Šimona jsem si brala z lásky. Mezi naše hlavní sny a cíle patřila rodina. Plánovali jsme nejméně dvě děti. Vybrali jsme pro ně i jména. Zbývalo jen jediné: abych přišla do jiného stavu.
Celý první rok manželství jsme se neúspěšně snažili a navzájem se uklidňovali, že ne všechno se podaří hned. „Asi ještě není pro miminko ten správný čas,“ říkala jsem. Okolnosti mi to ale vyvracely, vždyť nám se Šimonem nic nechybělo.
Měli jsme zázemí, byt po jeho tetě, naše láska se ani v manželství nijak neztrácela a oba jsme byli na roli tatínka a maminky připraveni. Jenže veškeré naše snahy o početí se míjely účinkem.
Pochybnosti a strach
Po roce marného úsilí jsme trochu znervózněli. „Třeba nám není dopřáno mít děti,“ mínil občas Šimon a já mu to okamžitě vyvracela. „Kdo jiný, než dva lidé, kteří se mají tak rádi jako my dva, by si miminko zasloužili?“ namítala jsem.
„Jestli to ani dál nebude vycházet, měli bychom se nechat vyšetřit,“ navrhoval Šimon. Mlčela jsem. Trochu jsem se bála. Co když se skutečně ukáže, že naše manželství je sice krásné, ale neplodné?
Ať už by chyba byla na Šimonově straně nebo na mojí, dost těžko bych to nesla. Patrně by se to na našem vztahu nějak podepsalo. Ano, existují i jiné možnosti, jak mít rodinu – ale slůvku „adopce“ jsem se vší silou bránila.
Půlroční lhůta
Se Šimonem jsme se nakonec dohodli, že ještě půl roku vyčkáme a pak uvidíme, co dál. Každý den jsem se v duchu modlila, aby se osud smiloval a dopřál nám to, po čem nejvíc toužíme. Ani za onen domluvený půlrok se však nic nezměnilo.
Blížila se ona nepříjemná chvíle, kdy se se Šimonem podrobíme vyšetření a zjištění možná nepříjemné pravdy. Znala jsem ve svém okolí i případ, kdy spolu dva lidé nemohli mít děti, rozvedli se a se svými novými partnery se jim to podařilo. Něco takového jsem si však nechtěla připustit.
Největší radost
Mojí životní láskou a mužem, se kterým jsem chtěla být napořád, byl Šimon a nikdo jiný. A pak, krátce předtím, než mělo dojít k plánovanému lékařskému vyšetření, jsem zjistila, že vytoužený okamžik je tady. Nebyla jsem si v prvních chvílích vůbec jistá.
Nechtěla jsem tomu věřit. Úplnou jistotu jsem získala až po návštěvě doktora. Toho dne bylo sice nebe zamračené a občas pršelo, ale mně připadalo, že je celý svět prozářen jasným a teplým světlem.
Chtěla jsem tu zprávu hned oznámit Šimonovi, ale pak jsem se rozhodla, že ho překvapím. V kapse mě hřál těhotenský průkaz – ten bude dostatečně výmluvným důkazem štěstí, které nás čeká.
Sehrála jsem divadlo
S dobrou náladou a vysokým sebevědomím se mi doma snadno hrála naplánovaná role. Mračila jsem se, tvářila se, jako že mám špatnou náladu. Byla jsem natolik věrohodná, až mě Šimon začal hladit a utěšovat.
V duchu jsem se ale smála, protože netušil, jaké překvapení ho čeká, až půjdeme spát. Než jsme se odebrali do ložnice, řekl mi: „Víš, přemýšlel jsem o tom a měli bychom s tím vyšetřením ještě dalšího půl roku počkat.“
V duchu jsem se usmívala. „Ano, já s tím souhlasím,“ zachovala jsem vážnou tvář. „Až si půjdeš lehnout, podívej se pod polštář,“ řekla jsem poté. „Co tam je?“ zeptal se Šimon.
Konečně rodiči
Nijak do postele nespěchal a tak jsem si mohla ještě vychutnat očekávání jeho reakce. Když pak držel v ruce můj těhotenský průkaz, nejprve nebyl schopen slova ani výrazu.
Pak se na jeho tváři rozlil nádherný úsměv, který byl i pro mě odměnou za naši dosavadní lásku a trpělivost. Stejný úsměv jsem uviděla na Šimonově tváři za několik měsíců, ve chvíli, kdy na svět přišel náš syn.
Vendula T. (46), Příbram
