavili Kamiliny pětadvacáté narozeniny, přinesla jí velkou kosmetickou tašku plnou štětců, paletek a dalších věcí, jejichž účel jsem ani neznala.Kamila protočila oči: „Prosím tě, co s tím budu dělat?

Vždyť víš, že se skoro nelíčím.“ „Právě proto,“ smála se Veronika. „Aspoň jednou nebudeš vypadat, jako kdybys právě vstala.“ Kamila jí za to vrazila polštářem a všichni jsme se smáli. Myslela jsem, že tím celý dárek skončí.

Ukázala jí pár triků

Veronika si ale nedala pokoj. Posadila sestru před zrcadlo a začala jí ukazovat, co s čím dělat. Jak správně nanést make-up, jak zvýraznit oči nebo co dokáže vhodně zvolená rtěnka. Kamila nejdřív otráveně protestovala, ale po chvíli se začala vyptávat.

Pak si vzala štětec sama a zkusila nalíčit Veroniku. Potom mě a nakonec sestřenici. Oslava už skončila, ale obě moje dcery pořád seděly před zrcadlem a něco zkoušely. Když Veronika odjížděla, Kamila si kosmetickou tašku odnesla do pokoje.

Najednou ji něco bavilo

V následujících týdnech jsem ji skoro nepoznávala. Dívala se na nejrůznější ukázky líčení, četla si o kosmetice a zkoušela nové věci na kamarádkách. Nebyla přitom posedlá vlastním vzhledem, jak jsem se zpočátku bála.

Mnohem víc ji bavilo proměňovat ostatní a hledat, co které ženě sluší. Jednou nalíčila i mě. Když jsem se podívala do zrcadla, musela jsem uznat, že je šikovná. Nevypadala jsem o dvacet let mladší, takové zázraky neumí nikdo, ale pořád jsem to byla já.

Jen nějak odpočatější a hezčí. „Ty na to máš opravdu cit,“ řekla jsem jí. Poprvé moje pochvala neskončila obvyklým pokrčením ramen.

Přihlásila se na kurz

Po několika měsících za mnou přišla s tím, že si našla kurz pro vizážistky. Čekala jsem, že jako vždy bude chtít, abychom jí ho zaplatili. Tentokrát mě ale překvapila. „Našetřila jsem si na něj z brigády,“ hlásila.

V tu chvíli jsem pochopila, že je něco jinak. Kurz nejen dokončila, ale hned si našla další. Začala líčit kamarádky na svatby a plesy, nejprve zadarmo, později si za práci nechala platit.

Přes jednu známou se dostala do kosmetického salonu, kde začala pár dní v týdnu vypomáhat. Pořád jsem čekala, kdy přijde její známé: „Mami, už mě to nebaví.“ Ale ono nic!

Našla si svou vlastní cestu

Kamila se nakonec rozhodla, že samotné líčení jí nestačí, a přihlásila se i na rekvalifikační kurz kosmetičky. Dnes pracuje v salonu, líčí klientky na svatby a další slavnostní příležitosti a postupně si buduje vlastní klientelu.

Žádnou slavnou vizážistkou se nestala a možná ani nikdy nestane. To ale vůbec není důležité. Poprvé v životě ráno vstává s pocitem, že ví, proč jde do práce. A taky se brzy hodlá stěhovat k příteli.

Nedávno jsme doma našli fotografii z jejích pětadvacátých narozenin. Kamila na ní sedí vedle Veroniky a otráveně drží kosmetickou tašku, kterou právě rozbalila.

„Kdybych tehdy věděla, co mi tím způsobíš,“ smála se na sestru. Pro nás s manželem je ale největší úleva něco jiného. Roky jsme měli pocit, že musíme Kamile poradit, jakou školu si vybrat a co by měla dělat. Přitom jsme jí nedokázali pomoci.

Nakonec stačila jedna obyčejná narozeninová taška, pár štětců a starší sestra, která ji přemluvila, aby si s nimi alespoň jednou pohrála. Někdy člověk svou cestu nenajde tam, kde ji usilovně hledá. Narazí na ni úplnou náhodou.

Iveta S. (61), Třebíč