Od dětství jsem měla jasno, čím chci být. Asistovat při operacích jako sálová sestra! Nemocnice se ale pro mě během několika minut stala noční můrou.
Na rozdíl od spolužaček jsem měla od nejútlejšího dětství jasno, čím chci v životě být. Toužila jsem pomáhat, starat se, pečovat a hlavně zachraňovat – proto jsem po základní škole směrovala na střední zdravotnickou školu. Mí rodiče doufali, že budu pokračovat ve studiích na vysoké škole a stanu se lékařkou, já jsem ale takové ambice neměla. Byla jsem spokojená jako zdravotní sestra. A protože jsem chtěla pomáhat skutečně hodně, bylo mým cílem pracovat na operačním sále. Práce mě bavila a měla jsem na ni nejspíš talent a dostatek dalších předpokladů, tak se mé přání brzy naplnilo. Pracovala jsem v nemocnici mnoho let, už dávno jsem nebyla nejmladší, založila jsem si rodinu a porodila dvě děti. V práci jsem si vytvořila okruh dobrých přátel a byla šťastná. Představa, že bych své pracovní místo opustila, byla pro mě nepředstavitelná. A přesto se stalo něco, co zapříčinilo, že jsem svou práci nejenže opustila, ale měla z ní dokonce panickou hrůzu a navždycky noční můru a fóbii. Ten den k nám přivezli akutní případ. Byl to vězeň, který spolykal nějaké předměty.
Šest lidí ho neudrželo
Bylo to tak akutní, že jsme hráli o každou vteřinu. Ochranka, která toho člověka přivezla, musela zůstat před dveřmi, na operační sál nemohla. Nikdo z nás netušil, jakou sílu ten člověk má a jak se ukázalo, byl navíc pod vlivem drog. Jak se k nim ve vězení dostal, nebyl problém nás na sále. To, co se rozpoutalo před operací, bylo pekelné. Všichni, kdo jsme tam v tu chvíli byli, lékaři, sestry, zdravotní bratři, jsme toho šílence museli držet. Bylo nás šest a i tak to bylo náročné. Všechny nás pokousal, poškrábal a pořezal. Trvalo nekonečně dlouho, než se toho člověka podařilo uspat. Byl nepřirozeně odolný a nepříčetný. Je neuvěřitelné, že jsme se po tom všem dokázali vybičovat k tomu, abychom se zcela klidně a svědomitě vypořádali s operací. Člověk se zkrátka dokáže v takových chvílích vyburcovat k neuvěřitelným výkonům. Po operaci to ale dolehlo. Roztřásla se mi nejen kolena, ale cítila jsem závrať a podivné chvění celého těla. Třásly se mi i ruce. A nebyla jsem v tom sama. Ačkoliv se snažili všichni být velkými profesionály, na všech zanechala tato operace šrám na duši. I pan profesor, ač si držel svůj vyrovnaný výraz, byl rozladěn. Netušila jsem tehdy, jak drtivě na mě tato událost zapůsobí.
Bála jsem se vstoupit na sál
Potíže udeřily až posléze. Nejprve se dostavily nepříjemné sny, ze kterých jsem se probouzela s bušícím srdcem. Přecházela jsem po bytě a vysedávala v křesle, než se mi podařilo zase zabrat. Do práce jsem se najednou netěšila. Na své přátele a kolegy ano, ale ve chvíli, kdy jsem měla vstoupit do sálu, se mi sevřel žaludek. Nemohla jsem se nadechnout, rozmlžilo se mi vidění a nemohla jsem se soustředit na práci. Nebyla jsem schopná vnímat pokyny a dostatečně rychle reagovat. Při prudším nebo rychlejším pohybu kohokoliv na sále jsem se lekla, srdce se mi rozbušilo a krev se mi nahrnula do hlavy. Bála jsem se, že dostanu infarkt. Ty návaly byly silné a mé stavy nenormální, až jsem začala pochybovat o tom, zda nejsem nemocná. Nemohla jsem uvěřit tomu, že by něčeho takového byla schopna psychika. Začalo mi tikat levé víčko a občas jsem slyšela věci, které neexistovaly.
Stávala jsem se bláznem?
Už si toho všimli i kolegové, že nejsem na sále ve své kůži. Několikrát jsem se operaci vyhnula. Chvíli to tolerovali a snažili se mi pomoct a zastoupit mě. Ale můj stav se nelepšil. Došlo to tak daleko, že se mi před vstupem do sálu podlomila kolena a já málem omdlela. V tu chvíli se už rozhodli kolegové sami. Musím na vyšetření. A tak začal oběh po nejrůznějších oddělení a vyšetření. Všichni přemýšleli se mnou, jaká ohavná choroba mě mohla napadnout. Všechna vyšetření byla ale v pořádku. Moje tělo bylo zdravé. A tak si mě jednoho dnes našla naše psycholožka. Seděla přede mnou a začala si se mnou povídat. Doporučila mi dovolenou, sednout s dětmi na kola a jezdit od rána do večera po krásných českých krajinách. To abych večer padla únavou a spala tvrdě a beze snů. Nemohla jsem uvěřit tomu, že za těmi děsivými projevy a zdravotními problémy vězí jen a jen psychika. Bylo tomu ale tak!
Odešla jsem do jiné branže
Dovolená na kolech mi pomohla. Ovšem nebylo to řešení mého psychického problému. Jakmile jsem se vrátila do nemocnice, potíže se okamžitě vrátily. Rozhodla jsem se tedy odejít. A to nejen z prostředí, ale zcela od své profese, kterou jsem tak milovala. Nastoupila jsem u známé v květinářství. Začala jsem se zajímat o rostliny, kterým jsem do té doby vůbec nerozuměla. Dokonce jsem začala studovat večerně zahradnickou školu. Nová práce mi přinášela klid a pohlazení na duši. S moji známou, která se postupně stala mou nejlepší kamarádkou, jsme si pořídily krámek nejen s květinami a drobnými suvenýry, ale také s čajovnou. Jak čas šel, rozšířili jsme její činnost o kurzy aranžování a besedy o bylinkách a lidovém léčitelství. Jako zdravotní sestra, která měla k alternativní léčbě vyhraněný názor, jsem najednou začala poznávat jinou sféru. Setkávala jsem se s různými léčiteli, homeopaty, bylinkáři – a s nimi vedla diskuse. A to mě donutilo o těchto terapiích přemýšlet.
Ta změna mi otevřela oči
Zpětně si po letech říkám, že se to tehdy muselo stát. Začala jsem se postupně věnovat józe a homeopatii. Díky svému vzdělání ve zdravotnictví jsem dokázala tyto dva zdánlivě protichůdné světy spojovat a pomáhat lidem. S každým dalším človíčkem, kterému jsem poradila a on se svých zdravotních problémů zbavil nebo se mu zmírnily, jsem začala chápat, že se plní můj sen, který jsem v dětství měla. Pomáhat lidem, pečovat o ně a zachraňovat. Zákazníci se k nám začali stahovat jako do bájné Mekky. A protože jsem stále udržovala své krásné vztahy s bývalými kolegy v nemocnici, začala jsem alternativní metody a různé terapie zlehka šířit i mezi ně. Někteří lékaři a sestry zůstali sice dále skeptičtí, ale našlo se několik těch, kteří projevili zvědavost a dokonce zájem. Našla jsem svoje místo. O takovém úspěchu se mi – ani v těch nejodvážnějších dětských představách – nikdy nesnilo.
Vrátila jsem se na místo činu
Svoji fóbii z operačního sálu, kam jsem už nikdy nechtěla vstoupit, jsem nakonec překonala. Dceru skolila nemoc, objevil se jí nádor na mozku. Dcery problém vyžadovat rychlý zásah – operaci. Byla jsem u ní každou možnou chvilku a rozhodla se jí doprovodit až na sál. Zamrazilo mě, když jsem zjistila, že to je přesně ten, na kterém se před lety odehrálo drama, které si životem nesu. Seděla jsem před sálem ponořená do svých myšlenek a meditací. Byla jsem klidná a vyrovnaná. Žádné nepříjemné pocity jsem neměla. Operace se vydařila a moje dcera se z problémů dostala. K regeneraci jejích sil a celkové rekonvalescenci jistě pomohly i moje rady a léčivé lektvary. Takový strach o dítě bych už znovu zažít nechtěla. Díky tomuto problému jsem se ale dozvěděla, že jsem se své fóbie, která mi rozežírala duši, zbavila. Nevím, jestli pomohl čas, nebo jsem se s problémem vyrovnala díky józe, kterou praktikuji už deset let. Ke své práci sálové sestry se samozřejmě už nikdy nevrátím. Věřím ale tomu, že bych dnes zase dokázala nastoupit v operačním sále na své místo.
Alena (59), Praha
