Jedna malá nepozornost a člověk si tím může zadělat na hotové životní peklo. Jenže zamilovaný se na svět dívá růžovými brýlemi a realitu nevidí.
Dívám se nevěřícně na parte, které mi kdosi neznámý poslal. Je to pravda nebo mě Zdenek chce zase trochu potrápit. Při pomyšlení, že by to byl opravdu on, mi přeběhl mráz po zádech. To by totiž znamenalo, že zná moji adresu, že si mě zase našel. Ne! Je to hloupost. Vždyť v ruce držím důkaz toho, že už není mezi živými. A děsí mě, že z takové zprávy mám vlastně radost. Nebo spíš cítím úlevu. Ale trochu se za to také stydím. Vždyť jsem ho kdysi tak milovala.
Byl prostě okouzlující
Zdeněk byl vždy středem pozornosti ve společnosti. Uměl bavit lidi i sám sebe. Moje kamarádky z něj byly nadšené. Ale on si nakonec vybral mě. Na jedné taneční zábavě přišel k našemu stolu a odvedl si mě na taneční parket. Byla jsem celá zmatená. Nemohla jsem uvěřit, že právě mě potkalo takové štěstí. Většinou měly u mužů úspěch mé kamarádky a já zůstávala „na ocet“. A teď tohle! Viděla jsem, jak mi holky závidějí, když jsme spolu se Zdenkem odcházeli domů.
Šel na všechno rychle
Byla jsem zamilovaná a tak to, co řekl Zdenek vždy platilo. Bylo mi jedno, jestli půjdeme do hospody nebo na koupaliště, hlavně, že budeme spolu. A tak o všem rozhodoval on. Nakonec i o naší svatbě a o tom, kdy otěhotním. To vše proběhlo tak rychle, že jsem si to v tom okouzlení ani nestačila uvědomit a byla ze mě manželka a matka.
Probuzení bylo tvrdé
Byla jsem na mateřské a snažila jsem se dělat manželovi pomyšlení. Jenže on byl stále nespokojený. Začal mi vytýkat, že je v bytě nepořádek, jídlo nikdy nebylo přesně tak, jak má být. A vadilo mu i to, že náš syn v noci pláče, což miminka občas prostě dělají. Jednou, když jsem se v noci snažila malého uklidnit, vyběhl z ložnice celý rozzuření a dal mi takovou facku, až jsem i s dítětem u prsu spadla ze židle. Naštěstí se synovi nic nestalo, ale mnou to moc otřáslo. Spadly mi ty růžové brýle.
Ještě jsem ho omlouvala
Od té první facky, za kterou se mi ani neomluvil, se už Zdenek přestal doma definitivně přetvařovat. V naší rodině nastal tvrdý režim. A za neuposlechnutí následoval vždy trest. Nešlo jen o nějakou tu facku. Nesměla jsem se třeba za trest dívat na svůj oblíbený seriál v televizi. Nebo jsem nesměla jít ven a pro jistot mě Zdenek doma na celý den zamkl. Dlouho jsem jeho šílené tyranizování omlouvala a hledala chybu v sobě. Také jsem se bála cokoli podniknout kvůli synovi.
Chci být sama!
Vzbouřila jsem se až když syn odešel z domu. Tehdy totiž manžel svoje týrání ještě zesílil. Už neměl žádné nepohodlné svědky. A já se vážně začala bát. Našla jsem si malou garsonku a utekla tam. Zdenek mě ale našel a doslova odvlekl domů. Utekla jsem znovu. Tehdy mi odpojil elektřiu a vodu v bytě. Dokonce mi do okna hodil dlažební kostku. Musela jsem pryč. Jedna známá mi pomohla najít bydlení prakticky na druhém konci republiky a mě se podařilo zmizet.
Život beze strachu
Je to už skoro čtyři roky, co žiju nový život. Ale celou tu dobu jsem stejně žila v hrozném strachu, že mě Zdenek najde, že mě tady překvapí, zmlátí a odveze zpátky. Až dnes, kdy jsem zjistila, že zemřel na náhlé srdeční selhání, ze mě ten strach spadl. Vím, že je to hrozné, není možné se radovat z něčí smrti. Ale mně se vážně ulevilo.
Anna D. (53), střední Čechy
