Některé věci děláme hlavně kvůli druhým lidem. Tak třeba do ochotnického kroužku jsem začala chodit kvůli Ondrovi. Líbil se mi už dlouho, ale nenašla jsem odvahu říct mu to přímo. Nepatřila jsem k nejprůbojnějším dívkám a zastávala jsem ten tradiční názor, že „balit“ má muž, nikoliv žena. Svět se sice změnil, v moderní době je skoro všechno možné, jenže já si nedokázala představit, jak nějakému

Byla jsme taková parta ztřeštěných holek, to se ještě jezdívalo stopem bez problémů. Dneska už by to asi bylo obtížné. Nic jsme nebraly vážně. Jezdili jsme si po našem světě a dělaly z toho bojovku. Vylosovaly jsme si víkendový cíl a pak jsme vyrazily. Každá sama, abychom se zase setkaly. Pak jsme si vyprávěly příběhy, které jsme nasbíraly cestou. Co nám vyprávěli řidiči, jak sekali patky, snažil

Někdy se náhoda dokáže projevit opravdu nečekaně a komicky. Snažila jsem se onoho večera zavést s manželem rozhovor na vážné téma, jenže on mě předběhl. „Víš, co se mi zdálo?“ překvapil mě otázkou. To se mi sice v té chvíli zdálo dost nepodstatné, ale Vláďa se nedal odradit. „Že budeme dělat svatbu, protože naše Katka je těhotná. Mimochodem, co jsi chtěla ty?“ změnil téma. A já jsem se jen nade

Jedno přísloví říká „sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě“. Moje starší sestra Kamila si často dělala ze mě legraci. Prý kdo to vymyslel, určitě se inspiroval mnou. Se svojí energickou, dominantní povahou neuměla pochopit, že někteří lidé zkrátka nepotřebují na sebe strhávat veškerou pozornost. I když to neznamená, že o žádnou nestojí… Taková jsem byla i já. Tichá a neprůbojná.

Po maturitě jsem si ještě chtěla naposledy užít prázdniny. Na vysokou jsem nešla, protože jsem neměla dobrý prospěch a nezvládla bych ji. A do pracovního procesu jsem se chtěla zapojit až od září. Se spolužačkou Markétou jsme se rozhodly udělat si prázdniny po svém. „Pojedeme na Slapy, mám tam známého, který nás levně ubytuje. Budeme si užívat léto, balit kluky a loučit se s mládím,“ řekla Marké

Když jsem se ocitla v nemocnici, zůstala moje kamarádka sama. V tu chvíli podlehla nátlaku své známé a začala s ní jezdit na prodejní akce. Protože nedokázala říct dotěrným prodejcům nedokázala ne, uvázala se k nevýhodným úvěrům. S Jarčou jsme se kamarádily snad od dětství. Bydlely jsme totiž v jedné ulici, chodily do jedné školy a naše maminky stávaly spolu v téže frontě na trochu masa a toaleťá

Nebylo to jednoduché oznámit manželovi tu zprávu. Sdělila jsem mu, že volali moji rodiče a zvou nás na víkendovou návštěvu. Můj manžel se na mě podíval: „Vysvětlila jsi jim, v jaké se nacházíme situaci?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Možná by to ale byla ta nejvhodnější příležitost jim všechno říct,“ podotkla jsem. Po dvouletém manželství jsme totiž pomalu, ale jistě mířili k rozvodovému soudu. Zatím j

Vždy jsme byli tady ve vesnici náplavy. Ale nakonec nás lidé vzali mezi sebe. Manžel Břéťa s chlapy vysedával v hospodě. A já chodila na kafíčko k sousedkám. Měli jsme se tu opravdu dobře. A nebýt té Břéťovi nesmyslné žárlivosti, mohli jsme si tak v klidu žít dodnes. Všechno to začalo před pěti lety na hasičském plese. Břéťa šel na ples jako vždy dobrovolně, ale dopředu mě ujišťoval, že tancovat

Hanka s Alešem chystali velkolepou svatbu. Chodili spolu ani ne rok, ale oba byli hrozně zamilovaní a Hanka navíc těhotná. Nebyla jsem zprvu úplně nadšená. Přeci jen byla svatba dost narychlo. Stačili se ti dva dobře poznat? Nepovede jejich manželství k rozvodu? Ale na tyto otázky jsem si stejně nedokázala odpovědět a Hanka taky ne. „Mami, lidi spolu chodí před svatbou roky a taky se můžou rozvé

Stará chalupa našich prarodičů mě a moji mladší sestru Romanu přímo vybízela k tomu, abychom v jejích útrobách pátraly po zakopaných pokladech… Bylo mi tehdy čtrnáct let a sestře Romaně deset. Na chatu k babičce a dědovi jsem jezdily často a moc rády. Byl to starý dům a občas jsme měly štěstí a něco zajímavé jsme našly. Nejvíc ze všeho nás samozřejmě lákala půda, která byla plná zajímavých předmě