Mužům jsem se dlouho vyhýbala, protože dvě zklamání mi stačila. Se zradou v lásce jsem se smířila až po mnoha letech! Ten, kdo mě poznal po třicítce, si mohl myslet, že jsem nespolečenská samotářka, která se mužů bojí. Nikdo mě totiž nikdy neviděl v žádném vztahu a na pokusy kolegů v práci jsem reagovala zásadně odmítavě. Proč? Před lety mě totiž potkala tvrdá zkušenost v lásce, ze které jse

Dovolená u moře mě nikdy moc nelákala. Ale když mi lékař kvůli zdravotním problémům doporučil pobyt u moře, nemohla jsem se tomu vyhnout. Rozhodla jsem se vyrazit k moři na začátku září, abych si opravdu odpočinula a nemusela se potýkat s turisty a prodavači na pláži. Musím přiznat, že jsem si vybrala ideální dobu. V malém penzionu, kde jsem se ubytovala, bylo jen pár lidí a na hřišti si hrála

Když mi bylo kolem padesáti, potkala jsem Janu. Byla to žena plná energie, optimistická a otevřená. Navenek? Hned jsme si padly do oka a já byla ráda, že jsem našla někoho, s kým si mohu popovídat, koho mohu pozvat na kávu a sdílet s ním radosti i starosti. Zdálo se, že jsme si byly navzájem oporou. Začátek problémů Všechno začalo být jinak, když Jana přišla poprvé s prosbou o peníze. Byl

Po celý život jsem byla k druhým laskavá, věřila jsem lidem a dávala jim důvěru. Vždy jsem byla ta, která pomáhala. A doplatila jsem na to. Starala jsem se a věřila, že rodina je ta nejcennější věc, kterou máme. Moji tři sourozenci Až do dne, kdy jsem zjistila, že i ti, kterým jsem věnovala nejvíce, mi mohou ublížit.Narodila jsem se jako prostřední ze tří sourozenců. Měla jsem starší sest

Celý život jsem se vždycky snažila být silná, ale osud mi tolikrát hodil klacky pod nohy. Proč? Vyrůstala jsem v malé vesnici, kde byl život jednoduchý, ale zároveň naplněný, protože si tu lidé vzájemně pomáhali. Přicházela jsem o děti a naděje Byla jsem první dítě rodičů, a to na mě vždy kladlo určitý nárok. Od malička jsem se učila, že je třeba se o druhé starat, být silná a neztrácet n

Byl jeden z těch dnů, který nás dokáže přesvědčit o tom, že les je lék na nervy. Najednou se ale všechno změnilo. Stromy úpěly a prosily. Slunce příjemně hřálo a jaro už bylo cítit ve vzduchu. Příroda se probouzela k životu. Za domem máme zahradu a hned za ní je les, který jsem v mládí ráda malovala. Vždycky jsem si sedla na zahradu, vzala si stojan a plátno a malovala. Hlavně krajinky. Žádné v

Na výletě jsme s mámou zabloudily do malé hospůdky na mýtince. Vypadala jako z historického filmu. Znovu jsme ji už ale nikdy nenašly. Byla jsem malá holčička, když se mně a mé mamince stala ta zvláštní příhoda. Rády jsme navštěvovaly staré hrady a zříceniny. Maminka mi vyprávěla o jejich historii formou pohádek, a to mě moc bavilo. Měla jsem bujnou fantazii, tak jsem si představovala, jak na t

Bylo to zamrzlé vodní království. Jako z pohádky. Všechny jsme si řekly, co v té bílé kráse vidíme. Naše představy se ale brzy ukázaly jako pravdivé. Bylo to těsně po maturitě, kralovala tehdy drsná zima, a my, spolužačky a kamarádky ze střední, jsme si řekly, že si užijeme ještě naposledy sebe vzájemně, než se naše cesty rozejdou všemi směry a dlouho se neuvidíme. Možná až na nějakém třídním s

Můj manžel přijal tu brigádu před několika lety. Pozdě se dozvěděl, proč všichni před ním s prací tak rychle skončili. Na hřbitově snad straší. Nebylo to za moc peněz, v ten čas jsme ale na tom byli dost bídně, tak jsme si nemohli vybírat. „Blanko, já tu práci vezmu, přece se nebudu bát mrtvých, vždyť to je směšné. Živých se má člověk bát!“ bušil se můj Pepík do hrudi srdnatě, a když vyrazil na

Tu krásnou kočičku jsme s mužem krmili. Patřila chalupářům, kteří přijížděli jen o víkendu. Ona se nám za to odměnila. Snažila se vyléčit mého manžela. Když jsme šli s mým mužem Jiřím do důchodu, odstěhovali jsme se z našeho městského bytu do malé vesnice v Podkrkonoší, odkud pocházeli manželovi rodiče. Pomalu jsme si domek vylepšovali, já se starala hlavně o zahradu, manžel, původně inženýr, s