Jako malá jsem vyrůstala na venkově u babičky a dědečka. Rodiče tam ovšem nemohli najít práci, proto jsme se přestěhovali do nedalekého města do krásného a velkého domu mé druhé babičky.
Žila v něm sama, proto byla velmi ráda, že tu budeme s ní. Naši se nastěhovali do prvního patra, já měla pro sebe celé podkroví. Netrvalo dlouho, když jsem večer před usnutím zaslechla, jak praskají schody. Nepřikládala jsem tomu zvláštní pozornost, ale po několika dnech se z praskání stalo dupání, jakoby po nich někdo někoho honil. Schovala jsem se strachy pod peřinu a doufala, že to brzy ustane. Když se tak nestalo, vyskočila jsem z postele a utíkala za babičkou, které jsem všechno řekla. Uvařila mi meduňku na uklidnění a vyprávěla mi příběh tohoto domu. Prý tu za války žila rodina, která ukrývala v podkroví Židy. Někdo je ale udal a gestapo je všechny popravilo. Když skončila své vyprávění, vrátila jsem se zpátky do svého pokoje a usnula. Tu noc už se nic nestalo, ale příští to přišlo zase a každou další. Nedalo se to vydržet, když přišla spásná zpráva. Tatínka přeložili do jiné práce a my se opět stěhovali jinam. Za babičkou občas zajedu, ale už nikdy bych nechtěla usínat ve svém bývalém pokoji v podkroví. I když už jsem dávno dospělá, bojím se pořád stejně.
Věra, Tábor
