Dnešní doba už není tak totalitní, aby na člověka koukali skrz prsty jenom proto, že žije s partnerem či partnerkou bez toho, aby se vzali. A taky k čemu. Je to jen papír a na vztazích to nic nemění.
Navíc svatba nikoho k ničemu stejně nezavazuje. A když chce přehodit výhybku, tak nastává plno trapných obstrukcí a dohadování. Zejména, jestli je nějaké to děcko. To už je úplně za hranicí. Tak proč se ženit nebo vdávat.
Přesně takhle jsme to viděli i my s přítelem Michalem. A žili jsme si po svém, v podnájmu, bez závazků a spokojeně.
Až do chvíle když jsem přišla do jiného stavu, to začalo skřípat. Ale neměla jsem moc myšlenek s tím bubnem to sledovat a byla jsem i víceméně ráda, když mi Michal dal a dával pokoj. Když jsem ale pak nakonec docela v klidu porodila zdravou a podle mne i bezproblémovou holčičku, naší holčičku, začalo to jít s námi, co se našeho vztahu týče, ale i jinak z kopce.
Neuměla jsem si to vysvětlit. Nechápala jsem to. Nevěděla jsem, čím jsem se snad provinila, když ta holka byla nás obou a oba jsme se na ní podíleli.
Michal se mnou ale najednou odmítal i spát. Dokonce i se mnou vůbec jenom sdílet ložnici.
Zdůvodňoval to sice tím, že tam mám přece svoji malou Míšu, tak že si vystačíme, on že je tam zbytečný, že my ho nepotřebujeme a tak podobně. Že a že…no, bylo toho hodně…
Nemělo smysl mu ani odporovat, jako že to dítě je naše, že já Míšu neprotěžuju před ním, ale že mám smůlu, že starat se o ni musím. On že si jídlo rozkouše sám, jí musím holt vařit kašičky, a kojit ji, on že si dojde na záchod sám, jí že holt musím vyměnit plenu, a že on, když ho něco žere, mi to řekne a to tak že velmi, zatímco ona se prostě musí rozbrečet a dát najevo nevůli jinak než nadávkami a výčitkami. To vše, že ale není ještě důvod, aby se od nás odtahoval, jako kdybychom měli nějakou prašivinu.
Nemělo to smysl a nebralo to konce. Byla jsem z péče o malou dost urvaná i tak, natož abych se ještě dohadovala o něčem tak absurdním s Michalem. Tím spíš, abych ho nějak předělávala.
Prostě jsem si musela zvyknout, že jsem s malou sama a že vlastně ani nijakého tatínka nemáme.
A chtě nechtě jsem si zvykla na ledacos.
Zvykla jsem si, že postupně už ani nechtěl s námi nikam chodit ven, jako by se za nás dvě styděl. Zvykla jsem si i na to, že měl pořád telefon na uchu, aniž by mi vysvětlil, proč a kam volal. A zvykla jsem si dokonce i na to, že jsme se věčně hádali o to, jestli jsem měla nebo neměla koupit to, co jsem koupila, protože pro něj bylo najednou všechno drahé, zejména to pro malou. Stěžoval si, že kvůli mně musí chodit „hákovat“ už od šesti, protože by jinak tolik nevydělal, aby nás dvě uživil… No, nebylo to hezké a bylo mi z toho zle.
Bydleli jsme v činžovním domě a naše hádky nejednou bavily celý dům. Všechny sousedky mě pozorovaly, všechny drbny měly o čem mluvit a každý mě zdrvil s takovým hraným soucitem v oku. Bylo mi z nich nanic. Až jednou…
O dvě patra níž byl už dlouho volný byt. Nikdo to zdánlivě neřešil. Ale jak se ukázalo, tak ano. Ale protože je ten dům starý, tak má na patrech asymetrické byty. Někde je na ploše patra byt obrovský a další malý. Jindy jsou na patře stejné. No, a tenhle byl tak nešikovně řešený, že jako garsonka byl velký, a tím pádem drahý, ale jako normální byt byl malý, i když levný. Nikdo se do toho bytu nehrnul, přestože zájemci prý přicházeli.
Až jednou, jsem koukala z ulice na dům a v tomhle bytě bylo otevřené okno. Někdo tam větral. A pak z něj vykoukla mužská hlava. Ne na mě, jen tak jako, že kde to je, jak to venku vypadá a jak se a kam se z toho okna vidí. Řemeslník, někdo od majitele, přemýšlela jsem. Ale když jsem se s malou vracela z procházky, byla na nepoužívané schránce vizitka.
Tak do našeho domu se nám přistěhoval nový nájemník. Nějaký Harry, měl na vizitce a cizí jméno. Jak je teď v poslední době všude zvykem, nebyl to Čech. Přijel na nějaký čas a ubytoval se, protože je to levnější než hotel. A najednou dům ožil. Bylo ho vidět, každého svou komickou češtinou zdravil, a všem musel být milý. Mně určitě.
Na straně domu, která nevede od ulice, máme vnitroblok. A v něm vymezený a zdí vymezený kus zahrady. Je to zahrada domácí a s malou tam nemohu. To ne, ale koukám tam, protože jsou tam stromy, keře, tráva a prostě zeleň.
A jednou taky tak koukám a zůstala jsem baf. Ten cizinec chodil na tu zahradu, my tady bychom si to nedovolili, nikoho se zřejmě neptal, a zasadil tam dokonce nějaké rostliny, které chodil okukovat. Prý rajčata.
Jak se záhy spíš ale proslechlo, než ukázalo, žil ten hoch s dívkou. Jistou Jelenou. Ukrajinkou. Ani ona prý nebyla jeho, také byl s ní jen tak na hromadě.
Jelena byla oproti němu starší, dobře tak třicetiletá. Dítě nikde, nóbl kočka, vyseknutá jako ze žurnálu, zřejmě na to měla, a hlavně, byla pořád fuč. Takže on byl skoro pořád doma, ona byla skoro pořád pryč. Nikdy jsem je neviděla spolu.
Po baráku se neslo, že má práci, a že je zcela samostatná. To bylo znát, ale pak mě vrtalo hlavou, proč tedy má toho Harryho. Zvědavé sousedky se jí na to samozřejmě ptaly. Mluvila plynně česky, protože prý vyrostla u nás.
Údajně jí prý bylo pět, když se sem nastěhovali, k příbuzným, kteří tu žili už před tím. Ale rodiče někam zmizeli, zatímco ji tu zapomněli. U babičky, která už žila také bez dědečka. Otec na ni prý platil, ale z ciziny jen posílal prachy a víc se o ni nezajímal. Nepoznala tak prý vlastně nikdy rodinu a zvykla si žít po svém a sama.
Fajn. Beru. A na co tedy toho chlapa do bytu, kde se stejně nezdržuje. Třeba kvůli nájmu. Dělí se o něj a mají ho levnější. To by mohl být důvod a jinak si žijí ne spolu ale každý sám za sebe. Ona si dělá, co chce a on taky. Ona někde lítá, že jako pracuje, a on kouká na ty svoje rajčata a nepracuje.
No, dobře. Jsou to cizinci, jsou třeba jiní než já, a hlavně co je mi po tom.
Jednou se stalo, to co se stát jednou muselo. Potkala jsem se s Harrym, když jsem nesla ven Míšu. On se na ni usmál a zašaškoval. No, byl to rodilý šašek. Mimiku měl tvárnou a malé se to jeho mini představení moc líbilo. To je vše.
A zase jsem ho každé ráno pozorovala z okna, když jsem Míše dělala snídani, jak tam dole stojí u těch svých rajčat, kouká na ně jako u vytržení, v ruce drží hrnek kafe a medituje, či co. Každé ráno tam takhle trčel snad hodinu. A snad tím pohledem nebo čím se mu dařilo, že ta jeho rajčata opravdu vesele zrála.
Jednou jsem byla brzo ráno s malou na kontrole u doktorky a vracela jsem se, zrovna když on se rozhodl opustit ta svá rajčata a mířil po schodech nahoru. Míša se na něj vesele smála, asi snad pamatovala, že na ní dělal obličejíčky. Měl na sobě potrhané triko, a já, nevím, co mě to popadlo, sáhla jsem mu na záda a prstíkem Míši jsem zatáhla ve švu za látku. Nevím, zda bylo to triko tak chatrné, nebo ten kus látky Míša popadla do prstíčků, chápavé je už měla dost a dost, a jak jsem tak nějak nešikovně cukla, triko ruplo definitivně a rázem jsme z něj odpáraly celý pruh.
Míša se toho vyděsila, začala řvát jako pominutá, já se lekla a styděla, a Harry na nás jenom zíral….
Omlouvala jsem se a prchala s Míšou v náručí, co mi nohy stačily do patra.
Doma jsem vyhrabala nové triko, co měl ve skříni zahrabané Michal a tiše seběhla zase ty schody o dvě patra níž, a tajně mu to triko dala za dveře. Čekala jsem, co bude. Nebylo nic. Nic se nedělo. Triko zmizelo, Harryho jsem nepotkala a vše tak nějak vyšumělo.
Jediné, co zůstalo, že ráno chodil k těm svým rajčatům. Ale v pěkném triku. Tedy ne v tom ode mne, ale rozhodně už ne v natrženém.
Dny plynuly a jednoho dne přišel Michal s tím, že odchází. Nebránila jsem mu. Smysl to nemělo a jen jsem s ním věcně dohodla, jak a kdy si vezme své věci. Oznámil mi, snad jako že, na vysvětlenou, že čeká dítě s Baruškou, a musí se o ně postarat. Malá Míša a já jsme zjevně podle něj jeho péči nepotřebovaly. No budiž.
Poslala jsem ho k čertu, no spíš mnohem dál, a on se sbalil a já byla svobodná matka se vším všudy.
Co dál… No, moc jsem z toho moudrá nebyla, ale rozhodně se mi do jisté míry ulevilo, protože to napětí doma končilo a já měla konečně klid a jasno o tom, co jsem do té doby každou minutou čekala.
A Harry? No, nevím, jak se o tom dozvěděl, ale musel se o tom nějak dovědět, protože právě Harry mě tou svojí komickou češtinou začal zvát na ta rajčata.
A tak jsme na ta jeho rajčata čas od času koukaly tři. Harry, já a Míša. A na nás zase ze všech oken koukaly všechny ženské, co tam bydlely. Harry se ale s námi na ta rajčata jenom nedíval, Harry nám časem – když jsem se ho na to ovšem drze a zvědavě zeptala – osvětlil, i proč pořád tak zamilovaně a zasněně na ta jeho rajčata kouká.
Vysvětlil nám, že mu ten pohled připomíná jeho vzdálený domov, kde je jeho otec zahradníkem. Pěstitelem rajčat. A že on, protože nemá doma na co koukat, tak kouká alespoň venku na ta rajčata.
Nadhodila jsem, že má přece doma svoji přítelkyni Jelenu, ale odbyl mě s tím, že Jelena je jeho kamarádka, to ano, ale že si žije po svém, a že je teď někde u dědečka na Ostravsku a že… Já už ani nevím, co všechno ještě říkal, protože jsem pochopila, že mu na té Jeleně vůbec nezáleží a hlavou se mi začaly honit všelijaké myšlenky. Včetně hříšných…
A když se pak celkem bez řečí s námi vydal na hřiště… byly ty moje skryté myšlenky stále hříšnější…
Najednou se mi zdálo, že bychom mohli být docela klidně rodina, že nám to spolu sluší a malé Míše že by se tenhle nový tatínek mohl docela líbit. Už proto, že s ní šel jako první na to hřiště. To její pravý tatínek Michal nikdy neudělal.
Pochopila jsem, že Harry je už z té jeho Jeleny jelen a bylo mi dobře na duši, u srdce a dokonce i po těle. A jak že to dopadlo? No, odstěhovali jsme se. Tedy, abyste rozuměli, všichni tři. A do jednoho bytu. Až na druhý konec města…
Jo, a chystáme svatbu. Proč? No, máme se rádi, zdá se nám to takové jakoby ujasnění našich společných vztahů a je to i odpovědné vůči malé Míše, která už ale není zase tak maličká, jako bude náš malý Harryk. Jo,jo, ano, čtete dobře, čekáme dítě!
Tentokrát spolu, ruku v ruce, tělo u těla a rty na rtech. Zkrátka a dobře, jak říkávala moje babička:
„Pamatuj si, Karolinko, že na každej hrneček se najde poklička. Akorát, že někdy se hledá déle, protože každá mu hned nepasuje…“A měla pravdu. Jako vždy. Protože babička má přece vždycky pravdu…
Karolina (28), východní Čechy
