S vnučkou Klárkou jsme se ztratily v mlze. A pak se před námi najednou vynořili lidé, kteří vypadali jako z jiné doby…
Zapomenutý hrad Herštejn byl vždy zahalen zvláštní mlhou, v níž nepřátelé, kteří jej chtěli dobít, zabloudili a hrad nenašli. Cestovala jsem tehdy s malou vnučkou Klárkou jihozápadními Čechy. Náhle se před námi mezi stromy vynořila temná věž. Zastavila jsem. S vnučkou jsme vyšplhaly až k hradní věži strmou cestičkou. Mezi stromy tam byl úžasný výhled do krajiny.
Přihnal se vítr
Jak jsem se dívala na tu krásnou scenérii, přihnal se z kopce najednou vítr. Jako vír zakroužil kolem nás, a tak, jak přiletěl, zase odvál. A byl zase klid. Já ale měla pocit, jako bych tím závanem podivné energie prošla nějakým mikrospánkem. Na pár vteřin jsem měla v hlavě prázdno, jen mžitky před očima. Vzala jsem vnučku za ruku a chtěla jít pryč. Cestička dolů ale zmizela!
Volala jsem o pomoc
Opodál šli naštěstí lesem kolem hradu lidé. Začala jsem mávat rukama a křičet. Ti dole na mě hleděli v němém úžasu. Nakonec žena uchopila děti za ruce a upalovala pryč, co jí nohy stačily, jako by viděla přízrak. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, jak divně byli oblečeni. Měli za sobě šaty, jaké se nosily ve středověku. Začala jsem volat o pomoc.
Mlha nás obklopila
Všude bylo mrtvo a do toho se zvedla mlha. Z výšky jsem viděla, jak se začínají mezi stromy dole proplétat mlžné chuchvalce. Pomalu se stahovaly k hradu, a plazily se po svahu k nám. Zmocnila se mě panika. Nahlas jsem prosila všechny dobré duchy nejen za sebe, ale hlavně za vnučku, aby nás vysvobodili a pomohli vrátit se zpět.
Utíkaly jsme do bezpečí
Mlha však houstla a ochladilo se. Malá Klárka, která se stále snažila cestičku najít, najednou vykřikla: „Babi, tady je!“ Nevěřila jsem vlastním očím. Jako by se zase zničehonic objevila. To místo jsem prohledávala několikrát. Nečekala jsem už ani vteřinu, vzala vnučku do náruče a lezla dolů. Když jsem ale sešplhala a téměř si oddychla, stál najednou proti mě chlap. Vynořil se z mlhy jako přízrak.
Nevysvětlitelný zážitek
Ačkoli jsem ho slušně pozdravila, neodpověděl. Jen mlčel a zíral! Vypadal jako blázen. Přitiskla jsem vnučku k hrudi a panicky utíkala hustou mlhou. Až v autě jsem si uvědomila, že muž v lese byl taky ve starodávném obleku. A co to měl přes rameno? Nebyly to dudy? Možná se víc lekl on mě, než já jeho. Dodnes netuším, co se toho dne stalo. Jako bychom se na chvíli dostaly do jiné doby. Naštěstí jsme se ale vrátily zpátky!
Alice P. (59), Český Krumlov
