Po rozvodu mi naštěstí zůstala střecha nad hlavou. A také krabice od bot, plná neotevřených dopisů.
Lucie noci upije. Tak na mě volávaly děti na zakládce. Nikdo z nás tehdy nevěděl, co to znamená. Představovala jsem si nějakou krásnou a štíhlou zlatovlasou dívku v úchvatných bílých šatech zdobených perlami, aby to ladilo s okolní zimní krajinou, jak kráčí lesní cestou jen tak lehce pocukrovanou sněhem jako bábovka práškovým cukrem, v ruce vysokou číši z luxusního křšťálového skla. Upíjí z ní černou tmu a tiše se směje, protože nápoj je silný a stoupá jí do hlavy. Na jednom dávném plese, byl to ten maturitní, jsem pak tenhle výjev prožila na vlastní kůži. Byla jsem to já, kdo šel cestou mezi stromy v dlouhých bílých šatech, v ruce vysokou číši, a někdo na mě volal: “Lucie noci upije!” Drobně sněžilo, na trávě ležela jinovatka a víno z číše nebezpečně stoupalo do hlavy. Tenkrát to bylo na dlouhou dobu naposledy, co to na mě někdo zavolal. Ten někdo, s kým jsem měla v plánu spojit svou budoucnost, emigroval do Německa, odkud pak odletěl do Ameriky. To byl konec.
Zbyli jsme na sebe
Když jsem se z toho po několika letech aspoň částečně vzpamatovala, provdala jsem se za kluka z chatové osady, kam jsem jezdila odmalička, můj dědeček tady nad řekou postavil parádní srub. S tím klukem jsme se shodli, že jsme na sebe tak nějak zbyli. Všichni kolem nás už hnízdili jako diví, my pořád nic, připadali jsme si jako vyděděnci. Dvakrát jsme se k sobě nehodili, byli jsme každý jiný, přesto jsme na národním výboru vzali a narodila se nám dcera Lucie. Ta se nám povedla, manželství se nám naopak nepovedlo vůbec. Tři roky jsme vydrželi předstírat, že to nějak zvládneme a že ty střepy třeba nakonec nějak slepíme, ale to nebylo v lidských silách. Rozvod byl peklo. Strašně jsme se hádali i o to málo, co jsme měli. Ve vzteku jsem po něm hodila televizí. Nevybuchla, ale trochu čadila. Lucinka se hrozně lekla. To bylo varování. Řekla jsem, ať si vezme cokoli a zmizí. Hlavně že mi zůstala střecha nad hlavou.
Neotevřené dopisy
Zůstala mi i krabice s neotevřenými dopisy, které mi posílal spolužák ze střední, toho času sídlící za velkou louží. Protože jsem nikdy nepřečetla ani řádek ani z jednoho z nich, netušila jsem, jak se mu vede, s kým žije, co plánuje. Jiní to věděli líp než já, na školním srazu se říkalo, že tam studuje, maluje, dokonce přednáší. Dalo se to čekat, už na gymplu krásně maloval. Bylo mi to fuk. Ve skutečnosti mi to vůbec nebylo fuk. A když se otevřely hranice a po nějakém čase jsem zaslechla to zaklínadlo, tušila jsem, že se můj život začne konečně ubírat těmi správnými cestičkami.
Lucie (55), Jihlava
