V naší malé a pohodové firmě vládla dlouhá léta báječná atmosféra. Dokud nenastoupil nový mladý kolega, který nás psychicky týral, a ještě se mu dařilo tunelovat firemní účet.
Uběhlo už skoro dvacet let od doby, kdy jsem po mateřské nastoupila do jedné malé reklamní agentury v našem krajském městě. Byla jsem tehdy vykulená pětadvacítka, která byla tři roky doma s dcerkou a měla jsem pocit, že nic neumím.
Můj tehdejší šéf byl ale báječný člověk a měl pro mě velké pochopení, stejně jako starší a zkušenější kolegové. I když se mezitím změnilo vedení, pohodová atmosféra v naší firmě přetrvávala. Proto jsem nikdy ani neuvažovala o změně působiště. I když loni jsem svého rozhodnutí téměř litovala…
Vypadal jako skvělý člověk
Tehdy jsme sháněli nového kolegu na pozici obchodního ředitele. Po několika týdnech marného hledání a nudných pohovorů to vypadalo, že se na nás konečně usmálo štěstí. Jedním z uchazečů byl třicátník Miloš.
Měl za sebou vysokoškolská ekonomická studia, jeho vystupování nemělo chybu a především prokázal, že se v oboru vyzná. Hned se vrhl do práce a jen co se trochu rozkoukal, stal se platným členem našeho nevelkého kolektivu a šéfovou pravou rukou.
Ten se bez něj zakrátko neobešel na žádném jednání a přesunul na něj i mnoho dalších povinností. Ani my, podřízení, jsme si nemohli stěžovat.
Jednal s námi dobře, měl pochopení, a když bylo potřeba s něčím pomoci, nebál se ujmout se i práce, nad kterou se někteří „manažeři“ ofrňují. Tahle všeobecná harmonie trvala asi půl roku, ale pak jsme si začali všímat, že Miloš má také vady.
Stále častěji se choval, jako když mu firma patří, a přibývaly i různé konflikty. Když jsme se snažili o tom promluvit se šéfem, ten trval na tom, že je to naše chyba. Miloš je podle něj úžasný a firma by bez něj nemohla fungovat.
Psychoteror jako zbraň
Pak se Miloš přičinil o to, že byl „odejit“ Jirka, téměř šedesátiletý grafik, který podle mladého „pana ředitele“ už neměl autorskou invenci, jak tomu vznešeně říkal.
Žel náš šéf se v práci vyskytoval stále méně, a tak právo důležitých rozhodnutí přešlo na Miloše. Někteří kolegové zavětřili svou příležitost získat pro sebe výhody a bez okolků k němu chodili „leštit kliky“ a donášet na nás ostatní.
Miloš nám neodpustil ani minutu pozdního příchodu do práce, a když jsem jednou ráno zoufale volala, že musím jet s manželem na pohotovost, protože mu bylo zle, vztekle mi prásknul telefonem.
Po příchodu do kanceláře, si mě zavolal na kobereček, aby mi oznámil, že nejsme dobročinný ústav a že až tohle příště udělám, mohu si zabalit věci. Prý je kolem mě hodně mladších a atraktivnějších žen, které na mé místo čekají.
Nebyla jsem jediná, kdo s ním měl trable. Naše firemní sluníčko, sekretářka Martinka, už byla naprosto zoufalá. Miloš jí nadbíhal a dvořil se jí.
Když mu řekla, že má přítele a nemá zájem o chvilkové známosti, začal jí psychicky deptat a při každé příležitosti ji ponižoval a týral.
Tušili jsme zradu
Pak si účetní Jarka všimla, že na našich účtech se dějí divné věci a některé zakázky, že se dělají za velmi podezřelých podmínek. Když se mi s tím svěřila, přizvali jsme k poradě ještě několik spolehlivých kolegů a dohodli se, že musíme promluvit se šéfem.
Přepadli jsme ho doma a přiměli k tomu, aby nás poslouchal. Nakonec neochotně připustil, že tuší, že něco není ve firmě v pořádku. Ovšem tomu, že by nás jeho „objev“ Miloš podváděl, tomu odmítal uvěřit. Po naší schůzce se ale nic moc nezměnilo.
Miloš se dál mstil těm, kteří s ním „nekamarádili“ a občas na někoho ušil nějaký ten podraz.
Dobře placený špion
Jednoho dne jsme přišli do práce a ze zasedačky se ozývaly rozvášněné hlasy obou našich šéfů. Pak se Miloš vyřítil ven, třískal vším, co mu přišlo pod ruku, zabalil si věci a bez slova rozloučení zmizel. Ne že by nás to trápilo, ale zvědaví jsme byli.
Na vysvětlení jsme si ovšem museli počkat ještě několik dní, než „vychladl“ i náš „velký“ šéf. Od kamaráda z branže úplně náhodou zjistil, že Miloš vynáší informace o našich projektech a klientech konkurenci a šikovně s nimi kšeftuje.
Tehdy prozřel a došlo mu, že Jarčino varování bylo oprávněné. Mladého vykuka okamžitě vyhodil a myslel si, že je po starostech.
U soudu bychom pohořeli
Za pár dní se v kanceláři objevili lidé z jakési počítačové firmy, složili u nás krabice a předali fakturu téměř na čtvrt milionu korun. Přístroje, které nikdo nepotřeboval, objednal ještě Miloš.
Z hloubkové kontroly účetnictví vyplynulo, že podobných „zbytečných“ objednávek bylo v posledních měsících víc.
Kruh se uzavřel, když se nám podařilo zjistit, že většina firem, kam tyto objednávky putovaly, patří některému z Milošových kamarádů nebo dokonce příbuzných.
Náš šéf se chtěl pochopitelně soudit, ale sám dobře věděl, že moc šancí nemá. Miloš byl zkrátka mistr manipulace, který si nejdříve získal jeho náklonnost a důvěru, a pak mu začal v podstatě legálním způsobem tunelovat firmu.
Ztráty nebyly sice zrovna zanedbatelné, ale naštěstí nás nepoložily. A šéf alespoň získal pár roků před důchodem životní ponaučení, že s důvěrou musí člověk šetřit.
A abych nezapomněla… Jirku povolal zpět, protože byl vynikající nejen jako grafik, ale i jako kolega.
Tereza R. (44), Liberec
