Domů     Než si vzít Tondu, to raději zůstat navěky sama
Než si vzít Tondu, to raději zůstat navěky sama
7 minut čtení

I když mi bylo jen devatenáct, maminka s babičkou si myslely, že mám nejvyšší čas na vdávání. I ženicha mi vybraly.

Doma to už nebylo k vydržení. Denně jsem se očima vyptávala hvězd, kdy už mi pošlou prince, který by mě vysvobodil, ale odpovědi jsem se nedočkala. Jen na mě tak tiše spiklenecky pomrkávaly, ale to bylo všechno.

Bylo mi devatenáct, prodávala jsem v textilní galanterii na náměstí a měla jsem nadějné vyhlídky na svatbu s mladíkem ze sousedství. Vyrůstali jsme skoro vedle sebe, rodiny se navštěvovaly, a časem začalo být čím dál jasnější, že se vezmeme.

Nechápu, koho to napadlo, nepamatuji si, kdo to vyslovil jako první, ale najednou se z toho stala jakási samozřejmá věc. “Markéta a Tonda se co nevidět vezmou a nastěhují k nám do podkroví,” vykládala po městečku moje maminka.

“Má to tam zůstat prázdné a bez užitku?

Tak jen ať se tam mladí zabydlí, ten pokojíček s okny do zahrady bude pro dětičky jako dělaný.” Městečko horlivě přikyvovalo a nejhorlivěji kývala Tondova maminka samoživitelka, která bydlela s Tondou a jeho sestrou Mařkou v mrňavé přízemní garsonce ve starém činžáku na křižovatce.

V hlavě se mi uhnízdilo hrozné podezření, že jim jde o náš barák, prvorepublikovou vilku v zahradě s altánem obrostlým pnoucími růžemi a plné třešní a jabloní.

Nejpyšnější jsem byla na náš modřín, na který naopak příšerně nadávala moje maminka, neboť modřín se jmenuje opadavý, a když jako náš jediný jehličnatý strom před zimou opadává, dělá to s plným nasazením. To znamená, že na zahrádce je pak trochu nepořádek, řekneme-li to opatrně.

Myši pod postelí

Abych byla upřímná, Tonda nevypadal zase tak špatně a občas s ním byla i zábava, ale na to, abych se za něj vdala, to bylo pořád nějak málo.

Bohužel jsem byla pod velkým tlakem, tlačily na mě maminka, babička, budoucí tchyně a také moje dvě nejlepší kamarádky, které se těšily, že je pozvu na svatbu. Vzpomínám si, jak babička seděla u horkých kamen, pletla šálu a káravě ke mně promlouvala:

“Holka nešťastná, copak ty chceš zůstat na ocet? Myslíš si, že nám na vrata buší tucet ženichů, jednoho pošleš pryč a už se sem požene hromada dalších? To se ale, děvenko, moc pleteš. Támhle stará Slámová, ta byla taky moc pyšná, jako ty.

Žádnej jí nebyl dost dobrej. Nevím, koho čekala, ale celé město ví, čeho se dočkala: je jí osmdesát, bydlí v pastoušce a pod postelí má myší hnízdo.

Tak chceš dopadnout?” Odpověděla jsem, že neznám nikoho, kdo by tak chtěl dopadnout, ale na druhou stranu si nemyslím, že přesně takhle skončím, když odmítnu Tondu Stejskala. “A co se ti na něm nelíbí?” vybafla vzápětí maminka. “Vypadá dobře, má pěkný oči.

Je účetní, všechno si umí dobře spočítat. A je šikovnej, slíbil, že udělá novej plot.” Jenom táta se držel stranou toho nedůstojného dohazování, dokonce zamumlal, že plot by svedl rovněž.

Ale když jsem se na něj obrátila s prosbou, aby se mě zastal, vylezlo z něho: “Ženské, narozdíl od chlapů, nemůžou vdavky moc odkládat. Aby nebylo pozdě!”

Teprve devatenáct

O první adventní neděli přišel na oběd Tonda. Pamatuji si to, jako by se to stalo včera. Dokážu si vybavit i takový detail, jakým je vzorek na kravatě: byl kýčovitý.

Oblékl si pomuchlané hnědé kvádro po mrtvém dědečkovi, vypadal v něm přízračně, jako nebožtíkův duch. Věnoval mámě tři červené karafiáty s asparágusem, ta nad nimi vykřikovala nadšením. Babička vyfasovala unavenou gerberu a táta lahev domácí slivovice.

Ještě před polévkou s knedlíčky vedl Tonda monolog o tom, že nastal čas se usadit, a to jsem nevydržela a řekla: “Proboha, Tondo, co blázníš?

Vždyť je ti teprve devatenáct.” Šlehl po mně vzteklým pohledem a pochválil mámě kolekci neobyčejně ošklivých malovaných talířů, zdobících celou jednu stěnu.

Poznamenala jsem, že sním o tom, jak je rozbíjím, pěkně systematicky, jeden po druhém, a babička se ustrašeně pokřižovala. Po domácím ořechovém dortu táta šťastně odšpuntoval slivovici, tohle pro něj byla nejkrásnější nedělní chvilka. Připili jsme si.

Nebezpečně se přiblížil okamžik, kdy měl Tonda v úmyslu vytáhnout z kapsy hnědého saka krabičku s prstýnkem.

Vyděšený zajíc

Přikrčila jsem se jako vyděšený zajíc, na kterého míří myslivcova puška. Nevěděla jsem, co mám dělat.

Babička zářila jako žárovka, táta si rychle nalil dalšího panáka a máma z rozpaků pořád mluvila, říkala že se stydí za ten modřín, protože na zahradě je binec a ona to nestihla shrabat. Tonda hledal krabičku s prstýnkem a nepřítomně jí odpověděl:

“Já ten modřín porazím, jakmile…” Jak měla ta věta skončit, se už nikdo z nás nikdy nedověděl. Asi chtěl říct: jakmile se sem nastěhuji. Skočila jsem ke zdi, sundala malovaný talíř a hodila ho po něm. Zasáhla jsem vázu s květinami.

Zpod stolu utekl kocour, vylekaly ho střepy. “Ježížmarjá, Markéto!” vykřikla maminka. Babička se pokřižovala a táta se napil rovnou z lahve. Bylo po zásnubách.

Cítila jsem se trichu provinile, když jsem pozorovala Tondu v hnědém saku, jak za sebou zavírá zahradní branku. Vzala jsem si tepláky a šla uklízet tu spoušť pod modřínem. Přišla za mnou babička a povídá: “Tys tomu dala, Markétko. Kdo si tě teď vezme?”

Vrána mladší

Bylo mi hrozně, vlekla jsem se do práce jako postřelená. Večer jsem poslouchala asi tři hodiny maminčino a babiččino lamentování na téma: Zůstaneš nám na krku, skončíš v pastoušce, nedočkáme se vnoučat (babička pravnoučat), co tomu řeknou lidi?

V hloubi duše jsem ale byla stejně ráda, že jsem prstýnek od Tondy nepřijala. Že to osud nebo můj anděl nebo kdo tak zařídil, abych se v té důležité chvíli vrhla ke stěně a mrštila ošklivým talířem. Lepší samota než Tonda v saku po nebožtíkovi dědečkovi.

Naštěstí bylo ve hvězdách psáno něco lepšího než samota. Týden nebo čtrnáct dní před Vánoci onemocněl kocour. Ve veterinární ordinaci neseděl pan doktor Vrána jako obvykle, ale jeho zástupce. Vrána měl dovolenou, lyžoval v Krkonoších.

Ten zástupce byl Vrána mladší, mladík sotva po škole. Znala jsem ho od vidění. Kocourovi předepsal antibiotika a mně řekl: “Kdybych věděl, že mi sem přinesete kocoura zrovna vy, vstávalo by se mi ráno mnohem líp.” Nejspíš to měl být kompliment.

Nejistě jsem se na něj usmála. Vzpomněla jsem si na hnědé sako a v duchu konstatovala, že mu pracovní plášť sluší.

Jak se má kocour?

Kocour se uzdravil jako mávnutím proutku. To byla trochu škoda, doufala jsem, že se ta kocouří chřipka povleče déle a že budu muset opět vyhledat zvěrolékaře.

Ale bylo to zbytečné, což jsem pochopila, když jsem uviděla, jak se zvíře láduje odřezky syrového hovězího, jako by půl roku nejedlo.

A zase přišlo ráno a já se zase vlekla do krámu, ve výloze se třpytily stříbrné řetězy, červené a zelené vánoční ozdoby a polystyrenové sněhové vločky. Svátky klepaly na dveře a mně bylo smutno. Teprve když do galanterie vešel zákazník, rozveselila jsem se.

“Jak se daří kocourovi?” optal se úvodem. Odpověděla jsem, že je zdravý jako rybička. Takže aby bylo jasno: do podkroví naší vilky se nenastěhoval Tonda, ale Vrána mladší.

Už celá desetiletí dojemně pečuje o naše kočky a o modřínu říká, že je to nejkrásnější strom široko daleko.

Markéta (57), jižní Čechy

Související články
4 minuty čtení
Domluvila jsem si schůzku s mužem ze seznamky. Jenže den se nevyvíjel vůbec podle plánu. Ve stresu jsem si popletla místo setkání. Po dlouhé době jsem se odhodlala jít na schůzku s příjemným mužem ze seznamky a chtěla jsem vypadat co nejlépe. Jenže jako na potvoru, ten den v práci byl jeden velký chaos. Šéf trval na tom, že nikdo neodejde, dokud se práce neodevzdá. I když jsem se už od rána těš
3 minuty čtení
Čas utekl jako voda, s Pepou, o kterého jsem kdysi tak stála, jsme se rozvedli. Byla jsem přesvědčena, že zůstanu sama, ale osud to tak nechtěl. Měl pro mě ještě jednu lásku. Koukala jsem z okna chaty na jez a myslela na to, že čas utekl jako ta voda. Jak je to dlouho, co jsem se na jezu producírovala, aby si mě všiml Pepa? Pak si mě doopravdy všiml, ale otázka zní, co jsem tím získala. Dvacet
3 minuty čtení
Kdo hledá prince z pohádky, neuspěje. Pokud žena nechce zůstat sama, je třeba přestat snít a navrátit se na pevnou zem. Připadala jsem si stará. Z dnešního pohledu jsem stará určitě nebyla, bylo mi šestatřicet, ale vše nasvědčovalo tomu, že zůstanu na ocet. Další rok zase utekl jako voda a přišel máj. Voněl šeříkem, jasmínem a kvetoucími třešňovými stromy a sliboval lásku, ale, jak jsem byla př
6 minut čtení
Zamilovala jsem se do černovlasého kluka, kterého jsem občas potkávala. Tajně, nikdo o tom nevěděl, on už vůbec ne. A měl holku. Moje sny o princi se nesplnily. Nebyla jsem ani dost hezká, ani dost zajímavá. Toužila jsem po dětech, po rodině, a to mladí muži zpravidla neradi slyší. A ještě ke všemu jsem se mizerně učila, a tak ode mě kluci nemohli ani opisovat. Beznadějně zamilovaná Vyuči
3 minuty čtení
Rozvod vás semele. Člověk se dlouho vzpamatovává a čeká, kdy se konečně z toho dna dostane. Já věřila tomu, že už zůstanu navždycky sama. Naštěstí si mě láska našla. Po rozvodu jsem spálila všechny mosty, dala sbohem milovanému městu a přátelům, z nichž mnozí ani opravdovými přáteli nebyli, prodala byt a koupila domeček na venkově. Sehnala jsem tu i práci v místní prodejničce a sama sobě řekla,
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Dobřichovice – elegantní únik z Prahy do krajiny klidu a noblesy
epochanacestach.cz
Dobřichovice – elegantní únik z Prahy do krajiny klidu a noblesy
Jen pár minut od rušného centra Prahy se rozprostírá kraj, který jako by vypadl z pohlednice – Dobřichovice. Tato malebná středočeská obec na levém břehu Berounky nabízí všechno, co si náročný cestovatel může přát: harmonii přírody, noblesu historické architektury, vynikající gastronomii i výjimečné možnosti odpočinku a poznávání. Dobřichovice nejsou pouze „předměstím“ metropole. Jsou samostatným světem,
Klid v hlavě, sen v duši a mládí v buňkách: Jak nám příroda pomáhá spát a nestárnout
21stoleti.cz
Klid v hlavě, sen v duši a mládí v buňkách: Jak nám příroda pomáhá spát a nestárnout
Usnout včas, spát celou noc, probudit se svěží – pro mnohé sen. Doslova. Ve světě, kde se večerní ticho mění v modré světlo displejů a hlava neumí přestat přemýšlet ani v jednu ráno, se kvalitní spáne
Nechá se Švandová připravit o luxusní život?
nasehvezdy.cz
Nechá se Švandová připravit o luxusní život?
Když si herečka Jana Švandová (77) brala movitého developera Pavla Satorieho (75), šla hlavně po jistotě. Jenže co když o jejího muže teď usiluje jiná žena se stejným záměrem? Herečka Jana Švandová
Vodnice je poklad v domácí apotéce
epochalnisvet.cz
Vodnice je poklad v domácí apotéce
Její druhý název je brukev řepák, ale také se jí lidově říkalo kvaka nebo rabská řepa, to prý podle uherského města Rábu, protože prý snáší podobné vlhké podnebí, jako je tam.   Určitě jste se s ní už setkali, třeba na trzích, někdy i v obchodech. Její bulvy jsou bílé, nahoře někdy fialové a chutí
Džob: Graffiti, život a tikající styl s Mühle Glashütte
iluxus.cz
Džob: Graffiti, život a tikající styl s Mühle Glashütte
Letní filmovou sezónu oživuje snímek Džob, závěrečný díl trilogie, kterou režisér Tomáš Vorel započal Gymplem a pokračoval Vejškou. Hrdinové Kolman (Jiří Mádl) a Kocourek (Tomáš Vorel ml.) dospěli – j
Originální stavba navzdory velké vodě
rezidenceonline.cz
Originální stavba navzdory velké vodě
Okouzlující dům, postavený v povodňovém pásmu na předměstí Byron Bay v oblasti Queensland na východě Austrálie, musel vyhovět přísným stavebním regulím, aby jej nezničily v těchto končinách celkem běžné povodně. Příjemné subtropické klima v pobřežní oblasti australského Queenslandu spolu s nekonečnými písečnými plážemi a národními parky učarovaly také majitelům Northern Rivers Beach House, kteří se obrátili na známé architektonické
Vavřín: Pocta pro vítěze i ceněné koření
epochaplus.cz
Vavřín: Pocta pro vítěze i ceněné koření
V obchodě si ho kupujeme v podobě nenápadných suchých listů, které přidáváme při vaření do různých jídel. Samotná dřevina má přitom vznešenost nejen v názvu, ale také ve své historii. Uctívají ji panovníci i umělci, neobejdou se bez ní dokonce ani ve slavné delfské věštírně. A může podpořit zdraví! Vavřínové věnce známe jako poctu pro
Kam se ztratilo tělo Prokopa Holého?
historyplus.cz
Kam se ztratilo tělo Prokopa Holého?
Je neděle pozdě odpoledne, 30. května 1434. Kolem táhlého hřbetu Lipské hory u vesnice Lipany se zvedá prach. Jízdní oddíly umírněných husitů pronikají otevřenou vozovou hradbou táboritů a sirotků a převrátí osm dalších bojových vozů. Za nimi se hrnou pěší, kteří kolem sebe mávají meči a cepy… Právě v těchto rozhodujících okamžicích, kdy proti sobě bojují
Ze šperkovnice vycházely zvuky
skutecnepribehy.cz
Ze šperkovnice vycházely zvuky
S manželem jsme zakoupili starou šperkovnici, a pak ji vystavili v obývacím pokoji na komodě. Od té doby se doma začaly dít podivné věci. Když jsme si s manželem pořídili malý byt, nijak jsme s jeho zařizováním nepospíchali. Nechtěli jsme nic uspěchat. Společně s manželem Pavlem jsme přemýšleli, jaké doplňky by byly do obýváku nejvhodnější. Toulali jsme se tehdy na výletě v Kroměříži, když jsme v zapadlé
Kuřecí prsa ve slaninovém kabátku
tisicereceptu.cz
Kuřecí prsa ve slaninovém kabátku
Nikdy není na škodu zkombinovat více druhů masa. Ingredience 4 ks kuřecích prsou 15 plátků slaniny 1 vejce 100 g strouhanky 100 g nastrouhaného sýru sůl a pepř Postup Nejprve si tři p
Ztracené poklady Kypru: Co způsobilo rozdělení středomořského ostrova?
enigmaplus.cz
Ztracené poklady Kypru: Co způsobilo rozdělení středomořského ostrova?
V roce 1974 proběhla invaze turecké armády na ostrov Kypr. Vyvrcholilo tím problematické soužití mezi kyperskými Řeky a kyperskými Turky. Ostrov je stále rozdělen. Část ostrova nyní zahrnuje území Kyp
S nohama jako konve moc parády bohužel neuděláte
nejsemsama.cz
S nohama jako konve moc parády bohužel neuděláte
V horkém počasí začnou otékat nohy i zdravým lidem. Pocity těžkých nohou jsou nepříjemné a mohou pokazit celý den a místo toho, abyste si teplé dny užívala, trpíte. Vše se dá ale napravit! I když je většina lidí přesvědčena o opaku, nejsou oteklé nohy ani zdaleka problémem pouze starších nebo obézních lidí. Nepříjemně otéct mohou nohy komukoli. Zvlášť rizikové je dlouhé