Stará chalupa našich prarodičů mě a moji mladší sestru Romanu přímo vybízela k tomu, abychom v jejích útrobách pátraly po zakopaných pokladech…
Bylo mi tehdy čtrnáct let a sestře Romaně deset. Na chatu k babičce a dědovi jsem jezdily často a moc rády. Byl to starý dům a občas jsme měly štěstí a něco zajímavé jsme našly. Nejvíc ze všeho nás samozřejmě lákala půda, která byla plná zajímavých předmětů. Spadeno jsme měly hlavně na její zadní část, kde zela do podlahy díra a přímo nás vybízela k tomu, abychom ji prozkoumaly. Dalo se tam jen plazit po břiše a naslepo šátrat rukama, ale vyplatilo se to. Ukrývalo se tam totiž spoustu zajímavých věcí. Kromě nejrůznějších starých novin a časopisů z meziválečného období, jsme tam objevily i vzácnou starožitnou šavli, kapesní nůž a překrásný čajový servis. Podle papírů a krabic jsme se se sestrou domnívaly, že dotyčné předměty nejspíš patřily Němcům, kteří tam žili a po válce museli pohraničí opustit.
Koukala na mě rudýma očima
Jednou o prázdninách jsme se zase plazily po břiše a pátraly po něčem zajímavém, když sestra najednou polekaně zalapala po dechu. „Co je ti?“ zeptala jsem se. „Myslím, že po mě něco leze,“ zapištěla Romana potichu. Namířila jsem baterku na její záda a málem jsem vykřikla hrůzou. Měla na nich obrovskou krysu s očima červenýma jako rubín. Přemýšlela jsem, co dělat. Kdybych o tom sestře řekla, akorát by začala panikařit. Nakonec jsem jí řekla, ať se plazí zpátky ke mně. Krysa však nikam neodběhla. Čím byla sestra blíž, tím se krysa s větší nelibostí dívala do světla, kterým jsem na ni mířila.
Vyděšené k smrti
Její pohled se mi ani trochu nelíbil. „Nehýbej se,“ řekla jsem sestře. Romana se zarazila a mezi zuby ucedila: „Co je?“ Musela jsem s pravdou ven. Na moji žádost sestra naštěstí zachovala klid. „Co budeme dělat?“ zeptala se šeptem. „Nevím,“ špitla jsem a zírala na krysu, která mě hypnotizovala krvavýma očima. Po pár vteřinách jsem si všimla, že se za Romanou objevila další krysa. A pak další. Za chvíli se už všechny plazily kolem nás a očichávaly nám obličeje. Se sestrou jsme na sebe vyděšeně koukaly. Pohledem jsme se jedna druhé ptaly: Co teď?
Už jsme se tam nevrátily
Když už jsme si myslely, že nás začnou okusovat, stalo se něco zvláštního. Krysy najednou zpozorněly a rozutekly se pryč, jako by je snad něco vyděsilo. Se sestrou jsme se rychle začaly plazit k otvoru. Byly jsme už téměř venku, když se přes nás převalil jakýsi mlžný opar. Posvítila jsem na to baterkou. Se sestrou jsme se na sebe vyděšeně podívaly. Ten cár měl podobu lidské siluety. Náhle se kolem nás rozprostřel mrazivý chlad, že jsme se jen stěží dokázaly nadechnout. Rychle jsme se vysoukaly ven a, aniž bychom se ohlédly, utíkaly jsme z půdy pryč. Od toho dne jsme na půdu už nikdy nevkročily.
Jana T. (63), Kraslice
