Hledím do okna a dívám se na ulici, kde kdysi běhával můj syn. Jeho potomci si tu moc nepohráli. Snacha to nechtěla.

Když byla vnoučata malá, brala jsem je občas na hřiště. Pekla jsem jim buchty a učila je zalévat rajčata na zahradě. Smála se se mnou. Byla jsem pro ně babička, která má čas. Pak se jejich svět změnil. Začala chodit do školy. Té lepší. Snacha to chtěla. Radka, tak se jmenuje, ke mně nikdy nebyla přívětivá.

Snacha je taky proti mně

Jednou jsem slyšela, jak říká vnučce, že k babičce se nechodí v těch šatech, které mají na sobě do města. Že u mě je to jiné. Vím, co tím myslela. Nejsem dost dobrá pro její přepychový život, který však vždy měla díky synovi.

Chodí jen z nutnosti

Naposledy přišla rodina před Vánoci. Přinesli drahý koš s jídlem, které nekupuji, protože ho neumím ani vyslovit. Vnučka si prohlížela můj obývák a tiše se zeptala, proč nemám větší televizi, proč ta obývací stěna ještě z dob socialismu.

Vnuk se smál mému starému koberci. Asi to nemyslel zle, ale vím, že mu to připadá ošklivé. Cítila jsem, jak se stydím. Chtěla jsem jim vyprávět, jak jejich otec spal jako malý na tom stejném koberci.

Jak jsme neměli moc, ale měli jsme sebe. Neřekla jsem nic. Viděla jsem v jejich očích rozpaky. Jako by tu byli omylem. Jsou slušní, tak vědí, co se dělá i z povinnosti. Ale já jsem babička!

Co zůstalo z té lásky?

Můj syn říká, že je to jen období. Že děti jsou ovlivněné prostředím, já ale cítím, že mezi námi vyrostla zeď. Ne z cihel, ale z peněz, o kterých neustále mluví snacha. Ta, která je v domácnosti. Nechci jejich peníze ani dárky.

Chci slyšet, jak mi vyprávějí o škole. Chci, aby ke mně přišli v obyčejném tričku a nebáli se, že jim něco zkazím. Chci být součástí jejich světa, ne jeho ostudou.

Už je to tak dávno

Dívám se na fotografie na polici. Smějí se na nich bez zábran, umazaní od hlíny z mé zahrady. Ty obrázky jsou staré jen pár let, a přesto působí jako jiný život. Nevím, jestli se to vrátí.

Možná jednou pochopí, že hodnota člověka se neměří značkou kabelky ani velikostí domu. Možná si na mě vzpomenou, až budou sami potřebovat obejmout. Teď ale zůstávám za sklem jejich světa. Jsem babička, za kterou byli kdysi rádi.

Sedávám sama u stolu, na kterém kdysi zůstávaly drobky po cukroví. Tehdy jsem si říkala, že to musím stále uklízet, jak bych to dnes dělala ráda.

Zbyly jenom vzpomínky

Telefon nezvoní, dřív zavolala děcka jen tak. Ale dnes? Navíc i ostatní se neozývají. Možná je odrazuje, že zatímco ostatní mluví o vnoučatech, já si vždy postesknu. Mám ale lhát? Připadám si jako stará židle v koutě.

Ta ještě drží, ale do nového bytu se nehodí. Když jdu kolem školy, kam chodil můj syn, jako bych se vracela v čase. Říkala jsem si tehdy, že jednou třeba budu chodit naproti vnoučatům. Je jiná doba. Možná jsem si jejich dětství jen idealizovala.

Zůstaly mi hlavně fotografie. Pravda, krásné vzpomínky, o to horší je přijetí, že vše je najednou jinak. A obávám se, že se to nezmění.

Hana P. (65), Zlín