Dodělala jsem si řidičák. Znáte asi ten pocit úlevy, že je to za vámi a vy jste pánem situace. A tak hned první volný a krásný den jsem si vyjela se svým novým, i když starším a ojetým autem na výlet.
Blažilo mě vědomí, že auto je moje, že si jedu, kam chci a řídím, jak chci, tedy v rámci dosud ještě plně dodržovaných předpisů. Unášela mě silnicí za městem nejen kola vozu, ale i fakt, že jsem volná. Volná ve smyslu momentální svobody za volantem a bohužel – či bohudík, jak se to vezme – i vůbec. Byla jsem totiž relativně krátce po rozchodu s partnerem, což byl i důvod, proč si udělat řidičák, za všechny své úspory. Proto jsem také mluvívala vždy o tom, že mám auto za všechny prachy, koupila své ojeté autíčko – abych si trochu po tom všem užila. Volná jsem ale byla i proto, že jsem zatím žádného dalšího partnera neměla. Moje chyba. Nezálohovala jsem si včas své vztahy a po odchodu jedničky jsem nemohla plynule přeřadit na dvojku, jako při každém jiném rozjezdu…
Přítel mě opustil z jediného důvodu, nechtěl se ženit. Zato já ano a tak moc, že to na mně asi poznal. Smůla… Jinak byl celkem dobrý a vyhovoval. Moc jsem holt tlačila na pilu, a to chlapi nemají rádi. Tohohle to vyhnalo až do jiného města. Sama jsem se tak nechtě stala svého osudu strůjcem…
Z úvah mě vytrhl policista, co na mě mával. Zjevně to nebylo mávnutí na pozdrav ani pokus o autostop. Byla to kontrola. Zastavila jsem, trochu roztetelená, co že jsem mohla vyvést, napadlo mě, že jsem se přece jen příliš zamyslela a třeba jsem něco přehlédla… A taky mě ještě stihlo napadnout, že je to docela zajímavý začátek, když hned na své první samostatné jízdě zavdám příčinu k silniční kontrole.
Způsobně jsem zajela ke krajnici, otevřela okénko a zvědavě čekala, co bude. A bylo. Nejprve ticho, uniforma na mě mlčky zírala do vozu, a pak, halas, jako na pastvě. „Čaú, Hančí…!“ Rozepnula jsem si bezpečnostní pás, vyklínila hlavu pořádně z okénka a zadívala se vzhůru na podivného konstábla. Až tak teprve jsem zjistila, že je to můj někdejší spolužák ze školy. No, to snad ne!? Venca a polda! A já na něj musím narazit. „Bože, Venco, kde se tu bereš, na co ses to dal…“
Vydechla jsem si, protože Venca býval kašpar třídy a bylo mi jasné, že i kdybych snad něco provedla, nějak to urovná. Jasně, že se žádná kontrola nekonala… Naopak, to vypadalo jako výslech. Otázky sypal až profesionálně, jenže naštěstí mě nevyšetřoval, ale jen zkoumal moji minulost, současnost i budoucnost… No prostě, jako když se sejdou dva, co se léta neviděli a musejí za pár minut zdrbnout každého, koho oba znali a informovat se navzájem o všech, které už poznali a potkali sami jeden bez druhého. Vůbec jsme ale neklábosili tam. Končila mu totiž směna, já měla být poslední oběť, a tak se s kolegy dohodl, že ho hodím do jedné vesnice nedaleko. Abychom to vše probrali…
Ráda jsem to udělala. Bylo mi jedno, kam jedu a popovídat si o časech mládí mi nevadilo. Šok nastal, když jsem předpisově zastavila, kde chtěl a už se hodlala rozloučit a frčet dál. Venca mi totiž namísto poděkování sdělil: „Neměla jsi zapnutý bezpečnostní pás, takže zaplatíš pokutu.“ Zasmála jsem se tomu jako dobrému vtipu a v duchu si řekla, že Venca je pořád stejný recesista. Já a rozepnutý pás, he, he… Určitě… Já, vzorňačka… On ale trval na svém a já pořád ještě vysmátá se koukla na svá prsa a… sakra, on má pravdu. „No dobře, Venco, dostals mě, fakt ho nemám zapnutý – ale kvůli tobě. Jak jsi tam na mě začal halekat, tak jsem ho musela rozepnout, abych se koukla, co je to za exota, a ono ty. A protože pusu nezavřeš, a navíc jsi mě šokoval tím, jak ses mi nakvartýroval do auta, zapomněla jsem ho zase zapnout. Máš pravdu, jde o porušení předpisu, ale…“ Myslela jsem, že mě Venca jenom zkouší. Šeredně jsem se mýlila. Jako nepříčetný trval na svém, a to opakovaně, než jsem pochopila, že si ten blázen nedělá legraci, a nakonec jsem mu tu pokutu fakt vysolila. No, řekněte, tohle se přece nemůže stát, to musí být zlý sen. Nebyl. Byla to stejně zlá skutečnost. A srážka s blbcem. Nakonec jsem tedy zaplatila, zlostně práskla dveřmi a ujížděla pryč. Idiot… Ještě jsem se pro jistotu pořádně štípla, jestli se mi to snad opravdu nezdá, ale nezdálo. Den byl zkažený a já mířila domů. Rovnala jsem si to v hlavě, a říkala si, že já mám snad smůlu na uniformy.
Uvědomila jsem si totiž, že ještě před zmíněným bývalým přítelem jsem už také byla nějaký čas vdaná. Bezdětně, naštěstí. Byl to takový český Honza, co byl rád, že je rád, rozumu moc nepobral, ale prachů měl jako šlupek. Kdoví, jak k nim přišel. Pracoval totiž jako ochranka a dnes je mi jasné, že tam ty peníze nevydělal, to určitě ne. Ale láska jako trám to tehdy neviděla, nevnímala a jen si kvetla. Honza byl ke mně milý, koupil dovolenou – takové jakési líbánky, by se dalo říci – a za rok od našeho seznámení jsme se slavnostně a nadšeně brali. Jenže už po dalším roce z toho byla manželská válka. A ta se pořádně rozhořela, takže z lásky jako trám zbyla sotva hromádka doutnajícího popela. Ještě, že jsme neměli děti.
Dodnes nevím proč, a kdo z nás to zavinil víc, ale fakt je, že Honza mi začal být nevěrný. A to tak, že vážně. A já najednou nevěděla, co mám dělat. Holky v práci mi říkaly: „Podívej, Hanko, máš se dobře, tak to skousni.“ A já to skousávala, jak to šlo. Ale jednou jsem to nějak už neskousla, a když jsem na Honzu uhodila (protože zase odcházel večer pryč vyparáděný, a já postřehla, že před tím dokonce drze mává z našeho okna nějaké krásce na chodníku, jako že už jde), skousávání mi přestalo jít. Prostě jsem toho už měla dost. A řekla jsem mu od plic, co si myslím. A Honza se otočil a ležérně prohodil: „Hanko, já bych to tak nedramatizoval. Líbí se mi i jiné ženy, no a co, s tím nic nenaděláš ty ani já. Peníze ti dávám, tak o co ti jde. Jsou i horší věci, to bys koukala. Tak klídek, jo. Pro mě za mě si i ty můžeš vyrazit sama. Třeba k moři. S kamarádkou, za tamními krasavci, nebo rovnou s přítelem. Já to platím. Ale ušetři mě těchhle scén, jo…?“
Zkusila jsem poslechnout kamarádku Katku a hodila všechno za hlavu. A docela to i fungovalo. Dostávala jsem od Honzy další dárky a oba jsme byli rádi, že je klid. On si mě těmi dárky zjevně udobřoval, chcete-li, kupoval, ale nějak mi to bylo jedno. V skrytu jsem si říkala, že za to, jak se chová, by si sice zasloužil spíš pořádně pustit žilou, ale i to pouštění jeho peněženky mělo něco do sebe. A velikost dárků závisela na velkosti jeho provinění. Čím déle byl pryč, tím byl dárek hodnotnější. Materiálně tedy vše v pohodě. Lidsky pravý opak. Staly se z nás takové dva ledové automaty.
Jenže pak to nabralo jiný směr. Pozlátko spadlo, až když jsem ho viděla prchat. Ne ode mě, ale vůbec někam. Řval na mě, že po něm jdou, protože kvůli mně vykrádal obchody, které hlídal jako ochranka. Chytli ho.
Z práce ho pak samozřejmě vyhodili a byl rád, že nešel sedět. Nějak mu to tak moc nedokázali, takže dostal podmínku. Jenže byl nahraný. S frajeřinkou byl konec. Krásky se na něj přestaly lepit a s dárky byl utrum. Trpěl z toho depresemi a začal všechno vidět jinak, než bylo. Tvrdil, že ho chci okrást a dost se to celé dramatizovalo. A tím, kdo požádal o rozvod, jsem byla nakonec já. Asi včas, protože mě začal podezírat, že mám milence a s ním že na něj něco chystáme. On se totiž vůbec docela dost bál. Asi měl proč. A tak mě dokonce nechal sledovat jedním bodyguardem, kterého si najal, za kdovíjaké peníze, když žádné oficiálně neměl. To už hraničilo se šílenstvím a malérem, tak jsem raději odešla z bytu a našla si podnájem.
Od rozvodu jsem měla klid, protože uniformovaným hochům jsem vyhýbala jako čert kříži. Ani bývalý přítel ji nenosil. Až teď jsem narazila na toho nemožného Vencu. Hlupáka, co mě pokutoval, přestože jsem ho svezla až před barák. Nechci nic paušalizovat, třeba jsou i výjimky – doufám že jsou – ale mně dvě zkušenosti s uniformami stačily. Takže když snad zase nějakého muže objevím, prohledám mu zcela sprostě skříň, jestli tam nemá nějakou uniformu. Neberu ani armádu spásy nebo lidový kroj. Já už opravdu ne. Jen mě straší, aby ten další případný nápadník nebyl tajný. Ten přece v uniformě nechodí…
Hana (35), jižní Morava
