Jak utěšit vlastní dospělé dítě? Některé věci jsou prostě nemožné, ať se snažíte sebe víc. A moje dcera prožívala opravdu krušné chvíle a já s ní. Krematorium bylo plné. Ani jsem netušila, že měl Pavel tolik přátel a známých. Mnohé z nich nezná určitě ani Květa, moje dcera. Ale té je dnes úplně všechno jedno. Jednou rukou křečovitě drží ruku svého staršího syna Petříka a druhou svírá moje ramen

Pokud člověk provede něco, o čem ví, že je to špatné, jsou výčitky svědomí na místě. Já se svým svědomím budu bojovat až do konce života. Mým rodičům jsem se narodila jako druhé dítě. Vytoužená holčička. Po starším bratrovi Radkovi si maminka i tatínek přáli ještě jedno dítě – dceru. Dlouho se jim počít nedařilo, pak maminka otěhotněla, ale ve třetím měsíci potratila, a po třech letech, když už

S vnučkou Klárkou jsme se ztratily v mlze. A pak se před námi najednou vynořili lidé, kteří vypadali jako z jiné doby… Zapomenutý hrad Herštejn byl vždy zahalen zvláštní mlhou, v níž nepřátelé, kteří jej chtěli dobít, zabloudili a hrad nenašli. Cestovala jsem tehdy s malou vnučkou Klárkou jihozápadními Čechy. Náhle se před námi mezi stromy vynořila temná věž. Zastavila jsem. S vnučkou jsme vyš

Blížil se Svátek zesnulých, stmívalo se čím dál dříve, nastával strašidelný čas. Pršelo, foukalo, kvílela meluzína. Z okna jsem se dívala rovnou na venkovský hřbitůvek. Z toho pohledu šla hrůza. Každá vesnice má svůj strašidelný dům a každý strašidelný dům má svůj příběh. Takové baráky bývají často neobydlené, čas z nich udělá rozvaliny a lidé si o nich vyprávějí děsivé historky – že se tam sta

V pokročilém věku se nemusí jen odpočívat a chodit krmit labutě. Řešením je koníček a mém případě rovnou kůň. Zapsala jsem do školy a začala pilně studovat! Stereotyp a nuda mi nikdy nehrozily, a v důchodu už vůbec ne. Měla jsem spoustu přátel, s nimiž jsem trávila volný čas. Podnikali jsme dlouhé výlety a občas „spáchali“ i něco smysluplného. Naposled jsme třeba jeli s klubem seniorů sázet zdarm

Rozhovor, který jsem neměla slyšet, mě srazil na kolena. Moje dlouholetá a věrná kamarádka mě před mým manželem ošklivě pomlouvala. A nejen to! Kamarádka Eva byla víc než moje přítelkyně. Brala jsem ji mnoho let spíš jako sestru, kterou jsem nikdy neměla. Rodiče měli jen mě, ale navzdory tomu si mě moc nevšímali. Byli stále jen v práci, a když se náhodou doma potkali, byla z toho velká hádka. Až

Mít dvojče, které je vám k nerozeznání podobné, není žádný med. Zejména, když na to své dvojče žárlíte… Byly jsme se sestrou Evou dvojčata k nerozeznání. Od útlého dětství mě to zneklidňovalo, v pubertě pak přímo znechucovalo. Lidé si nás pletli, všude, kam jsme vešly, jsme vzbuzovaly nežádoucí pozornost. Všechny okouzlila Vůbec je divné, když jste na světě dvakrát, vzbuzuje to nejistotu

Jakmile jsme se poprvé s Romanem podívali navzájem do očí, bylo to tady. Láska na první pohled… Oba jsme však považovali vznik nějakého vztahu za nemožný. Sešli jsme se ve školícím středisku firmy, pro kterou jsme pracovali – jenže každý v jiném koutě republiky. Navíc mně zbývaly do odjezdu dva dny a Roman zrovna na týden přijel. „Škoda, že nejsi odněkud blíž nebo že tady nezůstaneš o něco dél

Bylo to pro mě velké překvapení, procházet se zápisky mé babičky. Pamatovala jsem si ji trochu jinou. Lidé už dneska deníky nepíší, maximálně si schovávají esemeskové zprávy, myslela jsem si dost dlouho než jsem natrefila ve staré knihovně na několik útlých knížeček se zdobným rukopisem. Byl to objev Knihovna stála léta v pokoji, který jsme vlastně nikdy moc nepoužívali. Jenže, když se mi narod

Člověk se nemá dohadovat kvůli malichernostem a rozcházet ve zlém. Nikdy totiž nevíte, jestli to nejsou vaše poslední společné chvilky. Moje moudrá maminka vždycky říkávala, že i když se večer pohádáme, ráno bychom se měli rozejít do práce či do školy v dobrém. To kdybychom se třeba domů už večer jeden z nás nevrátil? Přiznávám, nebrala jsem tyhle její životní rady úplně vážně. Až přišel okamžik