Harmonické manželství se ze dne na den změnilo v peklo. Až exekutor za našimi dveřmi mi otevřel oči. Manžel prohrál majetek na automatech, rozprodal veškerý majetek a ještě nás zadlužil!
Na první pohled sympatický mladý muž s úsměvem na rtech. V ruce svíral nějaká lejstra a hnal se dál. Zvědavě se rozhlížel a z aktovky tahal nějaké žluté štítky. Beze slůvka vysvětlení je začal nalepovat snad na vše, co kolem sebe uviděl. Nechápala jsem, co to k nám vtrhlo za blázna.
Ze sympaťáka se vyklubal exekutor
Volala jsem na manžela, ale ten se zamknul ve svém pokoji. „Co chcete?“ vykoktala jsem a ten domnělý sympaťák se ušklíbnul. „Otevři,“ cloumala jsem bezmocně klikou dveří, ale manžel zůstal nedobytný. Dělal, jakoby se ho nic z toho, co se právě odehrává u nás doma, vůbec netýkalo. „To se mi nemůže dít. To se mi jen zdá,“ opakovala jsem si stále dokola. Exekutor mi oblepil byt a odkráčel. Nemohla jsem ani brečet, přestože jsem chtěla, aby se mi trochu ulevilo. „Františku, můžeš mi to nějak vysvětlit? Nebo mám zavolat sanitku, aby tě odvezla do blázince? Nic jiného mě nenapadá. Šmejdí nám po bytě exekutor a ty ani nevystrčíš hlavu ze dveří. Nechápu to!“ domlouvala jsem manželovi.
Manžel nic neřešil
Dcera čekala naše první vnouče a tak byla tím posledním člověkem, kterého bych chtěla otravovat svými problémy. Ale komu se svěřit? Na koho se obrátit o radu? V zoufalství jsem vyběhla na chodbu a běžela za sousedem. Byl učitel a jistě bude chytřejší v těchto věcech, než jsem byla já. Chvíli na mě zadumaně koukal a potom přiznal, že neví zhola nic. „Snad by opravdu pomohlo, kdyby se nechal manžel hospitalizovat na psychiatrii. Třeba by se tím řešení problému alespoň oddálilo. Musíte zjistit, zda je psaný majetek na oba, nebo jen na něho. A který. A také, jaké si nabral půjčky,“ vyjmenovával, co všechno musím. Šly na mě mdloby. Před očima se mi zatmělo a půda pod nohama houpala, jako bych byla snad opilá. Probudila jsem se na zemi. Omdlela jsem!
Skončila jsem na ubytovně
Bylo to příjemné, na chvíli utéct od reality, ale na zemi jsem se nemohla válet donekonečna. František, jakoby nás slyšel, si už balil kufřík. „Jdu se nechat zavřít do blázince. Nechci nic řešit. Řeknu, že chci spáchat sebevraždu, třeba je obměkčím a nechají si mě tam!“ sdělil mi téměř nezúčastněně a šel čekat na taxíka. Zůstala jsem sama. Opuštěná, zdrcená a bezradná. V den exekuce jsem už měla také sbaleno. Byt, na který jsme šetřili téměř celý život, propadl státu a ze mě se stala bezdomovkyně. Nějaké vlastní úspory jsem přece jenom měla, a tak jsem se nastěhovala do nedaleké ubytovny. Jedna místnost a koupelna společná pro všechny. Takhle jsem si tedy důchod nepředstavovala!
Už jsem ani nevstala z postele
Nejhorší bylo, že jsem se z toho šoku nedokázala nijak odreagovat. Zpracovat ho! Dceři jsem lhala do očí a dělala vše proto, aby se nic nedozvěděla. Za manželem jsem se nedokázala přinutit jít ani na chvilkovou návštěvu. Přerušila jsem s ním veškeré kontakty. V jedné poradně za mě vyřídili veškeré formality a stanovili splátkový kalendář. Zůstalo mi pár korun na den. Můj zdravotní stav se zhoršil. Zhubla jsem. Rozprodala i náušnice z uší a snubní prsten. Připadala jsem si tak ubohá! Jednou ráno jsem nedokázala vstát z postele. Nešlo to. Nohy mě neposlouchaly! Dva dny jsem nejedla, než si mě všimnul nějaký sociální pracovník z té ubytovny. „Paní, co vám je? Potřebujete pomoc?“ ptal se mě starostlivě.
Zhroutila jsem se
Nedokázala jsem mu odpovědět. Jeho hlas ke mně doléhal z velké dálky. Koukala jsem do zdi a mlčela. Nakonec mě odvezli do nemocnice. Prospala jsem řadu dní i nocí. Potom mě přeložili do nějaké budovy s velkou zahradou. Směla jsem se v ní procházet a pozorovat ptáčky. Až později mi došlo, že jsem v tom tolik obávaném blázinci. Bylo to nejkrásnější místo, kam mě mohli dát! Nejraději bych tam zůstala už na věky věků! Jednou, na procházce po rozlehlém a krásně udržovaném parku, jsem zahlédla známou postavu. Svého manžela! Vedl se s nějakou ženskou, jako by k ní patřil. Smál se vesele a vypadal víc než zdravě. „Ahoj Františku!“ pozdravila jsem ho a on se mě leknul. Skoro nadskočil! Pustil ruku té paní a objal mě.
Už je mi zase dobře
„Světlanko, moc rád tě vidím! Co tady děláš?“ vyptával se na oko starostlivě. Já ale byla neoblomná. Tvrdá! Pozvala jsem ho k sobě do pokoje. Ukázala vizitku právníka. Sehnala mi ho dcera, která se o té naší šlamastyce dozvěděla teprve nedávno. Narodila se jí holčička, krásná jako obrázek. To pro ni jsem chtěla zase žít. To pro ni jsem všechno dělala! „Vyřeš si svoje dluhy sám. Já nic nepodepsala. Za nic neručím! A všechno za mě bude vyřizovat právník!“ řekla jsem svému muži, který mi měl být oporou, ale nebyl. Cítila jsem se silná. Uzdravená! Věděla jsem, že všechno zvládnu.
Světlana P. (68), Liberec
