Neměla jsem na muže štěstí. Proto jsem velmi chtěla, aby se moje jediná dcera vyvarovala stejných chyb jako já. Ale jablko asi opravdu nepadá daleko od stromu.

Když jsem v osmnácti letech poznala Oldu, byla to velká láska. Nedokázali jsme se jeden druhého nabažit, byli jsme spolu každou volnou chvíli. Byl to asi největší krasavec na sídlišti. Měl pěkné, blankytně modré oči a urostlé tělo.

Moje máma však touto mojí novou láskou nebyla ani v nejmenším nadšená. Tak jak se o Oldovi vědělo, že je pěkný kluk, nebylo tajemstvím ani to, že nemá daleko k různým nezákonným aktivitám. Policisté u nich zvonili každou chvíli.

Nikdy se jim však nepodařilo něco na něj najít. Mně to bylo i tak jedno. Byla jsem mladá a zaslepená láskou. Do roka jsem zůstala těhotná s naší Eliškou. Moje máma mi to neuměla odpustit. Oldovi rodiče nám narychlo vystrojili svatbu.

Máma nejprve odmítla přijít, nakonec ji celou proplakala. Mnohokrát mi později předhazovala, jak moc jsem ji zklamala. Naše napjaté vztahy trochu pomohlo urovnat narození Elišky a máma začala dokonce jakžtakž tolerovat i Oldu.

Celé se to pokazilo o čtyři roky později. Těch malých uklouznutí bylo nakonec tolik, že můj muž dostal dva roky za krádež.

Tehdy jsem se vzpamatovala už i já. Bylo to nejen kvůli mně, ale i kvůli malé. Byla jsem naštvaná, jak nás Olda mohl takto zklamat a ponížit. Psal z vězení dopisy, každý měsíc jeden. Vnímala jsem, že lituje toho, co udělal.

Trápil se zejména kvůli dceři, stále se na ni vyptával, žádal si fotky. Já jsem mu je ale neposlala. To poslední, po čem jsem toužila, bylo, aby se na fotky mé dcery dívali nějací kriminálníci. Zůstala jsem na Elišku tedy sama.

Tehdy se u mě probudila moje povaha. Jsem ve znamení Berana a ti umí být pořádně tvrdohlaví. Předsevzala jsem si, že Elišku vychovám sama a zajistím jí takovou budoucnost, aby se nemusela stydět ani za mě, ani za svého otce.

Po Oldově návratu z vězení jsem požádala o rozvod. Byl z toho nešťastný, zejména kvůli dceři. I když jsem kontakt mezi nimi chtěla omezit na minimum, nedalo se to. Přispíval mi na výživné, aktivně se o Elišku zajímal.

Nakonec jsme se dohodli, že bude u něho každý druhý víkend v měsíci. Já jsem se po čase znovu vdala, Olda si našel také dlouhodobý vztah. Z Elišky vyrostla nádherná mladá slečna. Ve škole měla skoro samé jedničky, vzali ji na gymnázium.

Byla jsem na ni právem pyšná, když skončila jako jedna z nejlepších v posledním ročníku.

V tom roce, kdy Eliška maturovala, šel Olda opět do vězení, tentokrát už na osm let. Nedal si říct a zopakoval staré chyby. Dceři jsem zakázala chodit za ním na návštěvy. Když se však za dva roky blížila Oldova čtyřicítka, polevila jsem.

Po této návštěvě se však Eliška změnila. Začala chodit na návštěvy pravidelně každý měsíc. Samozřejmě, že jsem s tím nesouhlasila a hádaly jsme se. Byla však již dospělá, nemohla jsem jí to zakázat. Připadala mi však stále více a více záhadnější.

Po nějakém čase jsem se rozhodla s ní popovídat.“„No, mami, já mám přítele,“ začala. „Jmenuje se Filip. A asi se ti to nebude líbit, ale je odtamtud, co otec. Z vězení…“ dodala, aby nebyla mýlka. Bylo to, jako by mě zasáhl blesk.

Snažila jsem se ji přesvědčit všemi pádnými argumenty, proč by neměla zahazovat svůj čas s někým takovým, vždyť má na víc. Bohužel nepomohlo to.

Argumentovala tím, že Filip je jiný, nic hrozného neudělal, od dalšího měsíce má povolené vycházky, je inteligentní, umí si vydělat.

Měla jsem na výběr dvě možnosti. Buď být jako moje máma nebo nechat věci, ať se vyvinou samy. Já jsem však nechtěla, aby moje dcera dopadla jako já: zklamaná a sama. Největší šok však teprve měl přijít.

Protože Filip měl dovolené vycházky, mohli se s Eliškou setkávat relativně často. Na jedné z takových vycházek bylo počato i moje první vnouče. Proplakala jsem celou noc, když mi dcera oznámila, že čeká dítě.

Zkažený život, nevděčná, bude litovat, běhalo mi dokola hlavou. Za šest měsíců Milana propustili, a tak stihl i narození svého syna.

Je krásný a mám radost, že jsou i s Eliškou zdraví. Začíná se ale naplňovat, co jsem jí na začátku říkala. Filipa nikde zaměstnat nechtěli, a tak se rozhodl, že půjde do Německa s kamarádem, který tam už pracuje.

Domů jezdí jednou za dva týdny a Eliška je na malého sama. Chtěla bych, aby jim to vyšlo, ale moc tomu nevěřím. Přesto, že jsem pro svou dceru vždy dělala maximum, nemohu se zbavit pocitu, že jsem jako matka trochu selhala

Jiřina (41), střední Čechy