Když se nám Martinka narodila, byli jsme s manželem nejšťastnější lidé na světě. Bohužel to štěstí nevydrželo dlouho. Pořád před vidím ty Martinčiny oči. Ten nechápavý pohled, div mi srdce nepuklo. Ale po všech konzultacích s lékaři, psychology i přáteli, bylo tohle jediné řešení. Prostě už jsem stará a docházejí mi síly. Přesto jsem si nikdy nemyslela, že svou jedinou dceru nakonec nechám odvé

Maminka trvala na tom, abych si na svatbu oblékla rodinné svatební šaty. Jejímu přání jsem vyhověla. V den svatby se pak stalo něco nečekaného. S Markem jsem chodila tři roky, když mě požádal o ruku. Byla jsem štěstím bez sebe a už se nemohla dočkat svatby. Když jsem to oznámila mamince, řekla mi, že mi na tuto velkou událost schovává své svatební šaty, které prý v naší rodině kolují už desítk

Rozchody nejsou nikdy nic pěkného. Mohou být ale slušné a důstojné. Nebo také ne. A ten můj určitě nebyl. Bum! Prásk! Váza narazila do stěny a roztříštila se na tisíc kousíčků. Oba stojíme jak přimražení. Stále ještě můj manžel na mě vytřeštěně zírá. Vždyť ta váza byla památka po mé babičce. A navíc měla dost velkou cenu. Ani já nechápu, jak jsem to mohla udělat. Ale představa, že by ji třeba dos

Každého z nás v životě občas potkají nevysvětlitelné události. Některé zůstanou velkou záhadou, u jiných, po nějaké době, zjistíme, že měly svůj smysl. Mnoho let jsem pravidelně docházela do jednoho krytého bazénu. Plavání pro mě bylo vždycky způsobem, jak si vyčistit hlavu a nabrat síly do dalšího pracovního kolotoče. Plavu už od svých šesti let, byla jsem i v plaveckém oddílu a na střední ško

Radost z krásného miminka se změnila v tragédii. Dcera své dítě nenávidí a my už tak namáhavou péči nezvládáme! Dcera se nám narodila hodně pozdě. O to větší radost jsme prožívali. Naše Anička byla snad nejkrásnější dítě pod sluncem. Nezlobila a nikdy nás v ničem nezarmoutila. Ve škole se dobře učila a puberta se jí snad vyhnula obloukem. Zvykli jsme si na to jako na samozřejmost. Její mírnou a b

Blíží se krásný čas adventu a Vánoc. Říká se, že v té době by nikdo neměl být sám. Jak to ale udělat, když jste od narození uzavření a nepřístupní. Už potřetí mě sousedka zve na kávu. Než stačím její pozvání vůbec nějak rozumem zpracovat, rovnou vrtím hlavou. Výmluva, že se mi to nehodí, protože mám zrovna nějakou práci, je naprosto nesmyslná. Vím to já a samozřejmě to moc dobře ví i moje souse

Od dětství mám velkou slabost pro věci zakoupené ve vetešnictví. Dovedla mě k tomu moje babička, která tyto krámky velmi ráda navštěvovala. Kupovala si to, co se jí zkrátka líbilo, ať už starší židle, které by někdo jiný vyhodil, nebo obrazy, knihy, vázy a podobně. Měla takových věcí plný dům. A já, místo toho, abych si hrála s panenkami, jsem s babičkou vždy zkoumala, co si zase pořídila. I m

Po patnácti letech manželství přišla nuda a já zatoužila po intenzivní změně. A málem jsem přišla o to nejcennější – o svého manžela. Měla jsem velké štěstí, že jsem si našla úžasného chlapa do života, a toho jsem si vzala. Manžel by se pro mě rozkrájel, mohla jsem být šťastná, ale nebyla! Každý den byl stejný, nekonečný stereotyp mě ubíjel. Najednou mi začala chybět vášeň. A ta touha byla sžíra

Nikdy jsem nebyla nemocná a v práci nechyběla snad ani den. O to větší šok pro mě byl, když jsem vážně onemocněla. Čekalo mě ozařování! Odmítla jsem. Vlastně mi skoro nic nebylo. Jen jsem se cítila jinak, než ještě před několika týdny. Taková slabá! Lehce jsem se unavila a spoustu věcí odkládala na neurčito. Už ráno jsem se těšila na večer, kdy si budu moct jít lehnout. Ani v práci to nebylo lepš

Svatba našich dvou vnuků ve mně budila obavy. Brali si oba krásné dívky, ale nikdo z nás nerozeznal, která ke komu patří. Naši vnuci totiž byli úplně stejní a za ženy si brali také úplně stejné. Prostě, dvojčata si vzala dvojčata! Z blížící se svatby jsem měla trochu obavy. Moji vnuci, moc hezcí kluci, si měli brát dvě krasavice. Bohužel, také úplně stejné! „Jak se v nich vyznáme? Jak je budeme