Marie měla velmi těžký život, přesto kolem sebe rozdávala dobrou náladu a optimismus a dožila se krásných pětadevadesáti let. Možná i díky pozdní lásce! Je to právě rok, co zemřela má milovaná babička Marie. A já bych se ráda podělila o její životní příběh, který může přinést naději nejedné z nás. Naději na lásku i v druhé půli života. Babička byla nejmladší z pěti sourozenců. Maminka jí zemřel

Eliščina nemoc nám naprosto převrátila život vzhůru nohama. Pořád to ještě zvládáme, ale nevíme, co bude dál. Nezůstaneme tu věčně. Eliška sedí připravená ve vozíku. „vydrž, jen si obuji boty a jedeme.“ Spěchám, vidím na dceři, že se jí prudce zhoršuje nálada. Nechci, aby se zase propadla do nějaké deprese. Cesta do parku jí udělá dobře. To vím jistě. Stromy zrovna krásně kvetou, venku je příje

Za svůj zničený život si můžu jen já sama. Teď ve svých více jak čtyřiceti letech vím, že jsem měla víc myslet sama na sebe, především pak na své sny, touhy a přání a jít si za jejich uskutečněním. Byla jsem ovšem velmi zamilovaná do svého muže, Rudolfa, a ve všem jsem se mu podřídila. S Rudolfem jsem se seznámila, když mi bylo sedmadvacet let. Když nad tím tak přemýšlím, zase jsem se nerozhodov

Každá svobodná matka mi jistě dá za pravdu, že nejhorší na tom být s dítětem sama není nedostatek financí ani chybějící ruce navíc. Co schází nejvíc je možnost sdílet rodičovské potíže s někým druhým. Mít se s kým poradit, komu postěžovat, zkrátka mít někoho, kdo vám pomůže nést část rodičovského břemene. Ovšem najít si partnera, když máte doma malé dítě, je prakticky nemožný úkol. Nejen, že na

Tomáš byl můj nejlepší kamarád snad od plenek. Ve školce jsme oba chodili domů po obědě, na prvním stupni jsme se společně učili hrát na flétnu, k čemuž se Tomáš málokdy přiznal, a teď jsme se spolu připravovali na střední školu. No, připravovali. Podnikali jsme spoustu věcí, včetně dnešního rozhledového výletu. Bylo nám skoro patnáct a absolutně nic nás netrápilo. „Co šílíš? Nabiješ si, jestli

Prvotní zamilovanost člověku většinou nedovolí vidět to, jaký druhý skutečně je. Také můj vztah s Alešem začal pohádkově. Skoro ve všem jsme nalézali shodu nebo jsem to prostě já takhle viděla. Měli jsme stejný názor i na manželství… a sice ten, k čemu by nám byl papír, když jsme šťastni i bez něho. Seznámili jsme se, když byl Aleš ještě ženatý. To už ale byl jeho zákonný vztah v troskách. Zakrá

S kamarádkou Monikou jsme se rozhodly udělat něco se svou hmotností. Natrefili jsme při tom na ženu, díky které víme, že nějaké to kilo navíc je krásné než chodící kosti. Jednou jsme si s Monikou řekly, že „opět“ zhubneme. To opět uvádím záměrně, protože takto hubneme už dlouho, ale pouze teoreticky. Každé dva roky se naše hmotnost méně či více zvýší. Kamarádka tentokrát prohlásila, že se už n

Moje sestra se vdávala velmi mladá a ve dvaceti letech už měla dvě děti. Pomáhala jsem jí ze všech sil, aby mohla co nejdříve nastoupit do práce a zlepšit svůj rodinný rozpočet. S manželem měli občas neshody, ale aspoň ze začátku to vypadalo jako běžné výměny názorů, které mají snad všichni manželé. Hádky se však časem stupňovaly a jejich vztah začal chladnout. Manželství jim vydrželo deset let.

Při pohledu na kalendář mi došlo, že jsem zapomněla přetočit stránku o další týden. To se mi nikdy nestalo, za celých dosavadních dvaadvacet let, co jsem na světě. Hm, koukejme, co s člověkem udělá jeden víkend s přítelem… Jako by se znovu zastavil čas, jen se to projevil v trochu jiné formě. Cítím, že se zase něco změnilo, možná jen posunulo dál. Byla jsem dnes ráno na operaci – malý nádor v lev

Moje starší sestra Romana byla vždycky úplně odlišná. Málokdo, kdo nás viděl poprvé, věřil, že jsme opravdu z jedné rodiny. Já jsem byla živá, neposedná průšvihářka, která má věčně spoustu kamarádů i ctitelů, zatímco tichá a „slušná“ Romana věčně seděla doma. Nikdy jsem si toho nějak moc nevšímala, brala jsem to jako předem danou věc. Až jednoho dne, kdy jsem nechtíc vyslechla rozhovor mámy s Ro