Domů     Čeká i mě šťastný konec?
Čeká i mě šťastný konec?

Za svůj zničený život si můžu jen já sama. Teď ve svých více jak čtyřiceti letech vím, že jsem měla víc myslet sama na sebe, především pak na své sny, touhy a přání a jít si za jejich uskutečněním.

Byla jsem ovšem velmi zamilovaná do svého muže, Rudolfa, a ve všem jsem se mu podřídila.

S Rudolfem jsem se seznámila, když mi bylo sedmadvacet let. Když nad tím tak přemýšlím, zase jsem se nerozhodovala podle sebe, ale podlehla jsem nátlaku svých rodičů. Žila jsem s nimi na vesnici, kde se dívky vdávaly, jakmile nabyly plnoletosti.

A někdy i dříve. I moje sestra, Vendulka, která byla o tři roky mladší než já, měla už svatbu dávno za sebou a čekala své první dítě. Jenomže já stále nemohla najít takového kluka, do kterého bych se opravdu zamilovala.

Nápadníků jsem sice měla dost, ale vždycky mi na nich něco vadilo. Jistě, byli to většinou kluci od nás z vesnice, které jsem znala už od dětství a také si na ně mnohé pamatovala.

Nemohla jsem si představit, že bych si vzala muže, který mě jako malé ubližoval nebo vystřídal všechny holky z okolí. Nebylo z čeho vybírat a tak jsem stále zůstávala sama, svobodná.

Vlastně mi nic nechybělo. Měla jsem svou práci, bydlela u rodičů, a když jsem obstarala hospodářství, mohla jsem si se svým volným časem naložit, jak jsem sama chtěla.

„Ty se nikdy nevdáš!“ hlásal můj otec své proroctví a dodával: „Zůstaneš nám na krku až do smrti!“

„Vždyť to nevadí, aspoň budeme mít pomocnici v chalupě!“ krčila rameny maminka. Na práci jsem byla zvyklá. Dokonce jsem uměla vyjet s traktorem ze dvora, ale jak říkal můj otec:

„To není práce pro ženskou! Najdi si chlapa, který to udělá za tebe!“ Vadily mě ty řeči jako by asi vadily všem ostatním a musím říct, že jsem je trpěla docela dlouho. Kydala jsem hnůj prasátkům a sbírala vajíčka od slepic už odmalička a vůbec mi to nevadilo.

Ale přesto jsem se chtěla posunout někam dál. Ani mně se vidina budoucnosti u slepic a králíků příliš nelíbila. Celý život jsem měla před sebou a nehodlala jsem jej strávit doma na dvorku. A pak jsem potkala Rudolfa.

Byl pro mě jak anděl poslaný z nebes. Narodil se ve městě a podle toho se také choval. Chodil oblékaný jako opravdový elegán a vystupoval jako džentlmen. Kluci z vesnice se s ním vůbec nemohli srovnávat. Okouzlil mě na první pohled a myslím, že i já jeho.

Každý jsme pocházel z naprosto odlišného prostředí a to nás k sobě přitahovalo. Já byla fascinována jeho noblesním chováním a on mou přirozeností a možná až přílišnou otevřeností. Nechodila jsem ani nalíčená.

Vlasy jsem si ráno stáhla do culíku a vzala si právě ty šaty, které jsem měla po ruce. Žádnou parádu jsem nehonila, protože ve vesnici bych byla akorát tak pro smích. Hezky jsem se oblékla jen na tancovačku, která se u nás pořádala vždy první sobotu v měsíci. A tam jsem Rudu také poznala.

Seděl sám u stolu a nemohl ze mě spustit oči. Byla jsem jeho zájmem polichocena zvlášť proto, že se líbil i ostatním holkám.

„Ten po tobě nějak kouká!“ smály se mi mé kamarádky.

„A kdo to vlastně je?!“ pokukovala jsem po něm po očku.

„Prý je z města. Koupil si chalupu po starým Linhartovi na kraji vesnice. Chce ji opravit, aby sem mohl jezdit na víkendy!“ Holky měly víc informací, než já. Vždycky jsem se dozvěděla všechno jako poslední. Ale dozvěděla.

Když mě pak Ruda vyzval k tanci, mohly všechny ženské puknout závistí. Vznášela jsem se v jeho náruči jako víla a byla pyšná, že si vybral ze všech přítomných právě mě. Takový elegán z města! To bylo terno. A můj otec?

Ten jen seděl s ostatními chlapy a hrdě pozoroval, jak si mě Ruda vede. Vsadím se, že už tenkrát mě na parketu viděl jako nevěstu v bílých šatech, jak s Rudou tančím první svatební tanec.

Když jsem ho zahlédla, měl ruce složené na prsou a spokojeně pokyvoval hlavou. Pak se naklonil k mamince a zašeptal jí do ucha slova, která jsem si přečetla na jeho rtech:

„Ta holka se snad na stará kolena ještě vdá!“

A taky že ano. Vdala jsem se ani ne za rok, co jsem Rudolfa poznala. Nejdřív jsme se viděli jen o víkendech, kdy jezdil do naší vesnice na svou novou chalupu. S její rekonstrukcí mu pomáhali zdejší chlapy a pochvalovali si, jak dobře je platí.

O to víc mě otec tlačil, abych se mu věnovala. Ani nemusel. Rudolf mě uchvátil nejenom svým zjevem, ale i chováním. Byl tak chytrý! Měl ve městě svou soukromou advokátní praxi a mnoho lidí z vesnice si k němu chodilo pro bezplatnou radu.

Vyhověl jim všem, protože si nejen chtěl získat nové přátele, ale dostávala od nich čerstvá vajíčka, ovoce přímo ze stromů a někdy mu hospodářky zabily i králíka.

„Nevíš, Kačenko, co s tím mám dělat?!“ držel toho strakatého chlupáče za nohy a očividně mu to nebylo příliš příjemné.

„No, nejdřív ho musíš stáhnout, pak vykuchat, hodit na pekáč, okořenit a péct aspoň hodinu a půl!“ smála jsem se Rudovi.

„Nemohla bys to udělat za mě?!“ prosil a já se ráda chopila svého úkolu. Stahovat králíky jsem uměla už od svého dětství a nedělalo mi to velký problém. Jen jsem se nemohla dívat, jak je táta zabíjí. Ale pečínku jsem svedla podle maminčinýho receptu na výbornou.

Kromě vaření jsem Rudolfovi pomáhala i v chalupě a se zahrádkou. Chtěl mít jak okrasnou zahradu, takže jsme spolu vysázeli stromky, magnólie, růže, hortenzie a na podzim pak všemožné cibuloviny, ale kus zahrádky za domem jsem si nechala i pro zeleninu.

„Není nic lepšího, než vařit z vlastních surovin!“ vysvětlovala jsem Rudovi.

„Dobře, ale králíky chovat nebudeme!“ rozhodl a já souhlasila. Doma jsme jich měli dostatek, stačilo zajít si o pár stavení dál a nedělní oběd byl na špalku. Když Ruda viděl, jak se umím postarat o domácnost, požádal mě o ruku. To bylo slávy!

Pamatuji se, že jsem byla opravdu šťastná. Možná také naposledy, protože pak můj dosavadní život skončil a začal úplně jiný, ve kterém jsem se vůbec necítila dobře. Hlavně že jsem vyhověla rodičům. Ti na mě byli opravdu pyšní. Jakého jsem si vzala chytrého a schopného muže, který ze mě udělal svou ženu.

Rudolf samozřejmě nepočítal vůbec s tím, že budeme společně žít na vesnici. Měl ve městě svůj byt, do kterého jsem se po svatbě musela přestěhovat i já. Byla jsem ho v něm navštívit už dřív, takže jsem moc dobře věděla, do čeho jdu. A moc se mi tam líbilo.

Měl ho tak krásně zařízený! Samý nový nábytek, krásná velká kuchyně s myčkou, ložnice s balkonem! Připadala jsem si jako princezna z pohádky.

Jenomže Ruda mi velmi často dával najevo, že jsem ničím do jeho bytu nepřispěla a musím dávat velký, opravdu velký pozor, abych něco neponičila. Došlo to tak daleko, že jsem se bála na cokoli sáhnout.

Automatická superpračka, myčka, kotel na teplou vodu, světla na dálková ovládání stejně jako ostatní elektrospotřebiče, nikdy jsem nevěděla, který čudlík zmáčknout, aby vše fungovalo tak jak má.

Rudolf mi to mohl vysvětlovat horem dolem, stejně jsem udělala nějakou chybu. Buď jsem zmáčkla knoflík málo, nebo příliš dlouho, no hrůza.

Další problém byl, jak trávit volný čas. A že jsem ho měla. Sice jsem si našla práci v jedné kanceláři, kde po mně nechtěli víc, než vařit kávu a chodit na pochůzky, ale když mi skončila pracovní doba, nevěděla jsem, co si mám sama počít.

Rudolf zůstával v práci až pozdě do noci. Doma mě to nebavilo, a tak jsem zprvu chodila po krámech. Jenomže to mě také brzy omrzelo.

Ne že by mi můj manžel nedal peníze na to, abych si něco koupila, ale vždycky jsem si vybrala oblečení, které se mu vůbec nelíbilo.

„Ty prostě zůstaneš nadosmrti vesničanka!“ kroutil hlavou nad mým nevkusem. „Něco takového si přece nemůžeš vzít na sebe! Zítra půjdeš a vrátíš to! Doufám, že sis nechala účtenku! O víkendu půjdeme nakupovat spolu. Něco ti vyberu.

Stejně potřebuji nové košile!“ vyčítal mi můj dokonalý manžel, který byl na rozdíl ode mě znalý dobrých mravů.

„Ale říkal jsi, že pojedeme na chalupu?!“ vzlykala jsem, protože jsem se celý týden těšila, jak zase uvidím svou rodinu, kamarády, blízké a především přírodu, na kterou jsem byla zvyklá a které ve městě bylo jen velmi málo.

„Musím dodělat nějakou práci, nemůžeme mít každý víkend volno!“ odsekl mi Rudolf. A tak jsem se přizpůsobila.

Svému muži jsem se přizpůsobila ve všem. Nejdřív jsem si sice chtěla prosadit svou, ale vždycky to skončilo velmi nepříjemnou hádkou, kdy jsem pak celé noci proplakala, zatímco můj manžel, Rudolf, zůstával i přes noc v práci.

Ráno mi pak volal, jestli jsem se uklidnila, a dal mi úkoly, co mám nakoupit a uvařit, kterou košili mu mám vyprat a vyžehlit, aby bylo vše připraveno, až přijde domů a on si konečně mohl udělat pohodlí, když kvůli mně spal na gauči v kanceláři. Svým rodičům jsem si postěžovala jen jednou, jak to u nás doma chodí.

„Opovaž se s Rudolfem rozejít!“ hrozil mi otec. „Jednou jsi jeho žena a budeš dělat, co ti poví! Já už tě doma nechci!“

„Tatínek má pravdu!“ přikláněla se k němu moje maminka. „Žena přece musí svého muže poslouchat! Co bys dělala sama! Rozvedená! Vždyť už ti je přes třicet! To se, holka, znovu nevdáš!“

Tak smýšleli mí rodiče a já jim věřila. A to byla moje největší hloupost. Jedinou radu, kterou jsem si od nich vzala k srdci byla, abych s Rudou měla co nejdřív dítě.

„Děti všechno změní! Uvidíš, že pak se k tobě bude chovat jinak! A čím víc jich budeš mít, tím lépe! Na nic nečekej!“

Když jsem svému muži poprvé řekla své přání, že s ním chci mít děti, nejdřív na mě hleděl, jako kdybych právě spadla z Venuše, a pak se velmi rozčílil.

„Děti? Nikdy!“ zněla jeho rázná odpověď. „Potřebuji mít klid na svou práci! Copak ti schází? Máš přece všechno! Byt, auto, chalupu! Na dovolenou jezdíme třikrát do roka! Koupit si můžeš, co chceš! A ty bys všechno zahodila kvůli dětem?!

To sis měla rozmyslet dřív!“ křičel na mě a já nevěděla, co mám dělat. Bylo jasné, že kdybych se s ním rozvedla, přišla bych o všechno, co jsem doposud měla. Měl to vlastně on, můj manžel, já to mohla pouze využívat.

Ale zvykla jsem si, a když si zvyknete na lepší, už se sotva spokojíte s málem. Strašně moc jsem chtěla děti, ale zároveň jsem se nechtěla připravit o to, jak na mě hledí moje bývalé kamarádky z vesnice.

Bývalé proto, že jakmile jsem si vzala Rudolfa, začaly mi závidět. To, že bydlím ve městě, že se vozím v luxusním novém voze, jak chodím oblékaná, že vesnice, která mi dříve byla domovem, je teď jen místem odpočinku, rekreace.

Zatímco ony se dál brodily ve slepičincích, já si pěstovala své růže. Zatímco ony vstávaly v pět ráno, aby nakrmily ovce a podojily krávy, já chodila do práce až na osmou a všechen volný čas měla jen sama pro sebe.

„Ty si žiješ!“ ušklíbly se, když jsem jim líčila běžným program svého dne. A mnohdy jsem si některé skutečnosti přibarvila. Jistě že jsem nechodila každý den na kosmetiku, ke kadeřnici nebo na masáže. To bych ani nechtěla. Vždyť jsem byla duší stále holka z vesnice stejně jako ony.

„My máme čas akorát, abychom se postaraly o děti!“ chovaly je na rukách a netušily, že právě děti jsem jim tak moc záviděla. Proto jsem se s nimi také přestala vídat.

Dívat se na ně, jak jsou šťastné, i když na své ratolesti často láteří, mi přinášelo jen smutek, rvalo srdce. Bylo mi mnohem lépe, když jsem je neměla na očích.

Smířila jsem se tedy s tím, že děti mít nebudu. Můj manžel si to tak přál a moje rodina si přála, abych zůstala se svým manželem. Ze začátku to bylo hodně těžké.

Ale představa, že se vyplní vize mého otce, já se rozvedu a zůstanu už nadosmrti sama, byla tak strašná, že jsem raději volila život v bezdětném manželství, které časem pozbylo svého smyslu, než návrat k rodičům na vesnici, kteří mě doma už vlastně ani nechtěli.

Kromě toho bych sama sebe vydala na pospas výsměchu vesničanů. Úplně jsem je slyšela:

„Tak je zase zpátky! Holka z vesnice si hrála na městskou paničku a nějak se jí to nevydařilo! Aby ne, vždyť jí pořád čouhala sláma z bot! Proč se vůbec rozvedli? Asi si našel jinou! Nebo nemohla mít děti, že žádné nemá?!

Co by taky dělal s jalovicí!“ Přesně to by všichni říkali, kdybych se vrátila domů. I přesto jsem to měla udělat. Dokud byl čas.

Můj manžel mě po letech přestal úplně vnímat jako svou ženu. Vlastně jsem se pro něj stala jen hospodyní, která se postará o jeho domácnost. Zajímalo ho jen, jestli jsem nakoupila, uvařila, vyprala mu košile, které si chtěl vzít na jednání k soudu.

Dokonce jsme přestali jezdit i na dovolené. Zvykla jsem si na svou samotu a časem si našla nové kamarádky. Ty z města, které také žily v bezdětných manželstvích nebo samy. Chodila jsem s nimi na nákupy, odpolední kafíčka, do divadel a kin.

Vůbec mě už nezajímalo, co dělá můj manžel. A to byla velká chyba.

Jednoho dne mi totiž oznámil, že si našel jinou ženu, která s ním čeká dítě, proto se se mnou chce rozvést. Nejdřív jsem si myslela, že si ze mě dělá legraci.

„Rozvést?!“ opakovala jsem po něm hloupě. U nás na vesnici se nikdy nikdo nerozváděl! Jak mě může chtít opustit? Vyhodit? Zbavit se mě, když mi slíbil věrnost, kterou posvětil svým manželským slibem, podpisem a polibkem?!

„Ano, rozvést,“ říkal mi Rudolf s naprosto ledovým klidem.

„Ona s tebou čeká dítě?!“ snažila jsem si vše srovnat v hlavě.

„Vždyť už jsem ti řekl, proč se zase ptáš?!“ odsekl mi.

„Protože se mnou jsi nikdy dítě mít nechtěl?!“ sotva jsem popadala dech. Před očima jsem měla mžitky, šly na mě mrákoty.

„Nechtěl jsem ho mít ani s ní, ale podvedla mě!“ svěřil se mi můj muž. „Řekla, že bere antikoncepci a nebrala. Tak co mám teď dělat?! Všechny jste stejné mrchy!“ dodal a to už jsem se neudržela. Vzala jsem první věc, kterou jsem měla po ruce, a začala ho s ní mlátit.

„Ty zmetku podrazáckej! Jak jsi mi to mohl udělat?!“ křičela jsem, až jsem ztratila vědomí.

Rozvedli nás na první stání a já se vrátila ke svým rodičům na venkov. Moje největší obavy, které jsem kdy měla, se vyplnily. Dohnal mě můj vlastní strach. Stalo se přesně, čeho jsem se nejvíc bála. Noční můra se stala mou realitou.

Zavřela jsem se ve svém dětském pokoji a skoro měsíc nevycházela ven. A když jsem vyšla, zjistila jsem, že všechno je jinak. Že mě mí rodiče, kamarádky a všichni, mezi kterými jsem vyrůstala, vzali zpět. Přijali mě znovu mezi sebe jako jedna velká rodina.

Protože oni byli a vždycky budou mou rodinou. Dokonce jsem si po čase našla i nového přítele. Ač je mi už přes čtyřicet let, stále doufám, že se mi třeba ještě poštěstí a budu mít vlastní děti. Zatím vychovávám ty jeho.

Mirkova žena, moje bývalá kamarádka, totiž zemřela, a on zůstal na všechno sám. Přijala jsem je s láskou, stejně jako oni mě. Jsem konečně šťastná, i když jsem mohla být už dřív. Ale možná jsem si tím vším musela projít. Abych si vážila toho, co mám teď. Lásky. Všechno jiné je pouhé nic.

Kateřina, 41 let, Mělník

Předchozí článek
Další článek
Související články
9.10.2024
S Radkem jsme byli kamarádi od dětství. Plného radosti. Jenže naše veselé dětské duše vyrostly a v dospělosti zažily nejednu bolest. Radka jsem znala od sousedů babičky a dědy, kam jsem jezdívala na prázdniny. Byli jsme ti nejlepší kamarádi, strašně jsme se vydováděli, a i když kolem bylo více dětí, my jsme byli největší parťáci. Až si z nás rodiče utahovali, že se jednou vezmeme. Byl to prů
8.10.2024
Byla mi podobná, však si mě rodiče pořídili, když o ni přišli. Má sestra, kterou jsem nepoznala. Osud jí připravil krátký život. A když to zkusili se mnou, opět zakročil. Dívám se na fotografie a i po těch letech občas znejistím, když nevím, jestli jsem na nich já, nebo má sestra, kterou jsem nepoznala. Rodičům se nedařilo Ty černobílé snímky to ztěžují. Stejná zahrada, stejný dům. My dvě
27.9.2024
Neměla jsem ji ráda. Myslela jsem, že koketuje s mým mužem, pak jsem jí vyčetla, že její pes dělá hluk. Vrátila mi to, když jsem měla dítě. A vyřkla to nejhorší, co se splnilo. Dnes se na to dívám jinak. Vlastně poté, co jsem měla chlapečka, který byl trochu divoký, a já si uvědomila, že i já mohu obtěžovat sousedy, bych vzala některé věci zpět. Ale nešlo to. Kdysi jsem na sousedku několikrá
27.9.2024
Byla milující a laskavá. Maminka. Bohužel onemocněla a já, abych tatínkovi ulevila, jsem si ji vzala na den k sobě. A dopadlo to špatně. Bylo nás pět dětí, a proto maminka byla vlastně celý život doma. Hýčkala nás. Nás pět i svého muže, našeho tatínka. On velmi dřel, aby všechny svoje potomky uživil, ale vlastně jsme měli domov plný lásky. Myslím, že nás rodiče dobře vychovali, a i když jsme se
24.9.2024
Už jsem nevěřila, že najdu toho pravého. Pak se objevil ten vousáč v odrbaném saku a vybledlých džínách a zlomil mi srdce. Byla jsem hostinská v zapadlé putyce. Nic moc to nebylo, ale v létě tu býval frmol, sedávali tu trampové a vodáci. V zimě většinou ani noha, to jsme otevírali jen v pátek, sobotu a neděli. V létě se dřelo, aby se vydělalo na zimu, kdy kšeft skomíral. Bylo mi pětačtyřicet a 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Zážitek na dosah ruky: Panská Zahrada
iluxus.cz
Zážitek na dosah ruky: Panská Zahrada
Dobřichovice vždy patřily mezi oblíbené výletní místo už za První republiky. Vděčily za to své perfektní lokaci, protože se rozprostírají nedaleko Prahy , ale zároveň leží na Berounce - nedaleko brdsk
Hony na čarodějnice se ostrovu Malta vyhnuly: Proč?
enigmaplus.cz
Hony na čarodějnice se ostrovu Malta vyhnuly: Proč?
Od severu na jih, od západu na východ. Období honů na čarodějnice v Evropě 16. a 17. století zasáhlo celý kontinent. Hranice hořely ve většině zemí, včetně odlehlých regionů. Výjimkou byl ostrov Malta
Toyota C-HR: Navržená tak, aby vás nadchla, jedinečná svého druhu
21stoleti.cz
Toyota C-HR: Navržená tak, aby vás nadchla, jedinečná svého druhu
Toyotu C-HR si nemůžete splést s žádným jiným autem. Charakteristická silueta je čistou esencí dynamiky a městského stylu. Výjimečný je také interiér z těch nejkvalitnějších materiálů. A ještě něco… m
Mám ráda zakázané ovoce
skutecnepribehy.cz
Mám ráda zakázané ovoce
Mám sice spokojené manželství, jenže mi v něm chybí vzrušení. Můj manžel je fajn chlap. Já se s ním ale nudím. Doma mi se vším pomůže, spoustu věcí udělá sám. A možná právě v tom je ta chyba. Když ho vidím každý den utírat prach a luxovat, i kdyby u toho pobíhal nahý, se mnou to už nic nedělá. To je vlastně
Principy udržitelného bydlení
rezidenceonline.cz
Principy udržitelného bydlení
Vycházejí z cirkulárního přístupu, který zohledňuje optimální výběr použitých zdrojů, postupů při výrobě a zpracování materiálů, efektivní využití obydlí, znovupoužití materiálů ze stavby po skončení doby životnosti. Zabývá se i vnějšími dopady, takzvanými externalitami, které obytné objekty produkují. Cílem udržitelného bydlení je například omezit plýtvání vodou a energiemi, stavět z přírodních, obnovitelných a recyklovatelných materiálů,
Zapečená dýně
tisicereceptu.cz
Zapečená dýně
Suroviny na 4 porce 1 dýně Hokkaido 10 šalotek 1 palice česneku 4 lžíce olivového oleje 1 majoránka sůl, pepř Na dip 200 g zakysané smetany 90 g Lučiny 2 stroužky česneku 1 svazek paž
Má Obermaierová dluhy a strach o vlastní domov?
nasehvezdy.cz
Má Obermaierová dluhy a strach o vlastní domov?
Vypadá takhle klidný podzim života? Hvězda seriálu Ulice Jaroslava Obermaierová (78) má jediného syna, a tak ho chtěla pochopitelně zabezpečit. Možná si teď říká, že s darováním chalupy přece jen posp
Botanická a zoologická zahrada Liberec: Sousedé v nejlepším věku
epochanacestach.cz
Botanická a zoologická zahrada Liberec: Sousedé v nejlepším věku
Jsou vlastně sousedé, a pokud se rozhodneme je navštívit, můžeme tak pohodlně učinit v jediném dni. Řeč je o Zoologické zahradě a Botanické zahradě v Liberci, oázách přírody a oddechu přímo v centru města. O tom, že v Liberci si můžeme prohlédnout jak zoologickou, tak botanickou zahradu, už asi většina návštěvníků města dobře ví. Ne
Slavní impresionisté: Sběratelé větří miliony, ale hrozí jim krach
historyplus.cz
Slavní impresionisté: Sběratelé větří miliony, ale hrozí jim krach
V očích Clauda Moneta je patrné překvapení. Znovu a znovu si pročítá právě došlý dopis. Je od dvorního sběratele impresionistů Paula Durand-Ruela, který mu v něm sděluje, že mu nemůže poslat peníze. Hrozí mu totiž bankrot! Skupina tak může přijít o hlavní zdroj financí. Nestane se tak. Durand-Ruel má totiž geniální plán…   Do Manetova ateliéru v
CBD náplasti: Když věda potká přírodu v boji proti chronické bolesti
epochaplus.cz
CBD náplasti: Když věda potká přírodu v boji proti chronické bolesti
CBD náplasti představují nový inovativní způsob aplikace kanabidiolu. CBD – nepsychoaktivní kanabinoid se díky transdermální technologii – vstřebávání skrze povrch kůže – postupně uvolňuje do organismu. Následně interaguje s endokanabinoidním systémem (ECS), který se podílí na regulaci mnoha tělesných funkcí a udržování homeostázy, což je rovnováha vnitřního prostředí organismu. Výzkumy naznačují, že tato metoda může
Oslavte podzim stylovými dekoracemi
nejsemsama.cz
Oslavte podzim stylovými dekoracemi
Počasí ovládl podzim. Stromy se začínají barvit a vy si můžete dekoracemi ve stejných odstínech zkrášlit i svůj domov. Hravý věnec z filcu Filc se skvěle hodí na výrobu trvanlivého podzimního věnce. Na filcovou látku obkreslete jednoduchou šablonu lístku a vystřihněte. Až před sebou budete mít hromádku listů, nalepte na ně pomocí tavné pistole drátky a lístky
Umějí se zvířata smát?
epochalnisvet.cz
Umějí se zvířata smát?
Lidé se smějí, když chtějí vyjádřit emoce, když slyší vtip nebo jim zkrátka něco přijde legrační. Anebo když je někdo lechtá! Jak je to ale se zvířaty? Mají to také tak? V roce 2009 to britská psycholožka Marina Davila Rossová vyzkouší na těch nejmenších. Na jedné straně si vezme skupinu kojenců, na druhé opičí