Celý život byla moje maminka ženou, kterou všichni nazývali hodnou paní Alenkou. Nebyla jsem proto vůbec připravená na změnu v jejím chování.

Maminka učila v mateřské školce, zpívala v kostele, pekla buchty pro sousedy, vždycky měla čas vyslechnout kohokoliv, kdo to potřeboval. Uměla pohladit, obejmout i povzbudit, nás doma, ale také úplně cizí lidi.

Když jsem byla malá, říkala mi: „Lucko, na světě je dost zlosti, my se jí nepodvolíme.“ A opravdu se nikdy nenechala naštvat a ke všem se chovala vlídně a láskyplně. Klidně i k tatínkovi, když přišel domů lehce opilý z hospody. Nezlobila se ani na sousedku, která ji roky pomlouvala.

Mě jen pohladila, když jsem v pubertě bouchala dveřmi a křičela na ni, že ji nenávidím. A že by mi hubovala za špatnou známku? Ani náhodou! Byla to žena, která se nikdy nehádala. Nikdy nezvedla hlas. Nikdy neřekla sprosté slovo.

Klíče v lednici

Když se na ni někdo naštval, usmála se a řekla: „No jo, máš recht, já to asi pokazila.“ Vlastně to někdy vypadalo, že je hodná až moc, ale takhle jsme ji znali a milovali. Jenže pak se vše změnilo. Nejdřív to byly jen maličkosti. Zapomněla, kde nechala klíče.

Pak je našla v lednici. Potom si přestala vybavovat slova. Nejdřív jen občas místo „lžíce“ řekla „ta věc na jídlo“. Postupem času už věty nedávaly smysl a jen se koukala skrz mě.

Zlá nemoc

Diagnóza byla krutá: stařecká demence. Lékař nám to řekl klidným, profesionálním hlasem: „Bude to postupovat. Nejdřív paměť, pak orientace, pak řeč, pak chůze, pak polykání. A nakonec…“ Nedokončil. Nemusel.

Svolali jsme rodinnou radu. Nejdřív jsme to brali jako společnou výzvu. Já, bratr Martin, manžel Petr, synové, všichni jsme se snažili. Střídali jsme se u ní doma.

Dělali jsme jí jídelníček, četli jsme jí knížky, pouštěli jsme staré desky s Voskovcem a Werichem. Ona se občas usmála. Občas řekla: „To je hezký.“ Ale radovala se čím dál méně.

Pak se to zlomilo

Někdy kolem roku 2022 začala být agresivní. Nejdřív jen verbálně. Křičela na mě: „Ty jsi zlodějka! Ukradla jsi mi prsten!“ Ten prsten měla na ruce. Pak začala házet věcmi. Létaly talíře i sklenice.

Jednou mi hodila na hlavu keramickou kočku, kterou jsem jí přivezla z dovolené. Začala mi téct krev a má máma stála uprostřed kuchyně a brečela: „Proč mi to děláš? Proč mě chceš zabít?“

Nebyla to už ona

To byla první chvíle, kdy jsem si uvědomila, že ta žena, která mě držela za ruku, když jsem měla angínu, ta, která mi šila kostýmy na karneval a plakala štěstím, když se mi narodil první syn, už tam není.

Že zůstala jen schránka. A v té byl někdo jiný. Snažili jsme se o mámu pečovat tak dlouho, dokud to šlo. Ale došly nám síly. Teď je v domově se speciálním oddělením pro demenci. Už nemůže chodit.

Nedokáže souvisle mluvit. Ale když přijdu, pozná mě. A začne na mě křičet. Někdy vydává jen srdceryvné zvuky, jako zvíře v pasti. Personál ji musí držet, aby neublížila sobě nebo mně.

Chtěla bych zase tu starou mámu

Jednou mi strčila ruku do obličeje a řekla jedinou srozumitelnou větu za poslední rok: „Jdi pryč, ty čarodějnice!“ Pak se rozplakala. Já taky. Bratr Martin už za ní skoro nejezdí. Říká: „Já to nezvládám. To není ona.“ Já docházím na návštěvu třikrát týdně.

Sedím u postele. Držím ji za ruku, když to jde. Ta ruka je studená, kostnatá, plná modřin od infuzí a od toho, jak do všeho tluče. Když je klidná a pospává, vyprávím jí. O vnoučatech. O zahradě.

Ale v duchu se ptám sama sebe: „Slyší to vůbec? Nebo mluvím jen pro sebe, abych měla pocit, že ještě něco zůstalo?“ Manžel mi říká, abych se přestala trápit, že to není moje vina. Ale já trpím.

Mám výčitky svědomí

Protože jsem to byla já, kdo ji poslal do tohoto domova. To já jsem podepsala papíry. Já jsem řekla: „Už to doma nezvládnu.“ A teď mám pocit, že jsem ji opustila. Že jsem ji nechala v kleci s cizími lidmi, kteří ji krmí lžící a přebalují jako miminko.

Jistě, to ona odešla, to ona se tak změnila, logicky vím, že to nebyla moje chyba, ale srdce mě bolí. Sním o tom, že se mi vrátí, že je bude zase ta stará maminka.

Kéž by se vrátila

Občas se mi v nocí zdá, že sedí v kuchyni, míchá čaj a říká: „Lucko, nebreč, všechno bude dobrý.“ A pak se probudím a vím, že to nebude dobrý. Že ta žena, kterou jsem milovala nejvíc na světě, se proměnila v někoho, koho se bojím.

Zároveň ji ale pořád miluju. A ten rozpor mě trhá na kusy. Sama jsem musela vyhledat terapie. Na tohle se nedá připravit a je těžké to ustát. Slyšela jsem, že demence je nemoc, která zabíjí dvakrát.

Nejdřív člověka, pak jeho blízké. Netuším, jak dlouho to ještě potrvá. Ale až to skončí, budu plakat úlevou i bolestí. I když se z ní stala nesnesitelná bestie, pořád je to moje máma.

Lucie F. (64), Rokycany