Domů     Na uniformy mám prostě smůlu
Na uniformy mám prostě smůlu
8 minut čtení

Dodělala jsem si řidičák. Znáte asi ten pocit úlevy, že je to za vámi a vy jste pánem situace. A tak hned první volný a krásný den jsem si vyjela se svým novým, i když starším a ojetým autem na výlet.

Blažilo mě vědomí, že auto je moje, že si jedu, kam chci a řídím, jak chci, tedy v rámci dosud ještě plně dodržovaných předpisů. Unášela mě silnicí za městem nejen kola vozu, ale i fakt, že jsem volná.

Volná ve smyslu momentální svobody za volantem a bohužel – či bohudík, jak se to vezme – i vůbec. Byla jsem totiž relativně krátce po rozchodu s partnerem, což byl i důvod, proč si udělat řidičák, za všechny své úspory.

Proto jsem také mluvívala vždy o tom, že mám auto za všechny prachy, koupila své ojeté autíčko – abych si trochu po tom všem užila. Volná jsem ale byla i proto, že jsem zatím žádného dalšího partnera neměla. Moje chyba.

Nezálohovala jsem si včas své vztahy a po odchodu jedničky jsem nemohla plynule přeřadit na dvojku, jako při každém jiném rozjezdu…

Přítel mě opustil z jediného důvodu, nechtěl se ženit. Zato já ano a tak moc, že to na mně asi poznal. Smůla… Jinak byl celkem dobrý a vyhovoval. Moc jsem holt tlačila na pilu, a to chlapi nemají rádi. Tohohle to vyhnalo až do jiného města. Sama jsem se tak nechtě stala svého osudu strůjcem…

Z úvah mě vytrhl policista, co na mě mával. Zjevně to nebylo mávnutí na pozdrav ani pokus o autostop. Byla to kontrola.

Zastavila jsem, trochu roztetelená, co že jsem mohla vyvést, napadlo mě, že jsem se přece jen příliš zamyslela a třeba jsem něco přehlédla… A taky mě ještě stihlo napadnout, že je to docela zajímavý začátek, když hned na své první samostatné jízdě zavdám příčinu k silniční kontrole.

Způsobně jsem zajela ke krajnici, otevřela okénko a zvědavě čekala, co bude. A bylo. Nejprve ticho, uniforma na mě mlčky zírala do vozu, a pak, halas, jako na pastvě.

„Čaú, Hančí…!“ Rozepnula jsem si bezpečnostní pás, vyklínila hlavu pořádně z okénka a zadívala se vzhůru na podivného konstábla. Až tak teprve jsem zjistila, že je to můj někdejší spolužák ze školy. No, to snad ne!? Venca a polda! A já na něj musím narazit. „Bože, Venco, kde se tu bereš, na co ses to dal…“

Vydechla jsem si, protože Venca býval kašpar třídy a bylo mi jasné, že i kdybych snad něco provedla, nějak to urovná. Jasně, že se žádná kontrola nekonala… Naopak, to vypadalo jako výslech.

Otázky sypal až profesionálně, jenže naštěstí mě nevyšetřoval, ale jen zkoumal moji minulost, současnost i budoucnost… No prostě, jako když se sejdou dva, co se léta neviděli a musejí za pár minut zdrbnout každého, koho oba znali a informovat se navzájem o všech, které už poznali a potkali sami jeden bez druhého.

Vůbec jsme ale neklábosili tam. Končila mu totiž směna, já měla být poslední oběť, a tak se s kolegy dohodl, že ho hodím do jedné vesnice nedaleko. Abychom to vše probrali…

Ráda jsem to udělala. Bylo mi jedno, kam jedu a popovídat si o časech mládí mi nevadilo. Šok nastal, když jsem předpisově zastavila, kde chtěl a už se hodlala rozloučit a frčet dál. Venca mi totiž namísto poděkování sdělil:

„Neměla jsi zapnutý bezpečnostní pás, takže zaplatíš pokutu.“ Zasmála jsem se tomu jako dobrému vtipu a v duchu si řekla, že Venca je pořád stejný recesista. Já a rozepnutý pás, he, he… Určitě… Já, vzorňačka…

On ale trval na svém a já pořád ještě vysmátá se koukla na svá prsa a… sakra, on má pravdu. „No dobře, Venco, dostals mě, fakt ho nemám zapnutý – ale kvůli tobě.

Jak jsi tam na mě začal halekat, tak jsem ho musela rozepnout, abych se koukla, co je to za exota, a ono ty. A protože pusu nezavřeš, a navíc jsi mě šokoval tím, jak ses mi nakvartýroval do auta, zapomněla jsem ho zase zapnout.

Máš pravdu, jde o porušení předpisu, ale…“ Myslela jsem, že mě Venca jenom zkouší. Šeredně jsem se mýlila. Jako nepříčetný trval na svém, a to opakovaně, než jsem pochopila, že si ten blázen nedělá legraci, a nakonec jsem mu tu pokutu fakt vysolila.

No, řekněte, tohle se přece nemůže stát, to musí být zlý sen. Nebyl. Byla to stejně zlá skutečnost. A srážka s blbcem. Nakonec jsem tedy zaplatila, zlostně práskla dveřmi a ujížděla pryč.

Idiot… Ještě jsem se pro jistotu pořádně štípla, jestli se mi to snad opravdu nezdá, ale nezdálo. Den byl zkažený a já mířila domů. Rovnala jsem si to v hlavě, a říkala si, že já mám snad smůlu na uniformy.

Uvědomila jsem si totiž, že ještě před zmíněným bývalým přítelem jsem už také byla nějaký čas vdaná. Bezdětně, naštěstí. Byl to takový český Honza, co byl rád, že je rád, rozumu moc nepobral, ale prachů měl jako šlupek. Kdoví, jak k nim přišel.

Pracoval totiž jako ochranka a dnes je mi jasné, že tam ty peníze nevydělal, to určitě ne. Ale láska jako trám to tehdy neviděla, nevnímala a jen si kvetla.

Honza byl ke mně milý, koupil dovolenou – takové jakési líbánky, by se dalo říci – a za rok od našeho seznámení jsme se slavnostně a nadšeně brali. Jenže už po dalším roce z toho byla manželská válka.

A ta se pořádně rozhořela, takže z lásky jako trám zbyla sotva hromádka doutnajícího popela. Ještě, že jsme neměli děti.

Dodnes nevím proč, a kdo z nás to zavinil víc, ale fakt je, že Honza mi začal být nevěrný. A to tak, že vážně. A já najednou nevěděla, co mám dělat. Holky v práci mi říkaly: „Podívej, Hanko, máš se dobře, tak to skousni.“ A já to skousávala, jak to šlo.

Ale jednou jsem to nějak už neskousla, a když jsem na Honzu uhodila (protože zase odcházel večer pryč vyparáděný, a já postřehla, že před tím dokonce drze mává z našeho okna nějaké krásce na chodníku, jako že už jde), skousávání mi přestalo jít.

Prostě jsem toho už měla dost. A řekla jsem mu od plic, co si myslím. A Honza se otočil a ležérně prohodil: „Hanko, já bych to tak nedramatizoval. Líbí se mi i jiné ženy, no a co, s tím nic nenaděláš ty ani já. Peníze ti dávám, tak o co ti jde.

Jsou i horší věci, to bys koukala. Tak klídek, jo. Pro mě za mě si i ty můžeš vyrazit sama. Třeba k moři. S kamarádkou, za tamními krasavci, nebo rovnou s přítelem. Já to platím. Ale ušetři mě těchhle scén, jo…?“

Zkusila jsem poslechnout kamarádku Katku a hodila všechno za hlavu. A docela to i fungovalo. Dostávala jsem od Honzy další dárky a oba jsme byli rádi, že je klid. On si mě těmi dárky zjevně udobřoval, chcete-li, kupoval, ale nějak mi to bylo jedno.

V skrytu jsem si říkala, že za to, jak se chová, by si sice zasloužil spíš pořádně pustit žilou, ale i to pouštění jeho peněženky mělo něco do sebe. A velikost dárků závisela na velkosti jeho provinění. Čím déle byl pryč, tím byl dárek hodnotnější.

Materiálně tedy vše v pohodě. Lidsky pravý opak. Staly se z nás takové dva ledové automaty.

Jenže pak to nabralo jiný směr. Pozlátko spadlo, až když jsem ho viděla prchat. Ne ode mě, ale vůbec někam. Řval na mě, že po něm jdou, protože kvůli mně vykrádal obchody, které hlídal jako ochranka. Chytli ho.

Z práce ho pak samozřejmě vyhodili a byl rád, že nešel sedět. Nějak mu to tak moc nedokázali, takže dostal podmínku. Jenže byl nahraný. S frajeřinkou byl konec. Krásky se na něj přestaly lepit a s dárky byl utrum.

Trpěl z toho depresemi a začal všechno vidět jinak, než bylo. Tvrdil, že ho chci okrást a dost se to celé dramatizovalo. A tím, kdo požádal o rozvod, jsem byla nakonec já. Asi včas, protože mě začal podezírat, že mám milence a s ním že na něj něco chystáme.

On se totiž vůbec docela dost bál. Asi měl proč. A tak mě dokonce nechal sledovat jedním bodyguardem, kterého si najal, za kdovíjaké peníze, když žádné oficiálně neměl. To už hraničilo se šílenstvím a malérem, tak jsem raději odešla z bytu a našla si podnájem.

Od rozvodu jsem měla klid, protože uniformovaným hochům jsem vyhýbala jako čert kříži. Ani bývalý přítel ji nenosil. Až teď jsem narazila na toho nemožného Vencu. Hlupáka, co mě pokutoval, přestože jsem ho svezla až před barák.

Nechci nic paušalizovat, třeba jsou i výjimky – doufám že jsou – ale mně dvě zkušenosti s uniformami stačily. Takže když snad zase nějakého muže objevím, prohledám mu zcela sprostě skříň, jestli tam nemá nějakou uniformu.

Neberu ani armádu spásy nebo lidový kroj. Já už opravdu ne. Jen mě straší, aby ten další případný nápadník nebyl tajný. Ten přece v uniformě nechodí…

Hana (35), jižní Morava

Související články
3 minuty čtení
Čas utekl jako voda, s Pepou, o kterého jsem kdysi tak stála, jsme se rozvedli. Byla jsem přesvědčena, že zůstanu sama, ale osud to tak nechtěl. Měl pro mě ještě jednu lásku. Koukala jsem z okna chaty na jez a myslela na to, že čas utekl jako ta voda. Jak je to dlouho, co jsem se na jezu producírovala, aby si mě všiml Pepa? Pak si mě doopravdy všiml, ale otázka zní, co jsem tím získala. Dvacet
3 minuty čtení
Kdo hledá prince z pohádky, neuspěje. Pokud žena nechce zůstat sama, je třeba přestat snít a navrátit se na pevnou zem. Připadala jsem si stará. Z dnešního pohledu jsem stará určitě nebyla, bylo mi šestatřicet, ale vše nasvědčovalo tomu, že zůstanu na ocet. Další rok zase utekl jako voda a přišel máj. Voněl šeříkem, jasmínem a kvetoucími třešňovými stromy a sliboval lásku, ale, jak jsem byla př
6 minut čtení
Zamilovala jsem se do černovlasého kluka, kterého jsem občas potkávala. Tajně, nikdo o tom nevěděl, on už vůbec ne. A měl holku. Moje sny o princi se nesplnily. Nebyla jsem ani dost hezká, ani dost zajímavá. Toužila jsem po dětech, po rodině, a to mladí muži zpravidla neradi slyší. A ještě ke všemu jsem se mizerně učila, a tak ode mě kluci nemohli ani opisovat. Beznadějně zamilovaná Vyuči
3 minuty čtení
Rozvod vás semele. Člověk se dlouho vzpamatovává a čeká, kdy se konečně z toho dna dostane. Já věřila tomu, že už zůstanu navždycky sama. Naštěstí si mě láska našla. Po rozvodu jsem spálila všechny mosty, dala sbohem milovanému městu a přátelům, z nichž mnozí ani opravdovými přáteli nebyli, prodala byt a koupila domeček na venkově. Sehnala jsem tu i práci v místní prodejničce a sama sobě řekla,
3 minuty čtení
Žila jsem už dlouho v nefunkčním manželství, ale stále jsem se nemohla odhodlat k rozvodu. To se stalo až po srazu se střední školou, kde jsem potkala svou dávnou lásku. Dvacet let jsme se s Mirkem neviděli. Setkali jsme až na jednom srazu se střední školou. Předtím jsme ani on, ani já na srazy nechodili, ale najednou, samozřejmě aniž jsme se domluvili, jsme se tu oba ocitli. Od začátku jsme
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Budoucnost z čajových lístků
nejsemsama.cz
Budoucnost z čajových lístků
Chcete vědět, co vás čeká v budoucnosti? Uvařte si čaj a naučte se věštit z čajových lístků. Možná se dozvíte spoustu zajímavých věcí. Zjistit, co vás čeká, můžete klidně i v pohodlí domova. Nebojte se, věštění z čaje není vůbec složité. K tomu, abyste poznala svou budoucnost a našla odpovědi na své otázky, vám bude stačit obyčejný sypaný čaj, oblíbený hrneček a vaše šikovné ruce. Čarovné
Vězeň Jiřího z Poděbrad chránil korunovační klenoty
historyplus.cz
Vězeň Jiřího z Poděbrad chránil korunovační klenoty
Jeden z nejmocnějších mužů království Menhart z Hradce je opět za mřížemi. Zatím vždy ho jeho protivníci propustili. Nyní se ukáže, zda se dříve dostaví svoboda, nebo smrt. K husitství má šlechtický synek Menhart II. z Hradce (1398–1449) od mládí vztah. Vždyť i jeho otec Jan starší z Hradce (†1417), nejvyšší zemský hofmistr, se ke kališníkům přidal v roce 1415 po
Magické křižovatky: Hranice mezi světy
epochalnisvet.cz
Magické křižovatky: Hranice mezi světy
Na první pohled obyčejné místo. Silnice, která se rozbíhá do čtyř stran. Křižovatka. Ale podle pradávných věr právě tady slábne závoj mezi světy. Je to místo, kde můžete přivolat duchy, uzavřít smlouvu s démonem nebo získat dovednosti, které nejsou z tohoto světa. Opravdu tady můžete změnit svůj osud? A jak vysokou cenu za to zaplatíte?
Každý den poprvé
skutecnepribehy.cz
Každý den poprvé
Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já
Čína: Její panenská příroda vám sebere dech
epochanacestach.cz
Čína: Její panenská příroda vám sebere dech
Slunce se mocně opírá o štíty mohutných hor. Na nebi není ani mráček a skoro to vypadá, že ostré vrcholky masivů musejí každou chvilkou protnout blankytně modrou oblohu. Jejich majestátnost a dravost krotí nádherné listnaté lesy, jejichž podzimní „čarokresba” vezme dech všem přihlížejícím. Je jednou z největších zemí a statistické údaje popisující tuto nejlidnatější část
Život Šinkorové řídí žárlivost?
nasehvezdy.cz
Život Šinkorové řídí žárlivost?
Oznámila překvapivý konec svého působení jako pedagožka na konzervatoři a v emotivním příspěvku na sociálních sítích herečka Daniela Šinkorová (52) napsala, že odchází se slzami v očích. Jenže prá
První surfařská cestovka slaví plnoletost: 18 let na vlnách
iluxus.cz
První surfařská cestovka slaví plnoletost: 18 let na vlnách
Surfová kancelář Surf-Trip, kterou založili sourozenci Olivovi, naučila za 18 let surfovat tisíce lidí z Česka i Slovenska. Z původně malých surfových kempů vyrostla ve stabilní cestovní kancelář s me
Gokteik Viaduct: Kilometr, který se táhne věčnost, v srdci Myanmaru
epochaplus.cz
Gokteik Viaduct: Kilometr, který se táhne věčnost, v srdci Myanmaru
Připravte se na cestu do míst, kde se zdá, že čas plyne jiným tempem. Myanmar, země s bohatou historií a úchvatnou přírodou, skrývá jeden z nejpozoruhodnějších inženýrských počinů světa – Gokteik Viaduct. Tento monumentální železniční most slibuje nejen dechberoucí výhledy, ale i zážitek, který vám jeden kilometr jízdy protáhne na celou věčnost. Ponořte se s
Přivedeme zpět k životu mamuty či jiné vyhynulé tvory?
21stoleti.cz
Přivedeme zpět k životu mamuty či jiné vyhynulé tvory?
Víme, že existovaly, ale vlivem nepříznivých podmínek, nadměrného lovu či činnosti člověka došlo k jejich vyhynutí. Díky vzorkům DNA těchto ztracených tvorů se vědci nyní chtějí pokusit je znovu přivé
Tajemství Velikonočního ostrova: Jak se obří Moai vydaly na cestu?
enigmaplus.cz
Tajemství Velikonočního ostrova: Jak se obří Moai vydaly na cestu?
Na jednom z nejodlehlejších míst na Zemi, v nekonečných vodách Tichého oceánu, se nachází Velikonoční ostrov, domov stovek monumentálních kamenných soch, známých jako Moai. Tyto tajemné kolosy, tyčící
Bramborový koláč s jablky
tisicereceptu.cz
Bramborový koláč s jablky
Suroviny 250 g brambor 60 g másla 200 g cukru moučky 2 vejce 250 g polohrubé mouky prášek do pečiva jablka Na drobenku 50 g hrubé mouky 30 g másla 30 g cukru krupice Postup Bram
Interiér s ikonami skandinávského designu
rezidenceonline.cz
Interiér s ikonami skandinávského designu
Nedaleko Los Angeles si mladý pár nechal postavit vzdušnou rezidenci kombinující ocelový skelet, skleněné stěny a sekvojové obklady. uvnitř vás okouzlí ikony skandinávského designu. Vroce 1998 Mark a Andrea Meyerhoferovi koupili dům v zalesněnémpodhůří Lacanada Flintridge v Kalifornii. Pár začal spolu se skupinou architektů s přetvářením domu tak, že přestavěli část s kuchyní a rodinnou místností.