Píše se mi to těžko, ale musím. Právě jsem pochovala svoji nejlepší kamarádku Blanku. Nezemřela. Jen jsem ji pochovala zaživa.

Seznámily jsme se před osmnácti lety na kurzu keramiky. Já byla příliš brzy ovdovělá a sama, ona rozvedená, protože prý také nemohla mít děti a manžel po nich moc toužil, našel si tedy jinou. Od té doby jsme byly nerozlučné.

Každý čtvrtek keramika, pak káva u mě nebo u ní, v létě jsme pravidelně vyrážely na dovolenou a Vánoce a svátky jsme trávily spolu. Říkaly jsme si, že jsme vlastně jako sestry. Že nás proto svedl osud dohromady, abychom nebyly osamělé.

Štěstí mi přála

Před pěti lety jsem potkala Františka. Sedmdesátiletého vdovce, který býval železničářem. Měl oči modré jako nebe.

Byla to neuvěřitelná láska, ne ta mladistvá a nerozvážná, ale moudrá a chápající, která vám vrátí smysl života do žil. Poprvé po dvaceti letech jsem se zase cítila jako ženská. Blanka mě podporovala:

„Věrko, zasloužíš si to, ten tvůj by ti to určitě ze srdce přál.“ Když jsme se s Františkem rozhodli, že budeme žít spolu, prodala jsem svůj byteček a on ten svůj domek za Prahou a koupili jsme společně domek v Klánovicích.

Polovina byla napsaná na mě, polovina zase na něj. Také byl bezdětný, tak nám toto rozhodování nic nekomplikovalo. Blanka mi pomáhala stěhovat, nosila krabice, utírala prach a plakala štěstím.

Dostal infarkt na zahradě

Loni v létě František náhle zemřel. Našla jsem ho u růží, které tak miloval a které byly jeho zaslouženou pýchou. Zůstala jsem zase sama. Tentokrát v příliš velkém domě a s moc malým důchodem, co sotva stačil na účty.

„Věrko, já se o tebe postarám,“ utěšovala mě má „sestřička“. A opravdu mi v těch těžkých chvílích byla neuvěřitelnou oporou. Bez ní bych asi nechtěla žít. Pak ale jednou přišla s nápadem:

„Přepiš dům na mě, já ho prodám, koupíme menší byteček pro tebe a zbytek peněz budeš mít na účtu. Já to zařídím, ty jsi na to slabá.“ Věřila jsem jí, navíc já na tyto organizační věci nikdy moc nebyla. Vše kolem tohoto domu vlastně zařizoval František. Podepsala jsem jí tedy plnou moc vlastně s úlevou.

Dům se prodal rychle

Makléř se ozval s radostnou zprávou už snad za měsíc: „Paní Nováková, gratuluju, váš dům jsme prodali za 9,8 milionu. Paní Blanka Žáčková říkala, ať peníze pošleme na váš účet,“ řekl a zavěsil s tím, že peníze budu mít nejpozději do týdne.

Peníze nepřišly a Blanka se do země propadla. Až teď jsem zjistila, že má na Facebooku novou fotku z Bali, s mladším chlapem a asi i s mými penězi. Sedím v prázdném domě, který už není můj, a čekám, až mě vyhodí na ulici, a brečím. Nejvíc mě bolí, že jsem jí věřila víc než sobě.

Věra (67), Písek