Jako malá jsem vyrůstala na venkově u babičky a dědečka. Rodiče tam ovšem nemohli najít práci, proto jsme se přestěhovali do nedalekého města do krásného a velkého domu mé druhé babičky. Žila v něm sama, proto byla velmi ráda, že tu budeme s ní. Naši se nastěhovali do prvního patra, já měla pro sebe celé podkroví. Netrvalo dlouho, když jsem večer před usnutím zaslechla, jak praskají schody. Nepři

Stalo se to v době, kdy ještě běžně chodívali na zábavy a tancovačky i vojáci. Také v našem městě byla posádka. Dnes už to je samozřejmě jinak, kluci na vojnu nechodí, možná bohužel. Tenkrát jsem ale často vídala kolem sebe samou uniformu. A k dobrému vychování patřilo, že si slušná dívka s vojákem nic nezačínala. Jak říkala máma: „Ti kluci hledají jen chvilkové potěšení. Ty mu dáš srdce, ale on

Myslela jsem si, že můj vztah s Radkem je to pravé a nejlepší, co mě mohlo potkat. Nikdy nám nic nestálo v cestě a měli jsme se oba od začátku moc rádi. Strávili jsme spolu dostatečně mnoho času na to, abychom znali jeden druhého a rozhodli se spolu strávit zbytek života. Srdečně a upřímně nás přijímali moji i Radkovi rodiče. Ani s bydlením jsme neměli problémy – pro tyto případy moji rodiče „ud

Neměla jsem na muže štěstí. Proto jsem velmi chtěla, aby se moje jediná dcera vyvarovala stejných chyb jako já. Ale jablko asi opravdu nepadá daleko od stromu. Když jsem v osmnácti letech poznala Oldu, byla to velká láska. Nedokázali jsme se jeden druhého nabažit, byli jsme spolu každou volnou chvíli. Byl to asi největší krasavec na sídlišti. Měl pěkné, blankytně modré oči a urostlé tělo. Moje má

Stalo se to mi před několika lety, když jsem byla doma ve svém pokoji. Byl situován tak, že jsem musela projít dlouhou chodbou s dalšími třemi dveřmi, která zatáčela za roh. Seděla jsem v křesle, když se najednou zvedl vítr. Jsem si jistá, že to byl vítr nikoli průvan. Ovál můj obličej a zamířil k oknu, kde zvlnil záclonu, ale jen její část. Rozpohyboval se pouze střed, kraje byly dál nehnuté. Te

Při pohledu na kalendář mi došlo, že jsem zapomněla přetočit stránku o další týden. To se mi nikdy nestalo, za celých dosavadních dvaadvacet let, co jsem na světě. Hm, koukejme, co s člověkem udělá jeden víkend s přítelem… Jako by se znovu zastavil čas, jen se to projevil v trochu jiné formě. Cítím, že se zase něco změnilo, možná jen posunulo dál. Byla jsem dnes ráno na operaci – malý nádor v lev

Moje starší sestra Romana byla vždycky úplně odlišná. Málokdo, kdo nás viděl poprvé, věřil, že jsme opravdu z jedné rodiny. Já jsem byla živá, neposedná průšvihářka, která má věčně spoustu kamarádů i ctitelů, zatímco tichá a „slušná“ Romana věčně seděla doma. Nikdy jsem si toho nějak moc nevšímala, brala jsem to jako předem danou věc. Až jednoho dne, kdy jsem nechtíc vyslechla rozhovor mámy s Ro

Nenávidím alkohol, protože mi pokazil celý život. Nikomu bych nepřála mamku, co pije, protože je to to nejhorší, co může být. Moje máma vystudovala průmyslovou školu, pracovala jako konstruktérka a ve volném čase šila, pletla, vyšívala nebo pracovala na zahrádce. Všechno se však změnilo poté, co byla propuštěná z práce. Stále častěji byla jakási „jiná“ než všechny ty roky dříve. Tenkrát mi bylo d

Dvacet let jsem si žila jako v bavlnce. O nic se nestarala, nic nezařizovala ani neřešila. Potom přišel rozvod a já se ocitla na úplném dně! Dvacet let společného života mi připadalo jako hezký sen. Užívala jsme si luxusu a nicnedělání. Vážně! Můj manžel byl totiž dědicem několika domů v Praze. Přestal pracovat a začal se starat o svůj nově nabytý majetek. Nebyla to žádná procházka růžovým sadem.

Trvalo mi celou věčnost, než jsem se zamilovala. Až v sedmnácti se mi zalíbil Tomáš, který byl můj pravý opak. Ale překvapivě mezi námi zahořela láska jako trám. Tomáš byl excentrický extrovert, já zase plachý introvert. Ale něco nás k sobě magicky přitahovalo. Když jsme spolu začali chodit, byla to taková téměř dětská láska. Vodili jsme se za ruku, líbali se. Objížděli jsme koncerty, scházeli