Nikdy nemůžete vědět, co si pro vás život nachystá. Někdy přijdou situace, které se zdají být zcela neřešitelné. Naštěstí nic netrvá věčně. Čekám na svou dceru. Čekám dlouho a trpělivě. Co jiného mi také zbývá. Hana konečně dostala alespoň krátkou propustku. Na jedné straně jsem velice ráda, ale zároveň se také dost bojím. Chtěla bych s ní zajít na nákupy. Pořídit ji nějaké pěkné šaty na léto.

Svého muže miluji, ale rodinu nechci. Mateřské pudy necítím a vlastně ani nevím, jak se má správná matka chovat. Žila jsem sama s matkou, kterou otec opustil těsně po mém narození a dál už se o nás nezajímal. Utekl, aby nemusel celé noci poslouchat řvoucího spratka – mě. Matka se z toho zhroutila a celý život mě obviňovala, že jsem jí zničila lásku. „Kdyby nebylo tebe, neodešel by,“ řvala na mě.

Pro Danu bylo největším štěstím, když otěhotněla. Děti milovala a po dlouhých letech marného čekání se konečně podařilo. Vzápětí ale přišla krutá rána osudu... Seznámili jsme se v našem rodném městě. Ačkoliv jsme nebydleli daleko od sebe, desetiletý věkový rozdíl mi asi nějak zabránil, abych si jí všiml dřív. Kdo by se taky ve dvaceti díval po desetiletém žabci! Měl jsem několik spíše krátkodobýc

Nikdy by mě nenapadlo, že se se sestrou budeme hádat o dědictví. A dokonce ještě ve chvíli, kdy je naše máma naštěstí na živu. Maminka se tváří trochu rozpačitě a neví, jak z toho „maléru“, jak sama říká ven. Sedím v křesle naproti ní nejsem schopna jediného slova. Jak to mohla dopustit. Jak to, že se nechala přemluvit k tomu, aby na moji sestru Květu přepsala náš barák? Vím, že se teď cítí pro

Měla jsem krásné dětství a své rodiče jsem milovala a miluji dodnes. Přesto je jedna věc, která mě hrozně zaskočila. A to tak, že jsem se dokázala na mámu i tátu naštvat. Dojíždíme s dcerou k malému baráčku. Už z dálky vidím, že maminka klečí na záhonku a pleje své kytičky. Musím se usmát. Zahrádka je její velká chlouba a ona se o ni moc ráda stará. Je to její chlouba a i ve věku 85 let dokáže

Na období, kdy byla Ivana v maturitním věku, nevzpomínám moc ráda. Jednoho dne jsem vešla do jejího pokoje a uviděla na stole obálku... Moje dcera prožila až neobvykle bouřlivou pubertu. Tehdy jsem si vzpomněla na mámu, která mi, když jsem byla v telecích letech, říkávala: "Jen počkej, až budeš mít jednou dceru. Ta ti to všechno vrátí!" Vracela mi to stokrát. Ve skutečnosti se mi nemstila za mou

Přišel o zaměstnání, kamarády i koníčky. Přestal splácet dluhy a onemocněl. Litovali jsme ho. Ale jen do chvíle, než jsme zjistili, že je všechno jinak! Náš zeť byl odjakživa trochu zvláštní. Zamlklý tajnůstkář! Svoje myšlenky a názory si nechával pro sebe. Dcera to s ním neměla lehké, ale milovala ho z celého srdce. Něco špatného říct o jejím Radimovi bychom si netroufli říct! Dozvěděli jsme s

Máme doma regály plné knih, ale nikdo se jich léta už příliš nedotkl. Myslím hlavně vnoučata, my jsme ještě byla čtenářská generace. Pak se to změnilo. Ještě naše děti chodili do naší knihovny a věděly, že oslí rohy se nedělají, že záložka je odvozená od slovo zakládat. Věděly, že knížky se vracejí na místo odkud byly vytaženy, protože manžel měl rád pořádek aspoň v tomhle. Už to sice nebyl chrám

Nový dceřin přítel se mi od prvního okamžiku nelíbil. Byl to bohatý synáček ještě bohatších rodičů. Naučil ji fetovat a odnaučil pracovat. Z jeho spárů jsem ho musela dostat za každou cenu! Už jsem ani nedoufala, že se stanu matkou. Až na prahu čtyřicítky se mi podařilo porodit zdravou a krásnou holčičku. O dost starší manžel zářil pýchou a jeho radost nekalil ani fakt, že si všichni kolem myslel

Pro štěstí svých blízkých bych udělala cokoliv. Myslela jsem si, že moje rodina alespoň v koutku duše oceňuje, co pro ni dělám. Opak byl pravdou. Naše rodina byla takový středostavovský průměr a většinou, to už byla u nás taková rodová tradice, pracovali všichni v administrativě. Tatínek s maminkou se seznámili v tanečních a vzali se ihned po tatínkově promoci a pak jsme následovaly my děti, já n