Do svých osmadvaceti let jsem byla tou nejšťastnější ženou na světě. Vyrůstala jsem ve spokojené rodině, našla si skvělého muže, porodila mu dvě krásné děti. Vše skončilo ve chvíli, kdy můj manžel, Radek, zemřel při havárii.
Když mi tu zprávu přišli říct, nevěřila jsem jí. Ještě dlouho poté.
„Asi jste si ho s někým spletli,“ odmítala jsem připustit krutou pravdu a poslům špatných zpráv doslova přibouchla dveře před nosem, abych šla dovařit večeři, kterou jsem připravovala svému muži a mým dětem. Hodiny plynuly. Své děti jsem už dávno nakrmila a uložila ke spánku, ale můj manžel, jejich otec, stále nepřicházel. Seděla jsem v kuchyni u jeho prázdného talíře, který jsem mu přichystala, dívala se na hodiny a vytáčela donekonečna jeho telefonní číslo na mobilu, který mi ovšem nezvedal. Na druhé straně se ozýval jen stále se opakující oznamovací tón, který utichl ve chvíli, kdy telefonu mého muže asi došla baterka a jediný hlas, který jsem v tom svém slyšela, byl operátorky donekonečna mi opakující, že v současné chvíli se s volaným nelze spojit. Lehla jsem si tedy do postele a doufala, že co chvíli můj Radek zazvoní u dveří a já mu půjdu otevřít.
„Kdes byl tak dlouho?!“ skočím mu kolem krku. On mě obejme a dá mi pusu na omluvu, že mě nechal tak dlouho čekat. Pak se půjde do dětského pokoje podívat na naše děti, aby je ve spánku pohladil, rychle něco sní a ulehne vedle mě. Usneme spolu jako každý večer, abychom se ráno mohli probudit a žít si dál svůj krásný život. Jenomže to už se nikdy nemělo stát.
Čekala jsem na svého muže celou noc. Nepřišel. Ráno jsem vstala jako obvykle, odvedla děti do školky a vydala se za těmi lidmi, kteří mi včera přišli říct tu hroznou věc. Když mi předávali manželovi osobní věci, konečně mi to všechno došlo a já se rozplakala.
„On už se opravdu nevrátí?!“ vzlykala jsem a oni na mě jen soustrastně hleděli. V tu chvíli dorazili moji rodiče a já si uvědomila, jak moc je miluji. Objali mě a říkali, že mi ve všem pomohou, že musím být silná a takové ty věci, které se většinou v těchto situacích říkají. I když jsem věděla, že mě v mém smutku nenechají samotnou, nijak se mi neulevilo. Naopak. V jejich přítomnosti jsem dala průchod svým emocím a plakala jako malá holka. Vždyť jsem taky byla jejich malá holčička, jak mi vždycky říkali.
Maminka s tatínkem mi pomohli vystrojit mému manželovi pohřeb. Vím, že bez jejich pomoci bych všechno zvládala mnohem hůř, protože Radkovi rodiče se oba zhroutili. Nepřijali smrt jejich syna stejně jako já na začátku. Já jsem měla naštěstí svoje děti, o které jsem se musela postarat. Jistým způsobem mě svou dětskou nevinností odvracely od mého smutku. Jen jsem jim stále nedokázala vysvětlit, že tatínek už se nikdy nevrátí. Na to byly obě moc malé. A proto jsem si vymýšlela pohádky, jak je teď jejich tatínek v nebi na obláčku, odkud se na ně dívá a dává na ně pozor.
„A přijde aspoň někdy na návštěvu?!“ ptala se moje malá Stelinka.
„Jak by sem asi mohl přijít, když je v nebi?!“ kroutil hlavou Kristián.
„Třeba letadlem!“ odpovídala mu Stelinka. „Maminko, pošleme pro tatínka vrtulník!“ navrhovala mi a já se neubránila úsměvu, i když mi přes něj tekly hořké slzy.
Vzala jsem je obě na pohřeb, i když ještě nechápaly, co se vlastně stalo. Nikdy nezapomenu, jak tam stály a ptaly se mě, co je v té černé rakvi. Neměla jsem sílu, abych jim řekla, že tam leží jejich tatínek. A tak jsem jim jen pověděla, že v ní jsou jeho věci. A že je posíláme za ním do nebe. Spokojily se s tou odpovědí a já byla ráda, že mou lež přijaly bez výhrad. Mnohem horší však bylo dědické řízení. To už jsem své děti nechala u svých rodičů. Stejně by tomu nerozuměly. Jako já. Ukázalo se totiž, že Radek si vzal několik půjček, aby nás zabezpečil. Nikdy jsem se ho vlastně neptala, kde bere tolik peněz, za které koupil auto, byt, jeho vybavení. Za které nás bral každý rok dvakrát na dovolenou. Prostě jsem si myslela, že je vydělal. Jenomže to byl omyl. Přijala jsem to smutné dědictví, které mi tu můj muž zanechal, a musela začít jednat dřív, než bych do dluhů spadla ještě víc.
Prodala jsem všechny věci, co jsem měla. Ale ani to mi nestačilo k tomu, abych pokryla všechny půjčky. Naskákaly na nich totiž úroky, na něž jsem musela vydělat peníze sama. Měla jsem to štěstí, že mě mí rodiče vzali i s mými dětmi k sobě domů. Museli jsme se uskrovnit v jednom pokoji, ale aspoň jsem nemusela usínat sama. Tak moc se mi každý večer stýskalo po mém muži. Dusila jsem svůj pláč polštářem smáčeným slzami, abych nebudila své krásné děti, a hlavou se mi honila spousta otázek.
„Proč jsi nás tak zadlužil?!“ ptala jsem se svého mrtvého muže, jako kdyby mi mohl odpovědět.
„Vždyť bychom vyžili i z mála! Byt jsme si mohli pronajmout! Trávit prázdniny u tvých rodičů na venkově! Nepotřebovali jsme žít na poměry! Stačilo přece, že se máme rádi!“ vyčítala jsem mu, i když mi to nebylo nic platné. Ale aspoň jsem ulevila své duši.
Ukončila jsem předčasně svou mateřskou dovolenou a nastoupila znovu do práce. Nebylo jiného zbytí, nějak jsem své dluhy splácet musela. Jenomže všechno, co jsem vydělala, šlo právě na splátky. Moje děti živili mí rodiče. Nemohla jsem jim dát ani na nájem, nezbyla mi téměř ani koruna. A tak jsem si našla brigádu. Ještě po práci jsem chodila do jedné restaurace umývat nádobí. Nic jiného mi totiž nezbylo.
Ta práce mi nijak nevadila. Sice jsem měla maturitu a na vysokou školu nenastoupila jen proto, že jsem otěhotněla, ale manuální práce v kuchyni mi na důstojnosti neubrala. Naopak. Cítila jsem se mnohem lépe, když jsem pracovala, než když jsem byla sama. To jsem potom propadala smutku a trápení nad smrtí svého muže ponořená do vzpomínek na svůj dřívější bezstarostný život, který jsem nyní draze vykoupila. Nejhorší však bylo, že jsem už neměla skoro žádný čas věnovat se svým dětem. Odcházela jsem do práce dřív, než se probudily, abych z ní také dřív mohla odejít a stihla večerní směnu v restauraci.
„Vždyť už tě skoro neznají!“ zoufala si moje maminka, která spolu s mým otcem převzala jejich výchovu.
„Už to nebude trvat dlouho a všechno splatím,“ slibovala jsem jim.
„Jenomže přijdeš o nejkrásnější roky svých dětí!“ oponovali mi.
„A co mám dělat?!“ plakala jsem, ale v tom mi poradit nedovedli.
„Najdi si muže, který ti se vším pomůže,“ zněla jejich slova.
„Copak vy nás už tady nechcete?!“ obviňovala jsem je neprávem.
„Tady můžeš být, jak dlouho chceš,“ hladili mě máma s tátou. „Ale taky musíš myslet na své děti!“
„Já na ně právě myslím!“ utírala jsem si oči od pláče. A pak, nedokázala jsem si vůbec představit, že bych ještě někdy potkala stejného nebo dokonce lepšího muže, než byl můj Radek. Přece mě tak miloval. A já jeho. Hledat jiného partnera mi přišlo jako velká zrada. To jsem přece Radkovi nemohla udělat. Vždyť jsem mu před oltářem slibovala věčnou lásku! Jak bych teď mohla svůj slib porušit?!
Jenomže věci už nebyli jako dřív. Můj manžel, Radek, zemřel a s ním i naše velká láska. Vyprchala ze mě spolu s energií, kterou jsem věnovala jen své práci. Každý večer jsem uléhala do postele zcela vyčerpaná a přála si, abych mohla spát dýl jak pět hodin. Jenomže jen co jsem zavřela oči, už mi zazvonil budík a já znovu vstávala plnit úkoly koloběhu mého nudného života, který se skládal jen z práce a zase práce. Netoužila jsem po ničem jiném než po tom, aby se vrátily staré dobré časy. Co bych za to dala, kdybych mohla zvrátit ten okamžik, kdy můj muž havaroval, a já si mohla dál žít svůj šťastný život plný radosti a lásky. Brzy jsem však pochopila, že žít minulostí nemá smysl. Že se musím utkat s přítomností a myslet na svou budoucnost. A především mých dětí. Dělala jsem tedy do úmoru a doufala, že potkám jiného muže, který mi třeba nějak pomůže. Uleví mi od mého údělu svobodné matky zatížené dluhy. Snila jsem o bohatém podnikateli, který se do mě zamiluje a otevře mi nejen své srdce ale i konto. A mé problémy se rozplynou jako mávnutím kouzelného proutku. Bylo hezké myslet na takové věci, snít si podobné sny, protože mi dávaly naději, že bude zase lépe. Stejně jako když lidé sní, že vyhrají v loterii. Pravděpodobnost se zdála být ovšem stejně malá jako že se já s dvěmiadětmi na krku seznámím s milionářem. To už bych dřív asi opravdu vyhrála.
Trvalo to dlouhých pět let, než se mi podařilo znovu se postavit na nohy. Splatila jsem dluhy, které mi jako své smutné dědictví zanechal můj manžel, Radek. Našetřila jsem pár korun, abych si mohla pronajmout byt a dál nezatěžovat své rodiče, kteří měli také právo na klidné stáří. Odstěhovala jsem se do něj se svými dětmi a dala jim nový domov. Nebyl sice tak honosný, na jaký byly zvyklý z dřívějška, ale byl náš. A také jsem potkala nového muže, Milana. Není to žádný milionář. Je to úplně obyčejný chlap, který se živí svýma rukama. Našla jsem v něm nejen lásku a oporu, ale i nového otce pro své dvě děti. Oba víme, že jim vlastního tátu nikdy nenahradí, ale může jim dát mnohem víc. Pocit jistoty a bezpečí úplné rodiny. A lásku, samozřejmě. Protože o ni jde v životě především.
Monika P.
