Po celý život jsem byla zvyklá žít aktivně. Když přišlo vážné onemocnění, zaskočilo mě a náš život se rázem obrátil vzhůru nohama. Když jsme se s manželem brali, byli jsme mladí, zamilovaní a těšili jsme se na společný život. Jenže ne všechno v životě probíhá tak, jak by si člověk přál. O tom jsem se přesvědčila hned několikrát. Po revoluci přišel manžel o práci a několik měsíců nemohl najít j

S manželem jsme se hádali dost často, ale opravdu velkou hádku jsme prožili loni před Vánocemi. Dopadlo to tak, že od nás odešel ke svým rodičům. Bylo to pro mě dvojnásob těžké a smutné, protože jsem musela vysvětlovat dětem, jak to, že s námi táta tentokrát na Štědrý den nebude. A asi bude i méně dárečků. Jak ráda bych, právě kvůli své desetileté dceři a šestiletému chlapečkovi, vzala zpátky

Připadala jsem si jako vězeň. Táta mě vodil do školy a ze školy a spolužáci se mi smáli. Měla jsem opravdu hodně přísného tatínka. Hlídal mě na každém kroku. Možná i proto, že jeho sestra, tetička Josefína, otěhotněla v sedmnácti letech s vojákem, s nímž se setkala na diskotéce. Znala jen jeho křestní jméno, a tak rodina byla nucena vojína potupně hledat v nedalekých kasárnách. A dalo to práci, p

Po patnácti letech manželství přišla nuda a já zatoužila po intenzivní změně. A málem jsem přišla o to nejcennější – o svého manžela. Měla jsem velké štěstí, že jsem si našla úžasného chlapa do života, a toho jsem si vzala. Manžel by se pro mě rozkrájel, mohla jsem být šťastná, ale nebyla! Každý den byl stejný, nekonečný stereotyp mě ubíjel. Najednou mi začala chybět vášeň. A ta touha byla sžíra

Byla jsem dlouho sama. Bylo mi bezmála čtyřicet a žádný nápadník na obzoru. Už jsem málem nad tím vším udělala kříž. Cítila jsem se čím dál hůř, dokonce jsem se rozhodla navštívit psychiatra, protože jsem měla pocit, že jsem v zajetí depresí. Ani práce mě nijak zvlášť nenaplňovala – dělala jsem účetní v jedné větší firmě. Kolegyně se ke mně chovaly hezky, jenže neměly čas. Jak ráda bych šla po p

Věřila jsem, že i já mám právo na lásku, i když se s tím druzí lidé nesmíří! Dlouhá léta jsem učila na střední škole. Nechci se moc chlubit, ale myslím, že jsem patřila spíš k těm oblíbenějším profesorkám. Snažila jsem se být vždy spravedlivá, nevybíjet si na studentech nějaké své osobní problémy a ocenit, když se někdo snažil. V každé třídě jsem si vždy našla pár oblíbenců. Jedním z nich byl i

Objevil se u nás v květinářství a nic neříkal. V očích měl smutek. Ten pán měl starosti. Viděla jsem mu to na očích. Přišel si něco vybrat k nám do květinářství, vůbec nevěděl co, to je normální, to neví většina chlapů. Ale nemívají při tom takhle vyhaslé oči. Předchozí zákazník naopak zářil, rozhlížel se po obchodě a vykřikoval: “Dejte mi všechno! Všecky kytky, co tady máte!” Ukázalo se, že míří

Věříte na pověry? Na zázraky a přízraky? Věřte nebo ne, v adventním čase se může stát leccos. Všechno začalo tím, že jsem dostala pětku z básně Karla Jaromíra Erbena Štědrý den. Dostala jsem ji právem, protože jsem ze sebe vysoukala jen: “Tma jako v pytli, mráz v okna duje, v světnici…” a dál už jsem to neuměla. Co horšího, zlomyslník Koudelka ze druhé lavice u okna mi polohlasem napověděl: dědek

Už od začátku mého vztahu s Markem mi ho kamarádka rozmlouvala. „Prosím tě, jsi blázen nebo co?“ rozčilovala se. „Vždyť je mu o třináct let míň než tobě. Myslíš si, že může fungovat vztah mezi dvaadvacetiletým klukem a pětatřicetiletou ženskou?“ „Ty mi asi závidíš,“ bránila jsem se, „máme se rádi, rozumíme si a nedám si do toho od nikoho mluvit.“ „Hm, ale nezapomínej, že jsi vdaná, milá Adélo,“

Co dělat, když manžel vyhrožuje rozvodem kvůli jedné malé nevěře? Prosby, přemlouvání ani svádění nepomohlo. Zachránit moje manželství mohla jediná věc. Byla to taková bezvýznamná hloupost. Trochu jako ze špatného filmu! Na firemním večírku jsem to přehnala s pitím a skončila s kolegou na gauči v jeho kanceláři. Ani se mi nelíbil a já jemu zřejmě také ne. Druhý den jsme oba dělali, že se nic nest