Naši zahrádku v kolonii milujeme. Je sice na konci města, ale tam se dá dojet autobusem. Tady se vždycky vyřádíme a těšíme z úrody. Už máme prořezané stromy, tomu se věnuje Roman, protože mně je těch stromečků líto. Vím, že bez prořezávání by nebyla úřoda, ale nějak jsem se s tím nesrovnala. Památný strom Záhonek zeleniny pro nás dva stačí, vždyť člověk v našem věku toho už zase tolik nepotřebu

Nedají bez sebe ani ránu, skoro jakoby to byly sestry. Irena, dcera bratra mého táty, je sice starší, ale to Hance, dceři máminy sestry vůbec nepřijde. Já si s nimi dost rozumím. Je to takové zamotané, naše rodina je docela rozvětvená a Irena s Hankou jsou motorem všeho, co rodinu tmelí. Hanka je chytrá jako opice a pořád něco vymýšlí, Irena jí k tomu úspěšně sekunduje. Hádka ohrozila oslavu Na

Moc dlouho jsme dceři neříkali pravdu. Napravit to teď bude hodně těžké, ale musíme to zvládnout. Jana nechápavě kroutí hlavou. „Proč? Proč jste tak dlouho mlčeli. Měla jsem právo to vědět!“ Co na to říct, oba s manželem víme, že má pravdu. Jenže také oba dobře víme, jaká tehdy byla situace. Nechtěli jsme malé, roztomilé holčičce, jakou Jana byla, ublížit. Moje nešťastná sestra Zdena, moje mlad

Vím, že se na svůj věk vlastně vymlouvám. Ale copak se mohu vrhnout do vztahu stejně bezhlavě jako ve dvaceti. Srdce ale říká něco jiného než rozum. Už z dálky vidím Aleše, jak přechází tam a zpět na místě, kde se máme sejít. Ne, rozhodně nejdu pozdě. Jenže on je vždy všude raději o deset minut dřív než o minutu později. Je to jedna z jeho mnoha vlastností, které mě docela vytáčejí. Ale přesto mi

Toužili jsme po malé chatičce, kam bychom jezdili s dětmi. Peněz bylo málo a ta nabídka se nedala odmítnout. Když byly děti malé, vyhlídli jsme si s manželem krásnou, dřevěnou chatku. Naprosto nás uchvátila. Byla opuštěná uprostřed lesa. Široko daleko ani živáčka. Okolní prostředí vykouzlilo pohádkovou atmosféru a s mužem jsme se do tohoto místa naprosto zamilovali. Co jsme však netušili, bylo

Danuška se zamilovala a chystala svatbu. Brzy po ní se mi ale začala vyhýbat. Až po mnoha letech jsem zjistila, že se styděla za to, že ji manžel bije. Bohužel, Danuška se svou zoufalou situaci pokusila jednoho dne vyřešit poněkud nešťastným způsobem. Moje kamarádka Danuška byla vždycky z gruntu hodná ženská. A na tu svou dobrotu také velice často doplácela. Jenže Danuška si nedala říct. Jako žen

Moje druhé manželství netrvalo ani rok a už se chýlilo ke konci. Hádky byly na denním pořádku. Už jsem nedoufala, že by se mohlo něco změnit. Ale změnilo, díky kamarádce! Svatba se odehrávala ve velkém stylu. Však jsem se na ni něco načekala! S přítelem jsem žila už dlouhých devět let, než se konečně rozhodl mě požádat o ruku. Nic jinému mu totiž nezbývalo, dala jsem mu nůž na krk. „Buď svatba, n

Když mě na to upozorňovala kartářka, smála jsem se, že je to jen pověra. Od jisté doby však na pátek třináctého už věřím. Nikdy jsem nevěřila na žádné pověry, jako je rozbité zrcadlo nebo pátek třináctého. Dokonce ani na duchy nebo nějaké nadpřirozené bytosti. Patřím mezi klasické odpírače různých nadpřirozených jevů nebo pověr. Pověrám jsem se vždycky smála Když slyším někoho nadávat, že

Každou příležitost využil k jedinému. Dát mi najevo, že jsem tlustá! Nelíbila jsem se mu už jako dřív. Držet diety se mi nechtělo, ale jak si udržet věčně nespokojeného manžela? Vzhled byl asi tím nejdůležitějším, kvůli kterému mě manžel miloval. Vždycky se mě rád dotýkal a taky mě dával všem známým za vzor. Byl na mě pyšný. Kdysi. V posledních letech a hlavně měsících, se to začalo měnit. Vlastn

Zdi našeho rodného domu pamatují děsivé události, které vyhánějí nájemníky. I mně trvalo dlouho, než jsem si na duchy zvykla. Bydlím ve vile, která je už sto let stará. Babička mi vždycky vyprávěla, kdo tu všechno bydlel a jak byla válka. Vychovávala mě, dá se říct, ona. Matka bydlela v prvním poschodí nejprve s otcem, který nás opustil, a pak s přítelem. Tam se děly zvláštní věci často, a prot