Dva lidé, kteří se mají rádi, by si měli své chyby umět odpouštět, pokud to nepřekračuje určité hranice. V mém případě bohužel často k překročení hranic docházelo.
Jakmile jsem začala s nějakým klukem chodit, byla jsem si tím vztahem strašně moc jistá a podle toho jsem se chovala. Namyšleně jsem se domnívala, že pokud už mám nějakého kluka v hrsti, bude jednat tak, jak chci já a moje nedostatky mi bude odpouštět. K těm nedostatkům patřilo hlavně flirtování s jinými kluky. Nikdy jsem to nenechala dojít tak daleko, abych byla aktuálnímu partnerovi nevěrná, ale nebrala jsem ohled na to, zda moje chování přítele zraňuje. Fungovalo to tak skoro v každém vztahu, snad i proto, že jsem si podvědomě hledala typy kluků, kteří na mě byli závislí. Ovšem tak dlouho se chodí se džbánkem pro vodu…
Ráda jsem flirtovala
Martin se ze začátku jevil přesně tak, jak jsem byla zvyklá. Byl do mě blázen, snesl by mi modré z nebe. Záhy po počáteční nejistotě jsem nabyla obvyklého sebevědomí. Jakmile jsem cítila, že mám Martina obtočeného kolem prstu, moje nezkrotné srdce čeřilo vody i na jiných řekách. Kdyby se mě někdo zeptal, proč se takhle chovám, asi bych nedokázala rozumně odpovědět.
Zahrávala jsem si dál
Jenže Martin nebyl z těch, kdo na podobnou hru přistoupí a mlčky nebo s drobnými výčitkami ji tolerují. Zanedlouho se mě zeptal na rovinu: „Počítáš se mnou pro budoucnost nebo jen hraješ nějakou hru?“ Jeho otevřená otázka mě překvapila, takhle se mě ještě nikdo nikdy nezeptal. „Proč se ptáš? Nemáš mě snad už rád?“ opáčila jsem. „Víš, jde o to, že tě včera viděli, jak sedíš v kavárně s jiným klukem. Já nejsem žárlivý, natolik mě snad už znáš,“ pokračoval Martin. „Na druhou stranu ale mívám rád ve věcech jasno.“ Začala jsem ho horlivě ujišťovat, že se jednalo jen o bývalého spolužáka a že jediný vztah, který mám a který chci mít, je ten náš. Uvěřil mi a mně po pár dnech otrnulo. Udělala jsem to znovu.
Lež se mi vymstila
Leoš, se kterým jsem se setkala, byl klukem z mé minulosti. Zajímalo mě, jestli mě má i po takové době stále rád, jak tvrdí. Možná jsem mu dala až moc velkou šanci mi to dokazovat. Netušila jsem, že ve chvíli, kdy mě držel za ruce a vyznával podruhé v životě lásku, nás vidí i Martinův kamarád. Ještě téhož večera se mě Martin zeptal, zda jsem odpoledne s někým byla. Nechápala jsem, odkud to ví. Znejistěla jsem a zalhala, že ne. Otočil se a odešel. Volala jsem mu. Nezvedl mi to. Prožila jsem bezesnou noc. Najednou jsem si už vůbec nebyla jistá.
Přišla jsem s prosíkem
Martin na mé zprávy a volání nereagoval ani druhý den, a tak jsem za ním zašla osobně. „Jestli jsi to nepochopila, chci náš vztah ukončit,“ řekl mi. „Proč? Já jsem ti přece nic neudělala,“ poprvé jsem si vyzkoušela roli toho, kdo prosí a je závislý. Martin se mi vysmál do očí. „O co se to snažíš, Naďo? Vždyť je to tak průhledné. Já už jsem se jednou rozhodl a na tom nic nezměním. Můžeš se snažit, jak chceš. Už jsi mě zklamala a to já neodpouštím.“
Na lásce záleží
Bylo mi do breku, ale rozhodně jsem jeho slova nepovažovala za definitivní. Nehodlala jsem bitvu o největší cit svého života jen tak vzdát a tak jsem Martinovi druhý den zavolala. Řekla jsem mu vše, k čemu bych neměla odvahu z očí do očí. Přiznala jsem, jak to bylo s Leošem a předestřela jsem mu své chyby. Chvíli to vypadalo, že nehledě na moje slova zavěsí. Potom mi dal ještě jednu šanci. Ta šance trvá dodnes a lidé, kteří mě znali v mládí, říkají, že mě nepoznávají.
Naďa L. (50), Praha
