Kdo by nesnil o výhře nebo dědictví? Já tedy ano. Ale když jsem nečekaně zdědila dům a několik vkladních knížek, změnil se můj život v peklo.
Až donedávna jsem žila jako normální obyčejná ženská. Měla jsem manžela, dvě už dospělé děti a pejska. Společně jsme všichni bydleli v paneláku a celkem nic nám nescházelo. V létě jsme s manželem jezdili pravidelně do Chorvatska a naše holky se svými přáteli skoro po celé Evropě. Většinou jen tak stopem a s batůžkem na zádech. Samozřejmě, taky bych se nebránila něčemu luxusnějšímu. Třeba malému domečku nebo rekreaci v nějakém luxusním hotýlku. Ale byla jsem smířená s tím, že tyhle tužby spadají jen do kategorie: nesplnitelné. Celý život jsem byla naučená šetřit a vystačit s málem. Nic jiného mi ani nezbývalo, plat prodavačky zrovna velký nikdy nebyl. Na holky jsem šila a pletla, občas něco koupila na sekáči nebo od známých. Ani kolo nikdy neměly nové, jen z druhé ruky. Ale nic jim nescházelo a aspoň nebyly rozmazlené, jako některé jiné děti.
Nečekané dědictví nás očarovalo
Manžel zase uměl všechno opravit, na nic jsem nemusela zvát řemeslníka. Časem jsme si pořídili i malou zahrádku s takovou dřevěnou boudou, ve které se dalo i přespat. O kousek dál byla řeka, kde se dalo rybařit a tak jsme měli občas nějakou tu rybku s vlastnoručně vypěstovanou zeleninkou. Prostě, žili jsme si obyčejně a celkem spokojeně. Jenže, potom se všechno změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Dědila jsem. Nějaká vzdálená teta, o které jsem slyšela jen z doslechu, mi odkázala veškerý svůj majetek, protože nikoho jiného neměla. Když mi notář tuhle zprávu oznámil, nevěřila jsem mu ani na chvíli. Myslela jsem, že se jedná o nějaký omyl. Krutý žert, nebo skrytou kameru. Možnost, že je to pravda, mě nenapadla ani ve snu. Jenže byla! Událost, kterou by nevymysleli ani v nějakém romantickém filmu pro starší a pokročilé, se skutečně stala. Z ničeho nic jsem byla bohatá! Zdědila jsem dům, no spíš malý domek v Praze, několik vkladních knížek s úsporami skoro půl milionu a taky několik pozemků, které měla teta ještě po svých rodičích a prarodičích. Bylo toho opravdu hodně a na něco nám hned u notáře dohodili kupce, bychom se zbytečně nezdržovali. Všichni jsme z toho byli jako očarovaní.
Začali jsme se hádat
Pocit, že je člověk najednou bohatý a může si koupit skoro všechno, na co pomyslí, se nedá vylíčit. Ten se musí zažít! Na oslavu jsme šli do té nejluxusnější restaurace, ale necítili jsme se vůbec dobře. Všichni byli oblečení jinak, než my a jídla, co tady vařili, nám vůbec nechutnala. A těch příborů! Kdo se v tom měl vyznat? Ani kaviár, který jsem koupila, nikomu nechutnal. Už nás nebavilo koukat na televizi nebo jít do kina. Museli jsme pořád dokolečka řešit peníze. „A mami, co si za ty prachy koupíme?“ ptala se starší každý den několikrát dcera a ta mladší se hned přidala: „Neměli bychom kupovat nic, budeme investovat! Třeba do nemovitostí nebo zlata!“ „Cože, ty Jarko, přece se nebudeš bavit s holkami. Snad o těch penězích rozhodneme my dva, no ne?“ přispěchal se svojí troškou do mlýna můj manžel Zdeněk. Jako by to dědictví bylo jeho! Celý život se válel v dílně pod auty a bylo mu jedno, zda vyjdu s výplatou nebo ne. Zda musím šetřit každou korunu, abych mohla holkám něco dopřát. A teď bude poroučet?
Nejvíc šílel manžel
Vjel do mě vztek. Seřvala jsem ho a dcery taky: „ Ty peníze jsou moje! Jen a jen moje!“ No, koukali na mě dost vyjeveně, co to jako do mě vjelo. Do jejich poslušné a uťápnuté maminy! Po hádce byl pár dnů klid, ale potom všechno začalo nanovo. Ukázalo se, že těch peněz bude ještě víc, než jsme čekali. Teta nám totiž odkázala domek i se zařízením. Mysleli jsme, že tam jsou jen samé krámy a veteš, jenže opak byl pravdou. Ona, stará podivínka, sbírala totiž obrazy a některé měly dost vysokou hodnotu. Ne, že by měla nějakého Rembrandta, nebo tak něco. Ale i tak se daly ty mazanice prodat dohromady za stovky tisíc. Můj Zdeněk skoro zešílel, když tuhle zprávu uslyšel. „Koupíme si auto. A pořádné! Ferrari nebo tak něco!“ horoval nadšeně a holky přizvukovaly. Já byla za tu zlou, chamtivou a nepřející. Dokonce mi moje skvělá rodina vyčetla i parfém, který jsem si dovolila koupit. Hrůza! Aby toho nebylo málo, ozvali se nějací vzdálení příbuzní, že potřebují půjčit. A potom další, tentokrát z manželovy strany. V práci se mnou kolegyně přestaly mluvit, záviděly.
Peníze jsem rozdělila rovným dílem
A Zdeněk dal rovnou výpověď, prý když je bohatý, nebude dřít. Nespala jsem hodně nocí a nakonec se rozhodla. Podělím všechny rovným dílem a bude po hádkách. Ať si každý s těmi penězi dělá, co chce! Myslela jsem, jaké moudré rozhodnutí jsem učinila. Kdybych jen věděla, jakou zkázu přinese! Usmažila jsem řízky a udělal mísu bramborového salátu. Sezvala celou svoji povedenou rodinku ke stolu a seznámila je se svým rozhodnutím. Všichni byli radostí bez sebe a hned mě objímali a pusinkovali. Já byla v tu chvíli také docela šťastná. Konečně přestanou ty věčné hádky! No přestaly, ale přestala taky existovat naše rodina. Za pár dní jsem byla doma sama. Zdeněk si objednal nějaký drahý kočkolap, teda auto a odjel do nějakých wellness lázní. On! Rybář, samotář a chlap, který se nejlépe cítil v montérkách! Holky se vydaly po Evropě. Daly mi pusu, zabouchly dveře a měsíc jsem od nich dostávala jen krátké esemesky. Byla jsem jako kůl v plotě. Potom jsem zahlédla Zdeňka s nějakou slečnou v autě. Měly se k sobě jako dvě hrdličky. Hrozně mě to ranilo. Vždyť jsme se ani nepohádali! Jak mohlo naše dlouholeté manželství takhle skončit! Copak jsme opravdu takoví ubožáci? Hned jak jsem přišla domů, sbalila jsem mu věci a nechala si vyměnit zámek. Když je on hajzl, já budu potvora!
Konec manželství a nový začátek
No, od toho dne, kdy jsem dědila, uběhnul rok. Rozvedla jsem se a holky se odstěhovaly do svého. Byla jsem sama a opuštěná, jen s pejskem. Pořídila jsem si malé autíčko, ve kterém jsme s Barykem vyjížděli na výlety. Když nečekaně někdo zazvonil u dveří, skoro jsem se vylekala. Kdo to může být? Byl to ten můj pitomec. Vlastně manžel, bývalý manžel Zdeněk. Sypal si popel na hlavu, jaký byl hlupák. Prý miluje jen a jen mě! Prosil, abych ho vzala k sobě. Koukala jsem na něho a viděla jen sobce. Hlupáka a pěkného budižkničemu. Proč bych měla zbytek života trávit s někým takovým? Vyrazila jsem ho a zabouchla dveře. Najednou ze mě všechno spadlo. Pocit křivdy a ublíženosti. Chtělo se mi slavit. A smát se. Tak jsem si koupila zájezd k moři. Do pětihvězdičkového hotelu, kam berou i pejsky. Poletíme s Barykem na dlouhou dovolenou!
Jarmila P. (60), Zlatníky
