Mít dvojče, které je vám k nerozeznání podobné, není žádný med. Zejména, když na to své dvojče žárlíte…

Byly jsme se sestrou Evou dvojčata k nerozeznání. Od útlého dětství mě to zneklidňovalo, v pubertě pak přímo znechucovalo. Lidé si nás pletli, všude, kam jsme vešly, jsme vzbuzovaly nežádoucí pozornost.

Všechny okouzlila

Vůbec je divné, když jste na světě dvakrát, vzbuzuje to nejistotu a deprese. Už na základní škole jsme se přestaly oblékat stejně, chtěly jsme být každá jiná – ale bylo to těžké. Nejhorší pro mě bylo, že kluci letěli na Evu. V tom byl ten paradox.

Byly jsme stejné, ale kluky okouzlovala ona, to učiněné sluníčko, to ztělesnění dobré nálady. Jako by vyzařovala něco, čeho se mi nedostávalo. Byly jsme stejné, ale ne docela.

Nový kluk v ulici

To jediné, co nás odlišovalo, něco jako šarm, osobní kouzlo, specifický půvab, patřilo jí. Začala jsem ji nesnášet. No a do této krizové situace přišel David. Bylo nám sedmnáct a na sídliště se přistěhovala nová rodina, bydleli o dvě patra níž než my.

A tak jsme s Evou začaly potkával při cestách do školy a na nákup nebo do kina kluka, který vypadal jako z filmového plakátu. Jak myslíte, že to dopadlo?

Pozval moji sestru

Když se Eva s tajemným úsměvem plížila večer ke dveřím, otec na ni vyštěkl: „Kam pak? Už je fůra hodin.“ Sestra, která neuměla lhát, slabým hláskem přiznala, že ji pozval do kina ten kluk, který se s rodiči přistěhoval do našeho domu. Málem jsem omdlela!

Tak už je to tady. Byla jsem do Davida tajně zamilovaná, a dopadlo to jako vždycky: zbláznil se do Evy! Zamkla jsem se do koupelny a brečela tam. Otec sestru nepustil na krok, oznámil jí, že do kina ji pustí jedině od pěti, nikoli od osmi. Tak brečela také.

Potom onemocněla spálovou angínou a já jsem se dopustila odporného podvodu, asi uhodnete, jakého. Vydávala jsem se za ni!

Odhalil mě

Připadalo mi, že bude jednoduché obléknout se jako ona, tvářit se jako ona, flirtovat jako ona. A když jsem, úplně stejně jako ona, sbíhala ráno ze schodů a potkala na ulici před barákem Davida, povídá mi: „Ahoj Ančo, kde je Eva?“ vyléčilo mě to z optimismu. Bylo to k neuvěření, ale on nás hravě rozeznal!

Vybral si mě!

O rok později jsem už se svým problémem tak válčila, že mě to donutilo vyhledat psycholožku. Řekla mi, že všechno se zlepší až ve chvíli, kdy přestanu sestru tak nesmyslně nenávidět.

Cesta k tomu byla dlouhá a složitá, a že jsem ji konečně ušla, jsem poznala v okamžiku, kdy jsme byly s Evou na tancovačce a mladík, který k nám zamířil, poprosil o tanec mě! Pozval mě na skleničku vína a o několik dní později také do kina. I on nás dvě dokonale rozeznává a naštěstí se mu to daří dodnes.

Anna Š. (46), Hradec Králové