Byla jsem kdysi pyšná, že mám staršího bráchu. Užívali jsme si spokojeného dětství. Jenže pak se Roman úplně změnil a události nabraly rychlý spád. Sedíme s Jindrou nad fotoalbem. Se zaujetím si prohlíží fotografie z mého a bratrova dětství. Dívám se na něj pokradmu a říkám si, jak je Romanovi tenhle kluk podobný. Objevil se u nás před měsícem. V ruce držel rodný list a tvrdil, že je Romanův syn.

Na hřbitov jsem chodila vždycky ráda. Bylo to místo klidu, odpočinku a krásných vzpomínek na moje milované. Pak jsem tam ale jednoho mrtvého, jak chodí mezi náhrobky, uviděla na vlastní oči. Někdo považuje hřbitov za pochmurné a depresivní místo. Pro mě však bylo symbolem klidu a míru. Na hřbitov v našem městečku jsem chodila pravidelně už jako malá holka s babičkou. Dědeček zemřel, když mi byly

Jsem šest let vdova a můj jediný syn a jeho rodina jsou vlastně jediný důvod, proč chci ještě žít. Těším se z vnoučat, to ano, ale jinak mi na světě nic nedělá radost. Moji dva vnuci jsou skvělí malí šikovní, kluci, ale jestli se potatí, bude to oříšek pro celou rodinu. Aspoň se Lukášovi splní to, co jsem mu vždy říkala: „Jen počkej, až budeš mít vlastní děti, ono se ti to vrátí.“ Lukáš byl prů

Na ta místa jsem chodila se psem roky. Jedno odpoledne se však přihodilo něco podivného a znepokojivého, z čeho jsem měla pocity mrazení v celém těle. Před pěti lety jsem se životem jen plácala. Nebyla jsem spokojená sama se sebou a nic mě netěšilo. Do práce jsem chodila jen kvůli tomu, abych měla z čeho každý měsíc platit nájem a složenky. Potřebovala jsem nějakou změnu, ale na druhou stranu jse

Den svatého Valentýna sice patří všem zamilovaným, ale i ti, kteří momentálně svoji lásku nemají, ho vnímají velmi intenzivně a často ne příliš pozitivně. Já jsem dlouho tento svátek proklínala, ale před rokem mi po menších komplikacích přinesl to největší životní štěstí. Protože jsem měla smůlu a nikdy jsem nenašla výjimečný partnerský soulad, dlouhodobé a vážné vztahy se mi vyhýbaly. Nebo jsem

Kdysi mě sestra přemluvila, abych s ní chodila do posilovny. Seznámila jsem se tam s pohledným mladíkem, ze kterého se o tři roky později vyklubal můj životní partner. Vzpomínám si, jakoby to bylo včera. Byl konec ledna roku 2003 a sestra Vendula mi volala celá zoufalá, že stále nemůže shodit kila, která přes svátky nabrala. „Všechny kalhoty mě v pase škrtí a některé už ani nedopnu,“ stěžovala si

Teprve v nouzi opravdu poznáš přítele. A také to, jaký kdo doopravdy je. Já to zažila a není to vždy jen příjemné. Pokaždé. Když jedu kolem toho zpustlého baráku, se mi prudce rozbuší srdce. Vždyť to byl můj domov. Dlouhá léta. Můj i Tomášův. Vyrostly v něm naše dvě děti. Žili jsme si tam celkem dobře a spokojeně, až do oné silvestrovské noci. Naše malá rodinka Dokud byly děti malé, trávili jsm

S Pavlínou jsem se znala od střední školy. Ačkoli jsme byly každá úplně z jiného těsta, staly se z nás nerozlučné kamarádky. Jenže pak, o několik let později, vstoupil mezi nás dvě chlap. Pamatuji si, že už na střední byla Pavlína velice atraktivní. Většina kluků ze třídy s ní chtěla chodit. Já jsem naopak byla spíš taková šedá myška a kluci o mě zájem dvakrát nejevili. Skutečný vztah jsem měla,

Být pořád sama mě už opravdu nebavilo a tak jsem si začala hledat nějakého přítele nebo alespoň kamaráda. Našla jsem ho na místě, kde bych to vůbec nečekala – na skládce! Mladí lidé to mají dneska těžké, ale my staří ještě těžší. Nemusíme sice spořit na byt nebo vstávat v noci k plačícím dětem, to ne. Ale zase nás všechno bolí, v práci na člověka koukají skrz prsty, jako že je už na odpis a kdo n

Zcela bezdůvodnou nevraživost souseda vůči nám jsme se snažili ignorovat a nevyvolávat zbytečné konflikty. Byla to chyba. Stále nemůžu uvěřit tomu, že se ten darebák nakonec přiznal. Případ je vyřešen a pro policii definitivně ukončen. Co ale my? Vždyť ten chlap je nebezpečný blázen. Bude se nám dále mstít? Co provede příště? Bojím se. Už se doma vůbec necítím dobře a bezpečně. Když to ale někomu