Rodina má být pevný základ všeho, jenže co se stane, když ty nejdůležitější kořeny vůbec nepoznáte už od svého dětství?
Přesně to byl můj příběh, a právě tehdy se začala odvíjet moje životní tragédie. Jde to se mnou celý život, pořád to ve mně je. Je mi 81 let a stále mě bolí, že jsem tolik let prožila v trápení. Přitom by někdy stačilo být odolnější a tvrdší.
Jenže člověk sbírá zkušenosti pomalu a postupně, a pak se o mnoho let později diví, jaké chyby udělal a jak si dokázal svůj život zbytečně zkomplikovat. Jak jsem k tomu dospěla já?
Špatný začátek
Když jsem měla přijít na svět, moje máma byla teprve před maturitou a táta se chystal na vojnu. Znali se sotva čtrnáct dní. Byl to zkrátka omyl, jak se říká. Máma se ani nesnažila nic skrývat.
Často se neudržela a dávala mi dost ostře najevo, že jsem nežádoucí chyba, kvůli které se jí celý život obrátil naruby. I proto jsem cítila silnou potřebu se co nejdřív postavit na vlastní nohy.
Už na střední škole jsem si podala přihlášku na školu v jiném městě, abych mohla bydlet na internátu. Domů jsem jezdila jen o víkendech.
Nebyla to jen absence rodičovské lásky, co mě trápilo. Ani mezi rodiči samotnými nepanovaly dobré vztahy. Dodnes nechápu, že se nerozešli. Ale tehdejší doba, co by na to řeklo okolí?
Moje nová rodina
I když jsem částečně odešla z domova, pořád jsem měla pocit, že potřebuji najít skutečné zázemí. Prostředí, kde bych konečně cítila přijetí a náklonnost. A to přišlo poměrně brzy. Už na střední škole jsem začala chodit se Zdeňkem. Pocházel z majetné rodiny.
Sice se na mě zpočátku dívali s odstupem, protože jsem byla „z jiného světa“, ale postupně ke mně získali důvěru. Došlo jim, že jsem pracovitá a snaživá. A nakonec mě přijali mezi sebe. Právě u nich jsem poprvé zažila skutečnou rodinnou pohodu.
Společné snídaně, obědy i večeře. Obyčejné rozhovory. Klid, žádné hádky, žádné napětí. Čisté a uklizené prostředí. To všechno pro mě představovalo skutečný domov. Takový, jaký jsem do té doby neznala.
Nejdřív dítě, pak vyhazov
Neplánovaně jsem otěhotněla. Na rodině Zdeňka bylo znát roztrpčení. Zřejmě si mysleli, že ještě nezakotví tak brzy. Zase jsem ztratila ty sympatie. Bylo ale pozdě, zbavit se mne tehdy už nemohli.
Svému prvnímu vnoučeti nechtěli připravit život takový, jaký žila jeho matka. Černá ovce, která se k nim vkradla. Musím přiznat, že ta pozitivní atmosféra v rodině stále trvala, ale stejně jsem měla pocit, že jsem nezvaný host.
Když se syn narodil, vše se změnilo. Rodina donutila Zdeňka, aby se mě zbavil a mě chtěli zbavit práv na dítě. Já jsem neměla zázemí. On jako otec ano. Chytrý tah.
Dejte mu víc než já
Chvilku jsem bojovala. Byla jsem tak zničená, že (a dnes se za to tak stydím) mě chvílemi napadlo, že se mi uleví, když s sebou nebudu vláčet to dítě. Protože bylo malé a já musela pracovat, abych nás uživila. Kam bych šla? Domů?
Bála jsem se, že mne rodiče vyhodí s tím, že jsem si podělala život. Řekla jsem matce Zdeňka jediné: „Dejte mu to nejlepší jako svému synovi.“ Pak jsem za sebou zavřela dveře.
Na tři desítky let. Ztráta dítěte a zázemí mne ale vehnaly do dalšího průšvihu. Rychle jsem si chtěla založit novou rodinu, abych zapomněla na ty své nepovedené rodinky před tím.
Druhý pokus? Zase špatný chlap!
Milan, tak se jmenoval můj další partner, občas pil. Ne, škrtám „občas“. Často pil! Ale já jsem to zaslepená touhou vdát se neviděla. Ani zaslepená láskou jsem nebyla. Vzali jsme se a já porodila holčičku. Milan ztratil práci, přestal živit rodinu.
Co jsem měla dělat já? Jít do práce a nechat malou s člověkem, který byl věčně opilý a neuhlídal by ji? Mnohokrát jsem si tehdy říkala, že já to asi nebudu nikdy mít. Tu skvělou rodinu, protože jsem neměla dobré zázemí ve vlastních rodičích. S nimi jsem měla mimochodem stále rezervovaný vztah.
Další pokus? Tragédie!
Odešla jsem i od druhého manžela. Potkala jsem Vlastíka, ale zařekla jsem se, že se znovu nespálím. Vídali jsme se, ale nic víc jsem nechtěla dopustit. Vydrželo mi to rok a půl.
Už před tím jsem pozorovala, že Vlastík je tak trochu vychloubačný a vždy věděl vše nejlíp. Přesněji ostatní o tom přesvědčoval. Po složení slibu manželství se jeho povaha odkopala naplno. Byl to despota, který mě začal ponižovat.
Byla jsem podle něj hloupá, neuměla jsem vařit, uklízet, později mi říkal, že bych něco měla dělat se svým tělem, takže jsem měla anorexii. Jen podotýkám, že i když mi před tím říkal, že jsem tlustá, nebyla jsem vyhublá na kost. Byla jsem ale hubená.
Dnes to vím. Odejít od něj bylo nemožné. Vyhrožoval mi. A to jsme spolu neměli dítě! Vysvobozením by pro mě byla práce v zahraničí, ovšem to jsem nemohla udělat kvůli dceři, jejíž otec (můj druhý manžel) to nedovolil.
Paradoxně mi tehdy pomohl jeho bratr, právník, který mi pomohl rozvést se se třetím manželem.
Už to nedoženeme
Bylo mi skoro padesát. Byla jsem zpráskaná životem. Tehdy jsem pochopila, že své „ano“ žádnému muži už neřeknu. Ani jsem si nebyla jistá, jestli někomu dovolím být po mém boku.
Po těch všech poníženích ze strany blízkých jsem ale někde v koutku duše doufala v konejšivou lásku. Nakonec jsem ji našla. Muže, který byl o 20 let starší.
Leckdo by řekl, že to je nevyrovnaným vztahem s otcem, kdy si dcera hledá jeho pomyslnou náhradu v manželovi a snaží se dohnat city, které jí byly v mládí odepřeny. Možná.
Já pochopila, že Karel mi vynahradil bolest, kterou mi způsobil otec i všichni moji exmanželé. Zkrátka všichni muži mého života. Až na jednoho. S ním jsem měla nedořešené vztahy. S mým synem. Právě Karel mi pomohl ho vyhledat.
Dnes se vídáme, ale těch 30 let už nikdy nedoženeme. Karel tu už není. Nějak si ale říkám, že mi po sobě nechal to cenné. Pomohl mi najít syna a stmelit rodinu. Je mi líto, že jsem Karla nepotkala dříve.
Mělo to být jinak
A právě proto dnes tolik přemýšlím o tom, jak nás naše začátky poznamenají na celý život, aniž bychom si to uvědomovali. Kdybych tenkrát měla více podpory, možná bych se nebála činit rozhodnutí, která by mě ochránila před tolika bolestnými roky.
Ale člověk se v mládí jen těžko brání tomu, co mu připadá jako jediná možná cesta. Dnes už vím, že jsem měla právo odejít, říct ne, bránit se.
Místo toho jsem se nechala unášet okolnostmi a doufala, že dobro přijde samo. Nakonec sice přišlo, ale až po dlouhé pouti plné ztrát a vin, které jsem si roky vyčítala.
Kamila L. (81), Kolín
