Jako herec se mi vždycky líbil Paul Newman. Jako mladá dívka jsem musela vidět každý film, ve kterém hrál. Když jsem začala chodit se svým prvním klukem, netušil jsem, že se za něho provdám. Sice nebyl Paulu Newmanovi nijak podobný, zato to byl někdo, na koho se dalo vždycky spolehnout. Po pár měsících jsme se rozhodli, že se vezmeme. Do této chvíle jsem neznala jeho rodiče, takže přišla na řadu

Všichni mě od mého rozhodnutí zrazovali, ale já je neposlechla. Nikdy jsem toho rozhodnutí nelitovala. Sedíme v parku na lavičce. Na klíně mi sedí Lucinka, moje vnučka. Natahuje po mně ručičky a roztomile žvatlá. Je roztomilá a krásná holčička. Vím to, i když ji vidět nemůžu. Ale znám perfektně každý detail její usměvavé tvářičky. Každý faldík na baculatých nožičkách I rozkošné malé prstíky. Svým

Moje kamarádka musela přijít téměř o všechny úspory, aby pochopila, že člověk, ve kterého vkládala takové naděje, je jen obyčejný podvodník. A to nebylo zdaleka všechno. Růženka mu kdysi tak věřila, že doslova riskovala život. Svou kamarádku Růženku, kterou jsem znala už od školních let, jsem měla vždy velice ráda. Proto mě velice mrzelo, když jsem ji viděla takhle ztrápenou. Jenže lék na její ne

Dlouho jsem byla sama. Nakonec jsem se rozhodla pro jeden z nejvážnějších životních kroků a opět jsem zamířila do manželského přístavu. Tentokrát ale přišlo zklamání mnohem rychleji. Před lety mi jeden kolega daroval dvě perníková srdíčka. Dojalo mě to, protože za třináct let mého vdovského stavu mi takovouto pozornost nikdo neprojevil. Od té doby jsme se začali stále častěji setkávat a vzájemn

Udělala jsem v životě hroznou chybu. Nyní je ale už pozdě něco napravovat. Je mi jasné, že léta nelze vrátit zpět. Můj syn a Luboš sedí v obýváku a oba se snaží být hovorní, zábavní a společenští. Ale nejde jim to. Jsou křečovití a z mé přítomnosti vyděšení. Teprve při pohledu na ty dva zoufalce si uvědomuji, co jsem to kdysi udělala. Krátká známost Luboše jsem poznala na diskotéce na horách, k

O děti se staráme, jak nejlépe dovedeme, milujeme je a doufáme, že nám oplatí stejnou mincí. Když tomu tak není, hrozně to bolí. Moje sousedka stále jen mluví a mluví. Nepřerušuju jí. Sama nemám co vyprávět. Na rozdíl od paní Irenky. Ta má každý týden zážitků, které mě nečekají ani za rok. Jen na to pomyslím, už se mi chce brečet. Irenka se najednou zastaví uprostřed věty a rozpřáhne ruce. Po c

Svou mladší sestru Andreu jsem měla vždycky moc ráda. Starala jsem se o ni a pomáhala jí, když to potřebovala. Rozdělil nás můj muž. Těžko se to napravuje. Odmalička jsem ráda vařila a pomáhala mámě v kuchyni. Také jsem šla na potravinářskou střední a byla brzy pýchou školy. S naším týmem jsme vyhrávali kdejakou soutěž. Ale to mi nestačilo, vymýšlela jsem recepty a nejvíc mě bavily paštiky a ma

Když jsem se ocitla v nemocnici, zůstala moje kamarádka sama. V tu chvíli podlehla nátlaku své známé a začala s ní jezdit na prodejní akce. Protože nedokázala říct dotěrným prodejcům nedokázala ne, uvázala se k nevýhodným úvěrům. S Jarčou jsme se kamarádily snad od dětství. Bydlely jsme totiž v jedné ulici, chodily do jedné školy a naše maminky stávaly spolu v téže frontě na trochu masa a toaleťá

Vždy jsme byli tady ve vesnici náplavy. Ale nakonec nás lidé vzali mezi sebe. Manžel Břéťa s chlapy vysedával v hospodě. A já chodila na kafíčko k sousedkám. Měli jsme se tu opravdu dobře. A nebýt té Břéťovi nesmyslné žárlivosti, mohli jsme si tak v klidu žít dodnes. Všechno to začalo před pěti lety na hasičském plese. Břéťa šel na ples jako vždy dobrovolně, ale dopředu mě ujišťoval, že tancovat

Teprve v nouzi opravdu poznáš přítele. A také to, jaký kdo doopravdy je. Já to zažila a není to vždy jen příjemné. Pokaždé. Když jedu kolem toho zpustlého baráku, se mi prudce rozbuší srdce. Vždyť to byl můj domov. Dlouhá léta. Můj i Tomášův. Vyrostly v něm naše dvě děti. Žili jsme si tam celkem dobře a spokojeně, až do oné silvestrovské noci. Naše malá rodinka Dokud byly děti malé, trávili jsm