Blíží se čas, kdy zase budou všichni shánět vánoční dárky. Mně to vždycky lezlo na nervy, a tak jsem vymyslela zajímavou inovaci. Ale i ta má svá úskalí.
V naší rodině jsme vždy slavili Vánoce ve velkém. Pod stromečkem se hromadily balíčky a každý se snažil vymyslet něco originálního. Jenže časem mi začalo připadat, že už vlastně nikdo nic nepotřebuje.
Děti jsou dospělé, vnoučata mají hraček dost a my s manželem jsme si to důležité dávno pořídili. Před dvěma lety jsem proto navrhla, že letos uděláme Vánoce trochu jinak.
Každý z rodiny přinese jeden zabalený dárek v hodnotě do pěti set korun. Dárky očíslujeme a po večeři si je vylosujeme. Všem se to líbilo. Nikdo nebude muset složitě přemýšlet, co komu koupit, a ještě ušetříme.
Začalo losování
Zpočátku šlo všechno hladce. Zeť získal láhev rumu, sestra kosmetiku, syn čelovku a já krásnou konvici na čaj. Pak si dcera vytáhla balíček číslo osm. Jakmile ho vzala do ruky, něco mi na něm připadalo povědomé.
Roztrhla papír a vytáhla porcelánovou sošku dvou labutí. V tu chvíli mi zatrnulo. Ty labutě jsem před lety dostala od sestry Ireny k narozeninám. Nelíbily se mi od první vteřiny.
Byly bílé, měly zlaté zobáky a jejich krky tvořily srdce. Několik let stály vzadu ve skříni, až jsem je na podzim při úklidu objevila. Vyhodit je, to mi bylo líto. A tak mě napadlo, že je třeba ocení někdo jiný.
Recyklovaný dar
„Ty jsou nádherné!“ rozzářila se dcera. Málem jsem se udusila cukrovím. Irena seděla naproti mně a podezřele si sošku prohlížela. „Počkej, tyhle labutě odněkud znám.“ „Všechny labutě vypadají stejně,“ řekla jsem rychle. Manžel sklopil hlavu a začal se smát.
Irena vzala sošku do ruky, otočila ji a ukázala na malý kaz v porcelánu. „Já to věděla! Tohle jsou ty moje!“ Teď už se smáli úplně všichni. Musela jsem přiznat, že jsem sestřin narozeninový dar poslala po letech zpátky do rodinného oběhu.
„Aspoň vidíš, že se mi líbily tak moc, až jsem se o ně chtěla podělit,“ pokusila jsem se zachránit situaci. Dcera si labutě postavila před sebe a prohlásila, že se jich nevzdá, protože mají příběh.
Další překvapení
Pak rozbalil svůj dárek manžel. Dostal elektrický mlýnek na pepř. Chvíli na něj koukal a potom se zamračil. „Tenhle jsem přece kupoval já.“ Syn zavrtěl hlavou. „Nemohl jsi ho kupovat ty, přinesl jsem ho já.“ „Ale já ho poznám!“ nedal se manžel. A opravdu.
Před časem dostal stejný mlýnek od firmy jako vánoční pozornost. Nikdy ho nepoužil a věnoval ho synovi, když si zařizoval byt. Syn ho také nepotřeboval, a tak ho letos zabalil jako dárek.
„Takže jsem si vlastně nadělil vlastní mlýnek,“ shrnul to manžel. „A ještě jsem si ho musel vylosovat.“ To už jsme se smáli tak, že jsme skoro nemohli pokračovat.
Jsme prostě šetrní
Začali jsme pátrat po původu ostatních balíčků. Ukázalo se, že rum, který dostal zeť, přinesl předchozí rok on sám nám. Kosmetickou sadu, kterou si vylosovala Irena, dostala dcera od kolegyně. A čelovka? Tu kdysi syn koupil manželovi, jenže ten už jednu měl.
Nakonec skončila u sestry, která ji teď zabalila do losování. Postupně jsme zjišťovali, že skoro každý dárek už někdy někomu z rodiny patřil. Jediná moje konvice vypadala jako úplně nová. Byla zabalená v původní krabici a ještě s visačkou.
„Tak aspoň něco někdo koupil,“ prohlásila jsem spokojeně. Ale ozvala se moje vnučka. Přiznala, že nevěděla, co má do losování přinést, a tak se poradila s dědou. Ten jí řekl, ať se podívá nahoru do skříně v našem pokoji, že tam určitě najde něco vhodného.
„Ať zbytečně neutrácíš,“ poradil jí. Vnučka tam objevila konvici v krabici a zabalila ji. Otočila jsem se k manželovi. „Vždyť byla nepoužitá,“ hájil se. A mně v tu chvíli došlo, odkud se konvice vzala.
Koupila jsem si ji před několika lety ve velké slevě, abych měla náhradní, až se mi ta stará rozbije. „Takže jsem dostala k Vánocům vlastní konvici,“ konstatovala jsem. „Aspoň máš jistotu, že se ti líbí,“ poznamenal manžel.
Labutě měly úspěch
Největší úspěch ovšem měly labutě. Dcera si je skutečně odvezla domů. Když jsme k ní v únoru přišli na oslavu narozenin vnuka, stály na čestném místě na polici v obýváku. „Pořád se ti líbí?“ zeptala jsem se. „Ani trochu,“ přiznala.
„Tak proč je tu máš?“ Usmála se. „Čekám na příští Vánoce.“ Od té doby máme nové pravidlo. Dárky se smějí posílat dál, ale musí na nich být nalepený papírek se jménem každého předchozího majitele. Syn tomu říká rodokmen.
Při dalším vánočním losování jsme se proto bavili už při samotném rozbalování. Největší napětí ovšem panovalo kolem labutí. A světe, div se, vylosovala si je právě Irena, která je kdysi koupila mně k narozeninám. Jen si povzdechla: „Tak vás zase vítám doma.“
Dana G. (65), Opava
