Myslela jsem si, že můj vztah s Radkem je to pravé a nejlepší, co mě mohlo potkat. Nikdy nám nic nestálo v cestě a měli jsme se oba od začátku moc rádi.
Strávili jsme spolu dostatečně mnoho času na to, abychom znali jeden druhého a rozhodli se spolu strávit zbytek života. Srdečně a upřímně nás přijímali moji i Radkovi rodiče. Ani s bydlením jsme neměli problémy – pro tyto případy moji rodiče „udržovali“ byt po babičce, dostatečně velký pro dva, ale i pro tři lidi. A my jsme děti mít chtěli, ne jedno a pokud možno co nejdříve. Měla jsem proto opravdovou radost, když jsem pár měsíců po svatbě zjistila, že jsem v jiném stavu. Stejnou radost z té zprávy měl i Radek. Bylo to takové přirozené vyvrcholení všeho krásného, co jsme spolu prožívali. Naše radost však neměla dlouhé trvání. Po návratu z jedné odpolední nedělní procházky se mi udělalo špatně, podlomila se pode mnou kolena a ztratila jsem vědomí. Probrala jsem se až v nemocnici, napojená na přístrojích. V přímém ohrožení života jsem nebyla… ale o vytoužené miminko jsem přišla.
Ocitla jsem se psychicky na dně, naštěstí mě Radek podržel. Smutní jsme byli oba, on se však ukázal jako dostatečně silný partner na to, abych dokázala tuto tragickou událost překonat. Nedával nikomu nic za vinu, říkal mi, abychom hleděli do budoucnosti a abychom se zanedlouho pokusili o početí dítěte znovu – jen co se z toho všeho dostanu. Trvalo to půl roku, než jsem byla opět připravená stát se matkou. Sílu mi kromě Radka dodávali i moji rodiče a také nejlepší kamarádka Irena. Ta mi definitivně vyvrátila falešné výčitky svědomí, které jsem měla nad tím, že jsem se mohla lépe opatrovat. A proto se i ona mezi prvními dozvěděla, když jsem znovu získala jistotu, že jsem těhotná. Věřila jsem, že tentokrát bude všechno v pořádku a já po dlouhém čekání přivedu na svět zdravé dítě. Sdělení o rizikovém těhotenství mě příliš nepřekvapilo, po předchozích komplikacích se s tím dalo počítat. Byla jsem připravená udělat pro miminko cokoliv.
Ani stoprocentní pozornost a péče okolí ani moje soustředění na to, aby vše bylo v pořádku však nestačily. Nebylo mi prostě souzeno přivést na svět zdravé miminko. Už od pátého měsíce jsem od lékařů věděla, že pokud přivedu dítě na svět, nebude v pořádku. Nejprve jsem jim nechtěla věřit a přála jsem si, aby tu informaci neříkali Radkovi. On se jí však dozvěděl. Zůstal po mém boku až do chvíle, kdy jsem v sedmém měsíci předčasně porodila… a i tehdy, když se chlapeček skutečně narodil těžce zdravotně postižený. Slibovali jsme si, že se o něj budeme starat, ať si svět říká cokoliv, přesto jsem na Radkově straně vnímala jakési ochladnutí. Snad bylo svým způsobem dobře – jakkoliv krutě to zní – že nás dalšího trápení zbavilo miminko, kterému jsme dali i jméno, samo. Několik týdnů po narození přestalo bojovat s handicapem, s nímž přišlo na svět. Chlapeček umřel a spolu s ním jako by začalo umírat i něco mezi mnou a Radkem…
Potřebovala jsem svého muže. Snažila jsem se věřit, že jsme si už všechny rány osudu vybrali a že nám život nadále nastaví přívětivou tvář. Já jsem tomu věřila, Radek už ne. Mezi nás vstoupilo odcizení, to narůstalo… až se jednoho dne můj svět zastavil, protože Radek mi oznámil, že se chce rozvést. Neměla jsem v sobě dostatek sil, abych se tomu bránila. Necítila jsem to ani jako nespravedlnost a vinu jsem přikládala jen a jen sobě. Co s takovou ženskou, která nedokáže přivést na svět zdravé dítě… Rodiče se nám snažili ten krok rozmluvit, ale vlastně jen chvíli. Zůstala jsem sama a vrátila jsem se k našim. Radek se rok po ukončení našeho manželství znovu oženil a jako by mi chtěl dokázat, že s jinými to jde, narodila se mu poté krásná zdravá dcerka. Můj svět dál stojí, ztratila jsem víru sama v sebe a bojím se navázat nějaký vztah. Vím, že jednou se z toho svého zakletého zámku dostanu a budu zase šťastná. Zatím na to ale nemám sílu a tak jen čekám, až se stane zázrak…
Lenka (25), jižní Čechy
