Byla by plnoletá. Moje vnučka. Co by asi dělala? Čím by se chtěla stát? Měla by život před sebou. Ani nevíme, jestli vůbec žije.

Když se vám stane něco takového, smíříte se s tím, že dítě už není mezi živými. Jinak by vás ta nejistota zničila. Stejně si ale občas řeknete: „Ona určitě někde je a je moc spokojená.“

Byla naše rodinné sluníčko

Alence bylo tehdy osm let. Bydleli jsme v menším městečku, tehdy děti chodily do školy a ze školy bez doprovodu. Obzvlášť v místě, kde se nic nestalo. Děcka šla do školy, a když přišly domů, zase vyběhly ven s kamarády. Jako kdysi Alenka. Děti lítaly venku, chodily do zahrad, kde byly malé chatky.

Vyhrožoval dětem

Tam trhaly ovoce, hrály si tam, což popudilo majitele, pokud tam přijeli a načapali je. Jednou nám Alenka vyprávěla, že jeden chlap na ně řval, že jim uřeže prsty a pošle je rodičům. Že by on…

Prostě zmizela

Děti si tam onoho dne hrály na schovku. Tehdy Alenku viděly naposledy. Byly ale malé, takže neřešily, že je pryč. Šly jinam a pak zamířily domů. Když se můj syn a jeho žena začali ptát po dceři, děti jim řekly, že si myslely, že Alenka prostě odešla.

Kamarádi dostali od svých rodičů vyhubováno, že kamarádku nehledali. Ale co to bylo platné. Vydali jsme se Alenku hledat, povolali jsme i policii. Zapojili se sousedé i dobrovolní hasiči. Nikde ani stopy. Nikdo nechápal, jak mohla tak nepozorovaně zmizet.

Prohledali jsme i různá zákoutí, studny, díry, kam by mohla spadnout. Druhý den na víkend přijeli majitelé chatek, takže je zpřístupnili policii. Nikde nic. Onen muž, který dětem vyhrožoval, přijel později večer.

Nikdo nic neviděl. Je to možné?

Také pustil policii dovnitř, přitom prý pronesl něco ve smyslu, že byla jen otázka času, kdy se spratkům něco stane. I když jsme upozornili na jeho výhrůžky, nikdo mu nic nemohl dokázat. Ale snad bych si ani nepřála, aby jí on něco udělal.

Alenka prostě zmizela, nikdy jsme ji už neviděli. Odvedl ji někdo? Stalo se jí něco? Jednoho dne jsem toho chlapa potkala v obchodě. Věděl, kdo jsem, tak se zeptal, jestli policie něco ví. Řekla jsem, že ne. Řekl jen: „Hm.“ A zase šel. Byl podivín. Ale snad ne až tak zlý.

Kde jsi, má milá?

Alenka by letos byla plnoletá. Vždy počítáte, kolik by bylo dítěti, o které přijdete, a přemýšlíte, jaké by asi bylo. A tak vám nezbývá než žít s prázdnotou, která se nikdy úplně nezacelí.

Člověk se naučí fungovat, smát se, pracovat, ale uvnitř pořád čeká na zázrak, na jedinou zprávu, která by vše změnila. Naděje je slabá, ale nikdy zcela neumře. A s ní i představa, že někde možná žije svůj život dál.

Helena K. (71), Teplice