Sedím v kuchyni, kde jsem půl života vařila večeře pro člověka, který si myslel, že mě má jen pro sebe. Že máme skvělé manželství.

Venku prší, v rádiu hraje nějaká stará písnička od Waldy Matušky a já přemýšlím o svém životě. Celý život jsem byla nevěrná. Ne občas. Ne „omylem“. Ne „jen jednou“. Pořád.

Vydržela jsem 14 dní

Od prvního roku manželství až do loňska. Nedokážu ty chlapy ani spočítat. Některá jména si ani nepamatuju. Jen vůni jejich kolínské, chuť jejich rtů a pocit, že jsem na chvíli žila. Brali jsme se, když mi bylo dvaadvacet a Jiřímu o tři víc.

Byl hodný, pracovitý, ale trochu nudný. Zamilovala jsem se do něj, protože měl krásné ruce a slíbil mi, že mě bude na rukou nosit. Nosil mě prvních čtrnáct dní.

Pak přišla první služební cesta do Brna a já šla s jeho nejlepším kamarádem Milanem do kina na Ostře sledované vlaky. Po filmu jsme skončili u něj na gauči. Bylo to rychlé, divoké a zakázané. Když jsem se pak vracela domů, plakala jsem, ale ne studem.

Plakala jsem, že jsem živá. Pak to pokračovalo. Vedoucí z práce. Soused z patra. Manžel sestřenice. Dokonce jeden kněz na pouti v Hostýně. Nikdy jsem nebyla iniciátorkou.

Chlapi si mě vybírali

Stačilo se usmát, zadívat se na chvíli déle a už to jelo. Vždycky jsem věděla, kde Jirka je, kdy přijde, co mu řeknu. Byla jsem v tom mistr. Nikdy mě nenačapal a ani nepodezíral. Možná nechtěl tušit. Měli jsme dvě krásné děti.

Když byly malé, měla jsem období, kdy jsem si říkala: teď přestanu. Měsíc, dva, půl roku. Pak přišel nějaký lékař, nebo učitel hudby, co chodil k nám domů doučovat Petra na klavír, a bylo to zpět.

Manžel mi nosil mi kytky, vozil nás na chalupu i k moři a říkal mi „Mili moje“. Když jsme spolu spali, byl něžný, opatrný, jako bych byla z porcelánu.

A já se pak otočila ke zdi a myslela na někoho jiného, kdo byl drsný, a mně se to líbilo. Nejvíc mě bolelo, když zemřela máma. Ležela v nemocnici, já u ní seděla a držela ji za ruku.

Máma vše věděla

A ona mi najednou řekla takovým slabým hláskem: „Miluško, já všechno vím. Viděla jsem tě tenkrát s tím doktorem na chodbě, ale já ti to nikdy neřekla, protože Jirka je hodný člověk a ty jsi moje dcera.“ Brečela jsem jako malá.

Poprvé v životě jsem cítila, že mě někdo prokoukl až na dno, a přesto mě miloval. Po maminčině smrti jsem měla rok „čistý“. Skoro. Ujela jsem jen jednou, na pohřbu, s jejím ošetřujícím lékařem. V autě na parkovišti. Bylo mi padesát devět a mně bylo do pláče i do smíchu zároveň.

Tohle byl trest

Pak Jirkovi diagnostikovali rakovinu slinivky. Čtvrté stadium. Seděla jsem u něj v nemocnici držela ho za ruku a četla mu noviny. A on se na mě díval těma svýma dobrýma očima a říkal: „Mili, já jsem měl s tebou nejlepší život. Děkuju ti za všechno.“

Zemřel v květnu. Držel mě za ruku a usmíval se. Já jsem brečela, a poprvé jsem brečela upřímně. Teď je to půl roku. Prodávám chalupu, děti se hádají o dědictví a já sedím a vím, že nejsem dobrý člověk.

Počítám všechny ty muže, všechny ty lži, všechny ty chvíle, kdy jsem mohla říct ne, ale neřekla. Počítám, kolikrát jsem Jirkovi lhala do očí, když se ptal „jak bylo v práci“, a já odpovídala „nic nového“, zatímco jsem ještě cítila žhavé polibky milenců. Teď půjdu do pekla!

Milena O. (65), Litoměřice