Vnuci mi říkají, že bych měla napsat, co se stalo za války. Ne proto, že to bylo tak jedinečné nebo zajímavé, ale proto, aby se na to nezapomnělo.

Před válkou jsme bydleli v malém domku. Tatínek František pracoval jako strojník v továrně, maminka Marie šila a starala se o nás tři děti, mě, staršího bratra Honzu a mladší sestřičku Věrušku. Měli jsme zahrádku, slepice a psa. Vzpomínám si na neděle, kdy tatínek hrával na harmoniku a my zpívali.

Tatínek byl v odboji

Když Němci obsadili zemi, všechno se začalo měnit. Táta nosil letáky a pomáhal lidem přes hranice. Jednou v noci ale přišli gestapáci. Vyrazili dveře a vytáhli tatínka ven v jen košili. Slyšeli jsme, jak ho mlátí. Pak odjeli. Od té doby jsme tatínka neviděli.

Maminka se snažila nás uživit. Pracovala v továrně na uniformy a dny pomalu míjely až do chvíle, než přišly rasové zákony a transporty. Naše sousedka zmizela s celou rodinou. Maminka se tak bála, že nás poslala k příbuzným.

Honzu k strýci do vesnice u Jihlavy, kde měl pomáhat na statku. Mě a Věrušku k tetě Boženě do malé vesničky na Vysočině. Teta byla vdova, měla jen jednu dceru, která už byla dospělá. Maminka nám řekla:

„Budete tam v bezpečí!“ Spaly jsme s Věruškou v jedné posteli. Pomáhaly jsme s kravami, s vařením, se vším. Věruška se často ptala na maminku a plakala. Říkala jsem jí pohádky, které jsem si vymýšlela, aby usnula.

Jednou v zimě v roce 1944 přišli Němci prohledávat vesnici. Schovaly jsme se v seníku. Věruška se třásla tak, že jsem jí musela zacpat pusu rukou, aby nebrečela nahlas. Tehdy jsem poprvé pochopila, že smrt je blízko. O tatínkovi jsme nic nevěděly.

O mamince taky ne. Dopisy nechodily. Jen občas někdo něco pošeptal tetě. Slyšela jsem názvy cizích měst, kde měla skončit maminka i tatínek. Jen jsem netušila, co přesně to znamená.

Pak skončila válka

V květnu 1945 vesnice slavila, ale já jsem měla jen jednu myšlenku, a to najít rodiče. Teta mi řekla, že jsem ještě dítě, ale já už jsem se tak necítila. Vzala jsem Věrušku a vydaly jsme se pěšky zpátky do rodného města. Cesta trvala tři dny.

Spaly jsme u cesty, jedly jsme, co nám lidé dali. Když jsme dorazily domů, domek byl vybydlený. Okna rozbitá, dveře vyražené. Žádný vzkaz, jen ticho. Začala jsem hledat. Chodila jsem po úřadech, po Červeném kříži, ptala se lidí z továrny.

Honza se nám vrátil, přišel sám z Jihlavy, hubený jako tyčka, ale živý. Říkal, že strýc ho schoval, když ho chtěli odvézt na práce. Spolu jsme potom hledali dál rodiče.

O tatínkovi jsme se dozvěděli v létě. Zemřel v Mauthausenu v roce 1944 na tyfus. Bylo to v seznamu. Seděli jsme s Honzou na schodech úřadu a plakali. Ale maminku jsme nenašli.

Trvalo to skoro rok

V létě 1946 přišel dopis. Naše maminka prý byla osvobozena z tábora Američany v dubnu 1945, ale byla tak slabá, že ji poslali do nemocnice. Jeli jsme tam všichni tři. Já, Honza i Věruška. Ve špitále nás zavedli do dlouhé chodby.

Ležela tam malá, šedivá žena s propadlými tvářemi. Nejdřív jsem ji nepoznala. Pak otevřela oči. „Apolenko…“ zašeptala. Padla jsem na kolena u postele a objala ji. Byla cítit nemocnicí. Věruška se schovala za mě, protože maminku nepoznala. Honza stál jako socha a slzy mu tekly po tváři.

Vrátila se nám domů

Maminka se vrátila domů až na podzim. Byla slabá, nemohla pracovat. Vyprávěla nám málo, o hladu, o zimě, o tom, jak se snažila přežít kvůli nám. Nikdy neřekla všechno. Některé věci si nechala pro sebe až do smrti.

Žili jsme ale dál. Opravili jsme domek, Honza se dovyučil a já jsem se vdala za dobrého muže. Maminka zemřela v roce 1968. „Nejdůležitější je, že jsme se sešli,“ řekla, než odešla.

Vždy budeme spolu

Teď, když tady sedím a píšu vám, vidím nás všechny pospolu. Tatínka, jak se směje u harmoniky. Maminku, jak šije u okna. Honzu, jak se směje a pomáhá rodičům, i Věrušku, jak se drží mé sukně.

A sebe, holku, která ani ne v jedenácti letech vedla ještě mladší sestru přes rozbombardovanou zem. Není to příběh o hrdinství. Jen vzpomínky na to, co jsem musela jako dítě zažít.

A když to vyprávím vnukům, jsem moc ráda, že oni nemusí. Doufám, že se jich tyto hrůzy týkat nikdy nebudou, i tak by na ně ale měli pamatovat.

Apolena V. (92), Brno