Už mi pomalu táhne na osmdesát, ale ani po letech se nemohu vyrovnat s největší zradou, co mě v životě potkala.

Od mala žiju v paneláku na Jižním Městě. A tady jsem také potkala Evu, která se tak na celý život stala mojí nejlepší přítelkyní a jak jsem si i myslela i nejbližším člověkem.

Užívaly jsme si života

Seznámily jsme se, když nám oběma bylo dvacet. Pracovaly jsme obě v továrně na Žižkově, kam jsme každé ráno na pátou od nás z Jižňáku dojížděly. To nás vlastně svedlo dohromady. Ona na lince s tranzistory a já v expedici.

Eva byla krásná jak z fotky z časopisu Květy. Blond vlasy až do pasu, modré oči a úsměv, co roztavil i ty nejtvrdší chlapy. Já jsem byla taková šedá myška, ale ona si mě oblíbila, možná právě proto, nebyla jsem konkurence.

„Jaru, ty jsi jediná normální holka tady,“ říkala a cpala mi do kapsy bonbóny z automatu. Chodily jsme spolu na pivo do hospody U Vystřelenýho oka, tančily na bigbít a randily s kluky.

V sedmdesátém se vdala za inženýra Pavla, hezkého chlapa z Podolí, a já jí šla za svědkyni. Měla svatbu jako z amerického filmu. Bílé šaty, živá kapela, dokonce i šampaňské.

Já tehdy chodila s jedním rozvedeným chlapem, který už měl dvě děti, a Eva mě přemluvila, ať si ho vezmu. „Jaru, vždyť je hodný, co ti vadí?“ říkala. Vdala jsem se tedy, ale manželství vydrželo jen pět let a skončilo alkoholem a modřinami.

Eva mě tehdy vzala k sobě domů na tři měsíce. Spala jsem u nich v obýváku na gauči, Pavel mi nosil snídani do postele a ona mi říkala: „Ty jsi moje rodina, Jaruško, neboj. Nikdy tě nenechám opuštěnou.“

Nový start

Když v osmdesátém zemřela moje maminka a mně zůstal náš byt, do kterého jsem se po nevydařeném manželství vrátila, pomáhala mi ho Eva dát do pucu. Vymalovaly jsme ho veselými barvami, nanosily jsme květiny a pověsily nové záclony.

Eva mi dokonce koupila novou ledničku, protože ta po mámě už chrčela jako stará lokomotiva. „To je přece samozřejmé, Jaru. Kamarádky si pomáhají,“ říkala a objímala mě tak silně, že jsem cítila její srdce.

Když pak její Pavel onemocněl rakovinou plic, sedávaly jsme u mě na balkóně, protože doma na Evu vše padalo, kouřily jsme a brečely nad lahví becherovky. „Teď už jsme si zůstaly jen my dvě, Jaru. Na stará kolena si budeme užívat,“ slibovala mi. A já jí věřila. Věřila jsem jí jako nikomu jinému.

Vždycky „jen půjčka“

Eva měla jen jednoho synovce Petra, který se odstěhoval do Německa a volal tetě jednou za půl roku. Já děti tak nějak už nestihla. Když mi bylo šedesát pět, rozhodla jsem se, že byt přepíšu na Evu, protože po mně nikdo nezůstane.

Notář to sepsal, já to podepsala a ona mě objala a brečela: „Jaruško, vždyť jsme stejně rodina.“ Jenže na sklonku našich životů mě nepěkně zaskočila. Už nám táhlo na osmdesát, Eva ale byla stále činorodá.

Jednoho dne přišla s tím, že potřebuje peníze na novou střechu na chatu u Berounky. „Jaru, půjč mi dvě stě tisíc, já ti to vrátím, jakmile synovec pošle peníze. Napsala jsem vše na něho!“

Půjčila jsem jí. Pak přišla znovu, tentokrát potřebovala na novou kuchyni. Pak si půjčovala pořád. Vždycky „hned vrátím“.

Nikdy nic nevrátila

Jednou mi zavolala, že se staví. Přišla s Petrem. Ten synovec, co nikdy nevolal, ale vše jednou bude jeho, najednou seděl v mém obýváku a usmíval se. Eva mě chytla za ruku a řekla:

„Jaruško, my jsme se rozhodli, že ten tvůj byt teď potřebujeme. Petr se vrací z Německa a bude tu bydlet se svou novou ženou. Ty přece máš přítelkyni v domově důchodců, že jo? Tam budeš mít péči a nebudeš sama.“ Zůstala jsem sedět jako opařená.

„Ale, Evo, vždyť jsem ti ten byt přepsala jen proto, abys měla jistotu…“ „Jaru, ty jsi stará a nemocná,“ začala. Pak už jsem jen jako zdálky slyšela, že v domově důchodců mi bude lépe a oni mi budou dávat tisícovku jako kapesné měsíčně. Odmítla jsem. Oni ale rázně zakročili.

Nepoznávala jsem ji

Ukázali mi papíry, že mám Alzheimerovu chorobu (což nebyla pravda), že jsem nesvéprávná a že mě dají do ústavu násilím. Dva měsíce jsem bojovala. Advokát, sociálka, sousedé. Pan Novák z patra nade mnou, bývalý policista, alespoň zjistil, jak se věci mají.

Eva už byt přepsala na Petra a teď ho prodávají nějakému Němci za sedm milionů. A to mi nevrátila peníze, které já celý život šetřila na stáří. Teď bydlím v domově důchodců a nemám žádné úspory. Podala jsem trestní oznámení, ale vše mluví v můj neprospěch.

Na advokáty zase nebudu mít peníze. Důchod mám nízký a podle toho vypadá i mé bydlení. Já tomu říkám vyhnanství. Eva po šedesáti letech ze dne na den zmizela z mého života.

Nepotřebovala jsem před smrtí zjistit, že lidé udělají pro peníze cokoliv, ale už to vím. Vezmu si to do hrobu.

Jarmila D. (76), Praha