Nenávidím alkohol, protože mi pokazil celý život. Nikomu bych nepřála mamku, co pije, protože je to to nejhorší, co může být.
Moje máma vystudovala průmyslovou školu, pracovala jako konstruktérka a ve volném čase šila, pletla, vyšívala nebo pracovala na zahrádce. Všechno se však změnilo poté, co byla propuštěná z práce. Stále častěji byla jakási „jiná“ než všechny ty roky dříve.
Tenkrát mi bylo dvanáct let a nechápala jsem docela přesně, co se děje, dokud jsme nezačali se sourozenci nacházet láhve s alkoholem. Nevýhodou je to, že bydlíme v domě, což pro mou mámu znamenalo velkou kombinaci prostor a míst, kde si láhve mohla schovávat.
Postupem času si našla další práci, bylo jí sedmačtyřicet let, takže ještě měla šanci nechat se zaměstnat. Když chodila do práce, byla v pohodě, ale jakmile se přiblížil večer, už nebylo všechno v pořádku.
Její dovolené pro mě znamenaly jen dvě věci – hádky a hledání lahví. Alkohol se samozřejmě podepsal i na jejím zdraví. Časté mdloba, epilepsie a sem tam nějaká zlomenina z nedostatku vápníku a železa.
Někdy jsem měla pocit, že to dělá naschvál, aby byla doma na marodce a měla větší možnost pít. Jak čas plynul, tak to šlo s mamkou stále více z kopce. Postupně, rok za rokem, nevědomky vyřazovala ze svého života činnosti, které dříve patřily k jejím oblíbeným.
Přicházela na to, že to vlastně už nemusí dělat, a nahradila to pitím. Nedokázala jsem si s ní povídat, protože na mě vždycky křičela.
Čas od času se stává, že bývá střízlivá a tehdy se to s ní dá vydržet. Každým rokem však přibývá spíše těch druhých dnů – ve stavu opilosti.
Její den se skládá z toho, že si ráno vyřídí potřebné věci, pak přijde domů, napije se a zbytek dne jen leží a spí, neboť není schopna stát na nohou. Stále častěji nacházím lahve a jen vylévám tu proklatou tekutinu, která mi ničí život.
Dennodenně poslouchám, že si máme vařit sami a přitom na mě stihne ještě pokřikovat věci, co by mi v životě ani nenapadly. V takových chvílích si jen popláču a položím Bohu otázku, čím jsem si toto zasloužila?
Často si vzpomenu na to, jak jsme se kdysi spolu smály a vyprávěly jsme si, jak mi šila věci nebo vyšívala obrázky – a vím, že to už nikdy takové nebude a zůstane to jen vzpomínkou.
Nemůžu říct, že by se o nás nestarala, a že ji nemám ráda. Vychovala nás nejlépe, jak uměla, a mnoho dobrých vlastností mám po ní. Jen mám někdy dojem, že jakmile zjistila, že se umíme o sebe postarat, tak upřednostnila alkohol.
Jelikož začala pít v době mé puberty, tak jsem se s ní nikdy nebavila o láskách nebo citech. Raději jsem to řekla starší sestře, která mi v mnoha věcech pomohla.
Ještě když jsem byla mladší, tak jsem záviděla spolužačkám jejich kamarádský vztah s mamkou, protože to bylo to, co jsem já nikdy neměla. Nejhorší na tom je, že máma si alkoholismus nikdy nepřiznala a zřejmě ani nepřizná.
Neuvědomuje si, jak tím ubližuje celé rodině, raději hodí vinu na nás, že se s ní už ani neporadíme, nechodíme na výlety a ze všeho ji vynecháváme. Už jsme si na to zvykli a žijeme s tím. Doufám, že nikdy nebudu jako ona…
Tereza (22), severní Čechy
