Pokud by někdo měřil ochotu pomáhat druhým na stupnici od jedné do deseti, tak bych stála někde na hodnotě dvanáct. Snahu starat se o ostatní jsem měla v sobě už odmalička.
Nejprve to byli moji dva mladší sourozenci. V době, kdy jsem začala randit s kluky, moje výběry byly opět spíše snahou někoho zachránit nebo podpořit. Léčícího se alkoholika, neúspěšného umělce.
Láska mi zaslepila oči
Na vysoké škole jsem poznala Ivana. Úplně jiný typ, jaký se mi obvykle líbil. Vyrovnaný, sebevědomý, zabezpečený. I když mé mámě nebyl Ivan sympatický, jeho maminka mě zbožňovala.
Po roce a půl jsme se vzali. Bohužel, už krátce po svatbě mi bylo jasné, že jsem se možná unáhlila. Na začátku jsem ho milovala, to ano. Po čase jsem si ale začala uvědomovat, jak jsme každý jiný.
Vážný románek
I navzdory rozdílům, které jsem si zprvu neuvědomovala, jsme spolu vychovali dva krásné syny. Pak jsem ale potkala Roberta. Byli jsme učebnicovým příkladem nevěry. Znali jsme se z práce. Robert byl dodavatelem pro naši firmu. Po krátkém seznámení a klišé o citovém odloučení od našich partnerů jsme si spolu začali. Ze začátku jsem myslela, že tak jak jsme vzplanuli, náš tajný vztah i vyprchá. Zjistili jsme ale, že bez sebe neumíme být. Po dlouhém zvažování, rozchodech, návratech, hádkách, výtkách a slzách jsme se rozhodli, že se s našimi stále zákonnými polovinami rozvedeme.
Nesplněný sen
Byli jsme jedním párem z mnoha, kterým to vyšlo. Synové mě velmi překvapili. Neodsuzovali mě, ale snažili se přijmout fakta. S Robertem jsme chtěli začít spolu bydlet co nejdříve. Připadala jsem si, jako by mi bylo opět osmnáct. Zamilovaná puberťačka. Jednou večer jsme hráli s Robertem hru. Každý měl říct, o čem v životě sní a chtěl by toho velmi dosáhnout. Robert se mi přiznal, že jeho velkým snem vždy bylo, stát se právníkem. V jeho rodině tímto směrem nikdo orientovaný nebyl. Když po gymnáziu nadhodil, že by chtěl zkusit právo, oporu nenašel. Nakonec ho rodiče přemluvili na ekonomii. „Roberte, co ti v tom teď brání?“ zeptala jsem se. „Nevím, jsem na to už dost starý,“ váhal. Nakonec slovo dalo slovo a z Roberta se stal poctivý dálkový student práva.
Velká očekávání, tvrdá realita
Škola mu šla, i když byl ve třídě nejstarší. Měl v sobě snahu a energii být nejlepší. Během těch šesti let ho nevyhodili ani z jedné zkoušky. Protože studium bylo náročné i finančně, raději jsme za tu dobu nikam nechodili. Po promoci jsme se nemohli dočkat, až bude moci Robert nastoupit do nové práce. Rozhodl se zkusit štěstí jako firemní právník. Na životopis se mu nikdo neozval. Manžel začal být nedočkavý, chtěl mít všechno hned. Ze své staré práce dal výpověď bez toho, aby měl jistou novou. Odůvodnil to tím, že se chce lépe soustředit na hledání nové práce. Zde se už i moje samaritánská duše trochu bála. Začala jsem si stav, v jakém jsme aktuálně byli, dávat za vinu. Vždyť jsem to přece byla já, která ho ke splnění snu dotlačila. A pomalu jsem už přitom neměla ani na nákup potravin.
Pomalá cesta do záhuby
Další rok jsme žili od výplaty k výplatě. Manželovi se nová práce nikde nerýsovala. Snažila jsem se mu naznačit, zda by nebylo vhodné, vrátit se k tomu, co dělal předtím. Dočkala jsem se jen jeho křiku a nakonec jsme se pohádali. Myslím si, že Robert si byl vědom, kam to celé spěje. Nechtěl si připustit, že selhal. A tak nechal selhávat náš vztah. Čím více jsem se snažila Robertovi pomoci, tím více byl ke mně nevrlý a podrážděný. Při jedné z hádek mi vyčetl, že za všechno můžu já. Bolelo to. Chtěla jsem pro něho jen to dobré. I když mi to trvalo přes čtyřicet let, pochopila jsem, že zachraňovat a pomáhat za každou cenu nemá vždy smysl.
Alice B. (48), jižní Morava
