Nebylo to jednoduché oznámit manželovi tu zprávu. Sdělila jsem mu, že volali moji rodiče a zvou nás na víkendovou návštěvu.

Můj manžel se na mě podíval: „Vysvětlila jsi jim, v jaké se nacházíme situaci?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Možná by to ale byla ta nejvhodnější příležitost jim všechno říct,“ podotkla jsem.

Po dvouletém manželství jsme totiž pomalu, ale jistě mířili k rozvodovému soudu. Zatím jsme o tom věděli jen my dva. Víceméně jsme už byli rozhodnuti. Věděla jsem, že mámu s tátou to bude mrzet.

Když jsem si před dvěma roky Erika brala, byla to super svatba se sto návštěvníky a perspektivou společného života až do smrti. Nyní se náš vztah rozpadal. A na dítě, které by nás alespoň trochu mohlo stmelit dohromady, jaksi zatím nezbyl čas.

Erik chvíli přemýšlel a pak řekl: „Dobře, pojedeme. Možná to bude poslední víkend, který u vašich strávíme.“ „Možná…“ přikývla jsem, „pokud si to nerozmyslíme.“ „Už jsme se o tom bavili mockrát, Zuzano,“ povzdechl si Erik.

„A víš, že se shodneme na tom, že další pokračování našeho manželství by bylo jenom prodlužováním agónie. Nevím, co ti ještě můžu dát a nevím, co ty bys mohla dát mně.

Jen se vzájemně trápíme.“ „Nebudeme v tomhle rozhovoru dál pokračovat, Eriku, ano?“ požádala jsem. „Stejně bychom opakovali už stokrát vyslovené.

Jsi hodný, že souhlasíš s tím víkendem, děkuji ti.“ Erik se na mě podíval, jako by chtěl ještě něco dodat, ale pak jen mávl rukou. To znamení rezignace bylo charakteristické pro naši současnou situaci.

Oba jsme pořád jen nad něčím mávali rukou… prostě to už nemělo cenu a bylo jen otázkou času, kdy tomuto pocitu dáme oficiální punc.

Vyrazili jsme v sobotu časně ráno. Bydleli jsme s Erikem na severu Čech, zatímco moji rodiče v Posázaví. Cesta autem probíhala jako vždy v poslední době spíše mlčky.

Nechtěla jsem dávat najevo okázalý nezájem tím, že bych si četla – už jednou jsme se kvůli tomu s Erikem pohádali. Dívala jsem se proto do krajiny. Byl pošmourný den, obloha zatažená a občas drobně mžilo. Nic, co by člověku zvedlo náladu.

Jediný dramatický okamžik přišel ve chvíli, kdy se před nás na poslední chvíli vecpal bezohledný řidič, který předjížděl přes plnou čáru. Erik to ubrzdil, ale bylo to jen tak tak. Strašně jsem se polekala.

Zatímco Erik hlasitě nadával, já jsem si v duchu říkala, jak málo někdy stačí a všechno se může změnit. Nezaviněná nehoda… a svět může zčernat nebo zmizet úplně. Co jsou, viděny touto optikou, běžné lidské hádky?

Pomyslela jsem si, zda to s Erikem nepřeháníme a nevzdáváme se předem. Pořád ještě jsme spolu, většina věcí v našem manželství funguje. Dalo by se to řešit – kdybychom chtěli. S těmito myšlenkami jsem strávila zbytek cesty.

Moji rodiče nás hezky uvítali, jako ostatně vždy. Oba jsme s nimi měli dobrý vztah. Nikdy jsme v jejich přítomnosti neřešili žádné spory, nikdy jsme se nedovolávali nějakého zastání.

Mám s tátou nás považovali za bezkonfliktní pár, kterému chybí ke štěstí jen dítě. O to víc budou zaskočeni, až se dozvědí, jaká je skutečná situace. Erik mi slíbil, že o tom začne mluvit až v neděli, abychom nekazili celý víkend.

Zatímco táta odešel s Erikem na ryby, já jsem zůstala s mámou, abych jí pomohla s přípravou oběda. Takhle to většinou probíhalo. Během práce jsme si navzájem sdělily, co je nového.

Odpoledne jsme pak chodívali všichni čtyři na procházku do přírody a večer se u vína probírala politika a podobné záležitosti. Tentokrát jsem ale na mámině straně cítila jakési napětí a nervozitu. Že by tušila, co se chystáme sdělit?

Některé věci se zkrátka vycítí, i když se navenek neukazují. Problém však byl úplně jinde. „Zuzanko, musím ti něco závažného říct,“ nevydržela to už máma. „Ano, poslouchám,“ odpověděla jsem.

„Jedná se o tátu,“ pokračovala máma, „už delší dobu nebyl po zdravotní stránce úplně v pořádku. Tento týden byl na vyšetření a výsledek byl špatný.“ Ztěžka jsem polkla. Hlavou mi blesklo jediné slovo, které jsem ale nechtěla slyšet vyslovené nahlas.

Neodvažovala jsem se zeptat sama na podrobnosti. Kdybych mohla tenhle rozhovor vzít zpátky a vymazat ho z historie, hned bych to udělala. Musela jsem si však vyslechnout trpkou pravdu až do konce. „Pozvala jsem vás sem vlastně kvůli tomu.

Táta to nese statečně a tváří se, že o nic nejde. Však ho znáš, jaký je paličák a silná osobnost. Mluvila jsem s doktorem o samotě. Táta neví úplně všechno. Řekli mu, že se to dá vyléčit, když bude bojovat.

Mně doktor sdělil, že naděje je tak padesátiprocentní a zbývají mu nanejvýš tak dva roky života.“ Podívala jsem se na mámu. Nesla to také hrdinně. Věděla jsem, jak nemá ráda scény nebo slzy.

Jenže když se takovou věc dozvíte o nejbližším člověku, nedá se tomu zabránit. Já sama jsem se rozplakala… vždyť to byl můj táta!

Za těchto okolností nepřicházelo v úvahu, abychom před rodiči řešili s Erikem své problémy nebo jim oznamovali něco o rozvodu.

Poté, co jsem se trochu uklidnila – i za pomoci mámy, která přece jen s tou informací žila už pár dnů – umínila jsem si, že s Erikem musím co nejdříve promluvit. A také nesmím dát před tátou v žádném případě najevo, že vím o skutečném rozsahu jeho nemoci.

Když byl oběd hotový, šla jsem ven, abych tátu i svého muže zavolala. Táta byl sbalený hned, Erikovi to chvíli trvalo. Neušlo mi, jak se mi táta podíval do očí. Nedokázala jsem ten pohled vydržet. Bála jsem se, co by si přečetl v tom mém.

I tak mu ale muselo být jasné, že mi máma o jeho stavu řekla. Táta nás nechal o samotě a zamířil k domu. Zůstala jsem s Erikem u řeky, zatímco si balil rybářské náčiní. Podíval se na mě a všiml si, že se něco muselo stát. Hned se na to zeptal.

„Táta je vážně nemocný, Eriku,“ prozradila jsem mu třesoucím se hlasem. „Možná, že ho čekají jen dva roky života.“

Erik se zarazil. Ať už byl jakýkoliv a měl své chyby jako každý muž, v jednom nad ostatní vynikal: dokázal mít soucit a dát ho najevo. Položil prut do trávy a přistoupil ke mně. Objal mě a pohladil po vlasech.

Vzhledem k tomu, že spontánní něžnosti jsme v posledních týdnech ze svého partnerského života vyčlenili, zapůsobilo na mě to gesto neobyčejně silně – ve spojitosti s citovým otřesem, který jsem před chvílí zažila.

Tohle byl zase ten „původní“ Erik, jakého jsem znala dřív a jakého jsem milovala. „Musíme jít, aby to nebylo nápadné,“ pošeptal mi Erik. Přikývla jsem a otřela si oči.

Ve výrazu tváře svého manžela jsem viděla, jak ho rovněž zdrtilo to, co jsem mu před chvílí oznámila. Stiskl mi ruku: „Dokud je naděje, člověk má doufat.“

Vrátili jsme se k našim do domu. Všichni čtyři jsme věděli, že ta tvrdá pravda už byla vyslovena. Nikdo se o tom ale ani nezmínil. Snažili jsme se chovat, jako kdyby probíhal normální víkend – jeden z mnoha, které jsme tu už zažili.

Po obědě následovala pravidelná procházka. Počasí se vybralo a na obloze vyšlo slunce. Přesto jsem v sobě měla pocity smutku a tísně. Všechny problémy, které jsem nosila v hlavě do včerejška, byly najednou malicherné.

Záleželo na mně a na Erikovi, jak se k nim postavíme. Byla to otázka dobré vůle. Na zprávu o tátově nemoci se ale nedalo reagovat jinak než bezmocí. Udělala bych sto miliónů ústupků komukoliv v čemkoliv, kdyby to mohlo tátovi nějak pomoci.

Obdivovala jsem ho, jak nedává nic znát. Jak jsem ho za ta léta znala, velmi by se ho dotklo, kdybychom ho nějak litovali. Byl by dokonce naštvaný.

Občas jsme se s Erikem po sobě nenápadně podívali a já pochopila, že i můj manžel má podobné myšlenky – a stejně jako já cítí vůči mému tátovi soucit i obdiv zároveň.

Po lehké večeři jsme seděli v zahradním altánku. Víno jsme tentokrát nepili, nějak nebyla chuť rozpoutávat velkou zábavu. Spát jsme šli brzy, už v půl jedenácté. V minulosti jsme většinou sedávali venku přes půlnoc.

Teprve když jsme se s Erikem ocitli definitivně o samotě v pokoji pro hosty, řekl mi můj manžel: „Mrzí mě, že jsem tvému tátovi vyprávěl o nás dvou, když jsme byli před obědem na rybách.“

„Co jsi mu řekl?“ pohlédla jsem na něho vylekaně. „Pravdu,“ povzdechl si. „A co na to říkal?“ chtěla jsem vědět. „Prý prožil s tvojí mámou spoustu krizí, ale vždycky se z nich dostali.

A jednou poznám, že jsou na světě důležitější věci… teď už vím, jak to myslel,“ tvářil se Erik provinile. „Nic si z toho nedělej, nevěděl jsi o tom,“ prohlásila jsem, ale dobře mi rozhodně nebylo.

„Zítra mu řeknu, že jsem si to rozmyslel a rozvádět se nechci,“ podíval se na mě Erik. „Myslíš, že tu změnu bude přičítat té… nemoci?“ „Na tom přece nezáleží,“ odpověděla jsem a bojovala přitom se slzami, „podstatné je, jestli spolu chceme být my dva.

Já tátovi věřím, že se s tou nemocí porve. On je bojovník, jen tak se nedá. Jsem připravená pro něho obětovat cokoliv. Ale to neřeší náš problém, Eriku. My dva jsme k sobě přestali hledat cestu. Já bych se o to chtěla znovu pokusit.

Uvědomila jsem si, že chyba byla i na mé straně a chci s tím něco dělat.“ „Tak to jsme dva,“ řekl Erik šeptem a vzal mě za ruku. Trochu jsem se styděla, že nás k vzájemnému pochopení musely dovést až nepříznivé okolnosti…

Druhý den po obědě jsme odjeli zpátky domů. S tátou jsem se loučila snad deset minut. Zašeptal mi do ucha to, co jsem chtěla slyšet:

„Neboj, holčičko, mě jen tak něco nedostane.“ Vraceli jsme se s Erikem stejnou cestou jakou jsme včera přijeli, v tomtéž autě… ale jako dva jiní lidé.

Zuzana (26), severní Čechy