Nikdy jsem nepochopila, jak se to mohlo stát! Tu cestu znám dokonale, mohla bych jí projít v temné noci se zavřenýma očima. Přesto jsem zabloudila.

Stalo se to za listopadového novoluní, které prý přeje zlým silám. Je pravdou, že jsem se před tím pohádala s jednou ženskou u nás na vesnici. Byla to taková nevrlá starousedlice, nikdo se jí nezavděčil.

Chytly jsme se na poště, protože zase prudila, celá vzteklá si něco mumlala a oči jí při tom svítily. Sousedka, co to viděla, mi řekla, ať se cestou stavím v kostele a naberu si svěcenou vodu a tou si omyji obličej. Já to ale považovala za směšné.

O bludném kameni, který se měl podle místních pověstí skrývat v lese nad vesnicí, jsem slyšela nejrůznější legendy. Jako děti jsme po něm pátraly, ale marně.

Říkalo se, že kdo na bludný kámen vstoupí, už se nikdy nedostane z lesa ven a o jeho vyčerpané a mrtvé tělo se pak postarají divoká prasata. Jednou, když mi bylo asi deset let, zmizela nějaká mladá holka ze sousední vesnice.

Ačkoliv dobrovolníci ve spolupráci s policií pročesali celý les, nenašli ji. Její zmizení přiživilo děsivé historky o bludném kameni.

Neznámá cestička

Ten den jsem kráčela zamyšleně po známé lesní cestičce. Mohla jsem tam jít poslepu. Proto mě překvapilo, když jsem si najednou všimla, že od hlavní pěšiny se větví ještě jedna, dost zarostlá cesta. Nikdy předtím jsem si jí nevšimla.

Probudilo to ve mně zvědavost. Musela jsem tu odbočku prozkoumat. Kam vede? Po několika metrech jsem zůstala stát překvapením. Před sebou jsem uviděla podivný lesklý kámen, na jeho povrchu byly vyryté nějaké symboly. To je on! Vydechla jsem.

Konečně jsem ho našla! Existuje! To není možné! A v hlavě se mi hned vzápětí zrodil ďábelský plán. Jako kdyby mi to někdo našeptal. Překročit ten kámen! Musím vědět, co pak bude. A tak jsem to udělala.

Najednou prostě zmizel

Ještě chvíli jsem si svůj objev vychutnávala a pak jsem se chtěla vrátit na hlavní pěšinu a pokračovat v cestě. Zpáteční pěšinka mě ale zavedla někam úplně jinam. Skončila jsem u neproniknutelného křoví.

Otočila jsem se a spěchala na druhou stranu, kámen s nápisy jsem ale už nenašla. Zmizel. Začala jsem panikařit. Ať jsem se vydala na kteroukoliv stranu, les mě odmítal pustit, točila jsem se v kruhu. Už jsem nevěděla, jak se říká, kde je sever.

Prosila jsem lesní duchy o odpuštění

Posedl mě strach. Nevím, jak dlouho jsem takhle bloudila, ale nakonec jsem úplně vyčerpaná padla na zem. V duchu jsem prosila boha i všechny lesní duchy za odpuštění. Asi jsem pak usnula. Když jsem otevřela oči, ležela jsem na cestě, kterou jsem znala. O svém zážitku jsem vyprávěla každému, nikdo mi ale nevěřil.

Iva M. (63), Telč