Vždy jsem věřila v lásku na celý život. Po osmi letech manželství jsem si však už žádné velké iluze o tomto citu nedělala.
S Jaroslavem jsem si toho neměla mnoho co říct a on byl na tom zřejmě podobně. Byl celý den v práci a o víkendech s kamarády na fotbale nebo na rybách. Večery jsme také většinou trávili každý zvlášť. Já u televize nebo knížky, manžel s přáteli v hospodě.
Co na srdci, …
Jednou, na oslavě u manželových rodičů, jsem si po pár skleničkách vína postěžovala před švagrovou. Na to, jak nám to skřípe, na práci, která mě nebaví. Dělala jsem vychovatelku v mateřské školce. Nebyla to práce, o jaké jsem snila. Ale bylo to jediné zaměstnání, kde mě vzali, když jsem se přestěhovala do jiného města k Jaroslavovi.
Zajímavá nabídka
Švagrové Aleně jsem mohla důvěřovat. Vždycky jsme si dobře rozuměly. Možná se jí se mnou vycházelo lépe než s panovačným bratrem. Navrhla mi, abych jí pomohla v práci. Odcházela od nich asistentka na mateřskou a prý budou potřebovat pomoc. Dělala ve firmě, která organizovala různé akce, a právě získali zajímavou zakázku, ples v našem městě. Já jsem se nad tím návrhem velmi zaradovala. Ráno jsem jí pro jistotu ještě jednou volala domů, jestli to myslela vážně.
Nová práce mě bavila
V práci jsem se dohodla, že když jim pomůžu sehnat někoho nového, do měsíce můžu odejít. Tak se i stalo. Do nové práce jsem se pustila s velkou chutí. Nechtěla jsem si takovou příležitost zkazit. I když jsem dělala jen různé asistentské věci pro Alenu, bavilo mě to. Neměla jsem problém zůstávat v práci i déle. Naopak mi to vyhovovalo. Alespoň jsem nemusela být s doma s manželem, který si mě beztak téměř nevšímal a chtěl po mě jen teplou večeři. Dnes vím, že náš vztah už tehdy vlastně neexistoval.
Velká akce
Den plesu se blížil a nervozita v práci se dala krájet. V den „D“ nám Alena rozdala malé vysílačky, abychom se mezi sebou dokázali rychle spojit. Mým úkolem bylo být od rána k dispozici, kdyby se něco pokazilo. Všechno probíhalo hladce, zbývalo pár minut, než se měli objevit první hosté. Najednou mi zavolala Alena. Nervózním hlasem mi oznámila, ať jdu řešit bezpečnostní službu: „Spoj se s Michalem, jejich šéfem. Jeden jejich kluk si zapomněl sako, vyřiď to.“ Konečně nějaká zodpovědnost, potěšilo mě.
Jeho hlas mě okouzlil
Když jsem zavolala Michalovi, jakoby mě zasáhl elektrický proud. Měl nádherný hlas. Vždycky jsem byla vysazená spíše na vzhled – na široká ramena a velké ruce, avšak tón, jakým ke mně mluvil, mě neuvěřitelně zaujal. Byl hluboký a navzdory stresu, ve kterém jsme byli, neuvěřitelně klidný. Během večera jsme se spojili ještě několikrát. Bohužel, ten den nebyl čas se seznámit i osobně.
Muž „bez tváře“
Po akci jsem chtěla od Aleny vědět, kdo to byl. Jen se zasmála. „To byl Michal, ale více ti neřeknu. Dělali jsme s nimi poprvé. Ale potěším tě. Budeš mít možnost ho kontaktovat i v budoucnu.“ Samozřejmě jsem se zaradovala. Při dalších akcích jsem neměla vždy na starosti bezpečnostní službu, takže jsem s Michalem moc nekomunikovala. Přece jen, byla jsem vdaná a nechtěla jsem dávat tak okatě najevo, že mě přitahuje někdo jiný než můj manžel. Na jeho hlase však bylo něco, co mě vábilo, i když osobně jsme se vždy minuli. Nakonec to za mě vyřešila Alena.
Konečně osobní setkání
Od plesu uběhlo asi sedm měsíců, když k nám Michal zavítal na setkání s Alenou. Před jeho příchodem mi moje švagrová řekla. „Dano, jdi tam prosím tě za mě, já to nestíhám. Vždyť víš, co máš říkat.“ To jsem sice věděla, ale jaksi mi to nešlo ven. Byla jsem nervózní jako studentka před maturitou. Chtěla jsem to co nejdříve ukončit. Když jsem ho však uviděla, doufala jsem že, v té zasedačce budeme sedět věčně.
Utajovaný románek
Sympatie musely být oboustranné. Po dvou hodinách pracovních věcí se mě Michal zeptal, jestli nepůjdeme rovnou i na oběd. Z oběda bylo později pozvání na drink. Potom na rande a další setkání. Musím se přiznat, že Alena se asi v té době nezachovala jako nejlepší sestra, ale zato jako výborná kamarádka. Věděla o nás skoro od začátku a mnohokrát mi kryla záda.
Láska, která stále trvá
S Michalem jsme to táhli téměř dva roky, přičemž jsme oba byli v manželství s někým jiným. Po dvou letech však nemělo význam něco nadále předstírat a podali jsme žádost o rozvod. Dnes lituji, že jsme se pro rozchod s bývalými partnery nerozhodli dříve. Můj bývalý manžel to bral docela klidně – zřejmě si uvědomoval, že naše manželství už není tím, čím bývalo a v podstatě nemá žádnou budoucnost. Zato Michalova žena to dala nám, a hlavně jemu, pořádně „sežrat“. Plánovala si s Michalem děti a on jí místo toho navrhl rozvod. Já jsem však opět začala věřit v lásku. Vlastně v ni věřím už přes patnáct let. Tak dlouho už jsme s Michalem svoji. A i když je občas zataženo, nebyl by den, kdy bych v duchu neděkovala, že Michala mám.
Dana K. (52), střední Čechy
