Domů     Čeká i mě šťastný konec?
Čeká i mě šťastný konec?
14 minut čtení

Za svůj zničený život si můžu jen já sama. Teď ve svých více jak čtyřiceti letech vím, že jsem měla víc myslet sama na sebe, především pak na své sny, touhy a přání a jít si za jejich uskutečněním.

Byla jsem ovšem velmi zamilovaná do svého muže, Rudolfa, a ve všem jsem se mu podřídila.

S Rudolfem jsem se seznámila, když mi bylo sedmadvacet let. Když nad tím tak přemýšlím, zase jsem se nerozhodovala podle sebe, ale podlehla jsem nátlaku svých rodičů. Žila jsem s nimi na vesnici, kde se dívky vdávaly, jakmile nabyly plnoletosti.

A někdy i dříve. I moje sestra, Vendulka, která byla o tři roky mladší než já, měla už svatbu dávno za sebou a čekala své první dítě. Jenomže já stále nemohla najít takového kluka, do kterého bych se opravdu zamilovala.

Nápadníků jsem sice měla dost, ale vždycky mi na nich něco vadilo. Jistě, byli to většinou kluci od nás z vesnice, které jsem znala už od dětství a také si na ně mnohé pamatovala.

Nemohla jsem si představit, že bych si vzala muže, který mě jako malé ubližoval nebo vystřídal všechny holky z okolí. Nebylo z čeho vybírat a tak jsem stále zůstávala sama, svobodná.

Vlastně mi nic nechybělo. Měla jsem svou práci, bydlela u rodičů, a když jsem obstarala hospodářství, mohla jsem si se svým volným časem naložit, jak jsem sama chtěla.

„Ty se nikdy nevdáš!“ hlásal můj otec své proroctví a dodával: „Zůstaneš nám na krku až do smrti!“

„Vždyť to nevadí, aspoň budeme mít pomocnici v chalupě!“ krčila rameny maminka. Na práci jsem byla zvyklá. Dokonce jsem uměla vyjet s traktorem ze dvora, ale jak říkal můj otec:

„To není práce pro ženskou! Najdi si chlapa, který to udělá za tebe!“ Vadily mě ty řeči jako by asi vadily všem ostatním a musím říct, že jsem je trpěla docela dlouho. Kydala jsem hnůj prasátkům a sbírala vajíčka od slepic už odmalička a vůbec mi to nevadilo.

Ale přesto jsem se chtěla posunout někam dál. Ani mně se vidina budoucnosti u slepic a králíků příliš nelíbila. Celý život jsem měla před sebou a nehodlala jsem jej strávit doma na dvorku. A pak jsem potkala Rudolfa.

Byl pro mě jak anděl poslaný z nebes. Narodil se ve městě a podle toho se také choval. Chodil oblékaný jako opravdový elegán a vystupoval jako džentlmen. Kluci z vesnice se s ním vůbec nemohli srovnávat. Okouzlil mě na první pohled a myslím, že i já jeho.

Každý jsme pocházel z naprosto odlišného prostředí a to nás k sobě přitahovalo. Já byla fascinována jeho noblesním chováním a on mou přirozeností a možná až přílišnou otevřeností. Nechodila jsem ani nalíčená.

Vlasy jsem si ráno stáhla do culíku a vzala si právě ty šaty, které jsem měla po ruce. Žádnou parádu jsem nehonila, protože ve vesnici bych byla akorát tak pro smích. Hezky jsem se oblékla jen na tancovačku, která se u nás pořádala vždy první sobotu v měsíci. A tam jsem Rudu také poznala.

Seděl sám u stolu a nemohl ze mě spustit oči. Byla jsem jeho zájmem polichocena zvlášť proto, že se líbil i ostatním holkám.

„Ten po tobě nějak kouká!“ smály se mi mé kamarádky.

„A kdo to vlastně je?!“ pokukovala jsem po něm po očku.

„Prý je z města. Koupil si chalupu po starým Linhartovi na kraji vesnice. Chce ji opravit, aby sem mohl jezdit na víkendy!“ Holky měly víc informací, než já. Vždycky jsem se dozvěděla všechno jako poslední. Ale dozvěděla.

Když mě pak Ruda vyzval k tanci, mohly všechny ženské puknout závistí. Vznášela jsem se v jeho náruči jako víla a byla pyšná, že si vybral ze všech přítomných právě mě. Takový elegán z města! To bylo terno. A můj otec?

Ten jen seděl s ostatními chlapy a hrdě pozoroval, jak si mě Ruda vede. Vsadím se, že už tenkrát mě na parketu viděl jako nevěstu v bílých šatech, jak s Rudou tančím první svatební tanec.

Když jsem ho zahlédla, měl ruce složené na prsou a spokojeně pokyvoval hlavou. Pak se naklonil k mamince a zašeptal jí do ucha slova, která jsem si přečetla na jeho rtech:

„Ta holka se snad na stará kolena ještě vdá!“

A taky že ano. Vdala jsem se ani ne za rok, co jsem Rudolfa poznala. Nejdřív jsme se viděli jen o víkendech, kdy jezdil do naší vesnice na svou novou chalupu. S její rekonstrukcí mu pomáhali zdejší chlapy a pochvalovali si, jak dobře je platí.

O to víc mě otec tlačil, abych se mu věnovala. Ani nemusel. Rudolf mě uchvátil nejenom svým zjevem, ale i chováním. Byl tak chytrý! Měl ve městě svou soukromou advokátní praxi a mnoho lidí z vesnice si k němu chodilo pro bezplatnou radu.

Vyhověl jim všem, protože si nejen chtěl získat nové přátele, ale dostávala od nich čerstvá vajíčka, ovoce přímo ze stromů a někdy mu hospodářky zabily i králíka.

„Nevíš, Kačenko, co s tím mám dělat?!“ držel toho strakatého chlupáče za nohy a očividně mu to nebylo příliš příjemné.

„No, nejdřív ho musíš stáhnout, pak vykuchat, hodit na pekáč, okořenit a péct aspoň hodinu a půl!“ smála jsem se Rudovi.

„Nemohla bys to udělat za mě?!“ prosil a já se ráda chopila svého úkolu. Stahovat králíky jsem uměla už od svého dětství a nedělalo mi to velký problém. Jen jsem se nemohla dívat, jak je táta zabíjí. Ale pečínku jsem svedla podle maminčinýho receptu na výbornou.

Kromě vaření jsem Rudolfovi pomáhala i v chalupě a se zahrádkou. Chtěl mít jak okrasnou zahradu, takže jsme spolu vysázeli stromky, magnólie, růže, hortenzie a na podzim pak všemožné cibuloviny, ale kus zahrádky za domem jsem si nechala i pro zeleninu.

„Není nic lepšího, než vařit z vlastních surovin!“ vysvětlovala jsem Rudovi.

„Dobře, ale králíky chovat nebudeme!“ rozhodl a já souhlasila. Doma jsme jich měli dostatek, stačilo zajít si o pár stavení dál a nedělní oběd byl na špalku. Když Ruda viděl, jak se umím postarat o domácnost, požádal mě o ruku. To bylo slávy!

Pamatuji se, že jsem byla opravdu šťastná. Možná také naposledy, protože pak můj dosavadní život skončil a začal úplně jiný, ve kterém jsem se vůbec necítila dobře. Hlavně že jsem vyhověla rodičům. Ti na mě byli opravdu pyšní. Jakého jsem si vzala chytrého a schopného muže, který ze mě udělal svou ženu.

Rudolf samozřejmě nepočítal vůbec s tím, že budeme společně žít na vesnici. Měl ve městě svůj byt, do kterého jsem se po svatbě musela přestěhovat i já. Byla jsem ho v něm navštívit už dřív, takže jsem moc dobře věděla, do čeho jdu. A moc se mi tam líbilo.

Měl ho tak krásně zařízený! Samý nový nábytek, krásná velká kuchyně s myčkou, ložnice s balkonem! Připadala jsem si jako princezna z pohádky.

Jenomže Ruda mi velmi často dával najevo, že jsem ničím do jeho bytu nepřispěla a musím dávat velký, opravdu velký pozor, abych něco neponičila. Došlo to tak daleko, že jsem se bála na cokoli sáhnout.

Automatická superpračka, myčka, kotel na teplou vodu, světla na dálková ovládání stejně jako ostatní elektrospotřebiče, nikdy jsem nevěděla, který čudlík zmáčknout, aby vše fungovalo tak jak má.

Rudolf mi to mohl vysvětlovat horem dolem, stejně jsem udělala nějakou chybu. Buď jsem zmáčkla knoflík málo, nebo příliš dlouho, no hrůza.

Další problém byl, jak trávit volný čas. A že jsem ho měla. Sice jsem si našla práci v jedné kanceláři, kde po mně nechtěli víc, než vařit kávu a chodit na pochůzky, ale když mi skončila pracovní doba, nevěděla jsem, co si mám sama počít.

Rudolf zůstával v práci až pozdě do noci. Doma mě to nebavilo, a tak jsem zprvu chodila po krámech. Jenomže to mě také brzy omrzelo.

Ne že by mi můj manžel nedal peníze na to, abych si něco koupila, ale vždycky jsem si vybrala oblečení, které se mu vůbec nelíbilo.

„Ty prostě zůstaneš nadosmrti vesničanka!“ kroutil hlavou nad mým nevkusem. „Něco takového si přece nemůžeš vzít na sebe! Zítra půjdeš a vrátíš to! Doufám, že sis nechala účtenku! O víkendu půjdeme nakupovat spolu. Něco ti vyberu.

Stejně potřebuji nové košile!“ vyčítal mi můj dokonalý manžel, který byl na rozdíl ode mě znalý dobrých mravů.

„Ale říkal jsi, že pojedeme na chalupu?!“ vzlykala jsem, protože jsem se celý týden těšila, jak zase uvidím svou rodinu, kamarády, blízké a především přírodu, na kterou jsem byla zvyklá a které ve městě bylo jen velmi málo.

„Musím dodělat nějakou práci, nemůžeme mít každý víkend volno!“ odsekl mi Rudolf. A tak jsem se přizpůsobila.

Svému muži jsem se přizpůsobila ve všem. Nejdřív jsem si sice chtěla prosadit svou, ale vždycky to skončilo velmi nepříjemnou hádkou, kdy jsem pak celé noci proplakala, zatímco můj manžel, Rudolf, zůstával i přes noc v práci.

Ráno mi pak volal, jestli jsem se uklidnila, a dal mi úkoly, co mám nakoupit a uvařit, kterou košili mu mám vyprat a vyžehlit, aby bylo vše připraveno, až přijde domů a on si konečně mohl udělat pohodlí, když kvůli mně spal na gauči v kanceláři. Svým rodičům jsem si postěžovala jen jednou, jak to u nás doma chodí.

„Opovaž se s Rudolfem rozejít!“ hrozil mi otec. „Jednou jsi jeho žena a budeš dělat, co ti poví! Já už tě doma nechci!“

„Tatínek má pravdu!“ přikláněla se k němu moje maminka. „Žena přece musí svého muže poslouchat! Co bys dělala sama! Rozvedená! Vždyť už ti je přes třicet! To se, holka, znovu nevdáš!“

Tak smýšleli mí rodiče a já jim věřila. A to byla moje největší hloupost. Jedinou radu, kterou jsem si od nich vzala k srdci byla, abych s Rudou měla co nejdřív dítě.

„Děti všechno změní! Uvidíš, že pak se k tobě bude chovat jinak! A čím víc jich budeš mít, tím lépe! Na nic nečekej!“

Když jsem svému muži poprvé řekla své přání, že s ním chci mít děti, nejdřív na mě hleděl, jako kdybych právě spadla z Venuše, a pak se velmi rozčílil.

„Děti? Nikdy!“ zněla jeho rázná odpověď. „Potřebuji mít klid na svou práci! Copak ti schází? Máš přece všechno! Byt, auto, chalupu! Na dovolenou jezdíme třikrát do roka! Koupit si můžeš, co chceš! A ty bys všechno zahodila kvůli dětem?!

To sis měla rozmyslet dřív!“ křičel na mě a já nevěděla, co mám dělat. Bylo jasné, že kdybych se s ním rozvedla, přišla bych o všechno, co jsem doposud měla. Měl to vlastně on, můj manžel, já to mohla pouze využívat.

Ale zvykla jsem si, a když si zvyknete na lepší, už se sotva spokojíte s málem. Strašně moc jsem chtěla děti, ale zároveň jsem se nechtěla připravit o to, jak na mě hledí moje bývalé kamarádky z vesnice.

Bývalé proto, že jakmile jsem si vzala Rudolfa, začaly mi závidět. To, že bydlím ve městě, že se vozím v luxusním novém voze, jak chodím oblékaná, že vesnice, která mi dříve byla domovem, je teď jen místem odpočinku, rekreace.

Zatímco ony se dál brodily ve slepičincích, já si pěstovala své růže. Zatímco ony vstávaly v pět ráno, aby nakrmily ovce a podojily krávy, já chodila do práce až na osmou a všechen volný čas měla jen sama pro sebe.

„Ty si žiješ!“ ušklíbly se, když jsem jim líčila běžným program svého dne. A mnohdy jsem si některé skutečnosti přibarvila. Jistě že jsem nechodila každý den na kosmetiku, ke kadeřnici nebo na masáže. To bych ani nechtěla. Vždyť jsem byla duší stále holka z vesnice stejně jako ony.

„My máme čas akorát, abychom se postaraly o děti!“ chovaly je na rukách a netušily, že právě děti jsem jim tak moc záviděla. Proto jsem se s nimi také přestala vídat.

Dívat se na ně, jak jsou šťastné, i když na své ratolesti často láteří, mi přinášelo jen smutek, rvalo srdce. Bylo mi mnohem lépe, když jsem je neměla na očích.

Smířila jsem se tedy s tím, že děti mít nebudu. Můj manžel si to tak přál a moje rodina si přála, abych zůstala se svým manželem. Ze začátku to bylo hodně těžké.

Ale představa, že se vyplní vize mého otce, já se rozvedu a zůstanu už nadosmrti sama, byla tak strašná, že jsem raději volila život v bezdětném manželství, které časem pozbylo svého smyslu, než návrat k rodičům na vesnici, kteří mě doma už vlastně ani nechtěli.

Kromě toho bych sama sebe vydala na pospas výsměchu vesničanů. Úplně jsem je slyšela:

„Tak je zase zpátky! Holka z vesnice si hrála na městskou paničku a nějak se jí to nevydařilo! Aby ne, vždyť jí pořád čouhala sláma z bot! Proč se vůbec rozvedli? Asi si našel jinou! Nebo nemohla mít děti, že žádné nemá?!

Co by taky dělal s jalovicí!“ Přesně to by všichni říkali, kdybych se vrátila domů. I přesto jsem to měla udělat. Dokud byl čas.

Můj manžel mě po letech přestal úplně vnímat jako svou ženu. Vlastně jsem se pro něj stala jen hospodyní, která se postará o jeho domácnost. Zajímalo ho jen, jestli jsem nakoupila, uvařila, vyprala mu košile, které si chtěl vzít na jednání k soudu.

Dokonce jsme přestali jezdit i na dovolené. Zvykla jsem si na svou samotu a časem si našla nové kamarádky. Ty z města, které také žily v bezdětných manželstvích nebo samy. Chodila jsem s nimi na nákupy, odpolední kafíčka, do divadel a kin.

Vůbec mě už nezajímalo, co dělá můj manžel. A to byla velká chyba.

Jednoho dne mi totiž oznámil, že si našel jinou ženu, která s ním čeká dítě, proto se se mnou chce rozvést. Nejdřív jsem si myslela, že si ze mě dělá legraci.

„Rozvést?!“ opakovala jsem po něm hloupě. U nás na vesnici se nikdy nikdo nerozváděl! Jak mě může chtít opustit? Vyhodit? Zbavit se mě, když mi slíbil věrnost, kterou posvětil svým manželským slibem, podpisem a polibkem?!

„Ano, rozvést,“ říkal mi Rudolf s naprosto ledovým klidem.

„Ona s tebou čeká dítě?!“ snažila jsem si vše srovnat v hlavě.

„Vždyť už jsem ti řekl, proč se zase ptáš?!“ odsekl mi.

„Protože se mnou jsi nikdy dítě mít nechtěl?!“ sotva jsem popadala dech. Před očima jsem měla mžitky, šly na mě mrákoty.

„Nechtěl jsem ho mít ani s ní, ale podvedla mě!“ svěřil se mi můj muž. „Řekla, že bere antikoncepci a nebrala. Tak co mám teď dělat?! Všechny jste stejné mrchy!“ dodal a to už jsem se neudržela. Vzala jsem první věc, kterou jsem měla po ruce, a začala ho s ní mlátit.

„Ty zmetku podrazáckej! Jak jsi mi to mohl udělat?!“ křičela jsem, až jsem ztratila vědomí.

Rozvedli nás na první stání a já se vrátila ke svým rodičům na venkov. Moje největší obavy, které jsem kdy měla, se vyplnily. Dohnal mě můj vlastní strach. Stalo se přesně, čeho jsem se nejvíc bála. Noční můra se stala mou realitou.

Zavřela jsem se ve svém dětském pokoji a skoro měsíc nevycházela ven. A když jsem vyšla, zjistila jsem, že všechno je jinak. Že mě mí rodiče, kamarádky a všichni, mezi kterými jsem vyrůstala, vzali zpět. Přijali mě znovu mezi sebe jako jedna velká rodina.

Protože oni byli a vždycky budou mou rodinou. Dokonce jsem si po čase našla i nového přítele. Ač je mi už přes čtyřicet let, stále doufám, že se mi třeba ještě poštěstí a budu mít vlastní děti. Zatím vychovávám ty jeho.

Mirkova žena, moje bývalá kamarádka, totiž zemřela, a on zůstal na všechno sám. Přijala jsem je s láskou, stejně jako oni mě. Jsem konečně šťastná, i když jsem mohla být už dřív. Ale možná jsem si tím vším musela projít. Abych si vážila toho, co mám teď. Lásky. Všechno jiné je pouhé nic.

Kateřina, 41 let, Mělník

Předchozí článek
Další článek
Související články
3 minuty čtení
Zamilovala jsem se do Dušana, byl to hodný kluk, nosil mi květiny. Moji rodiče byli proti této známosti a přemlouvali mě, ať ji ukončím. Rodiče mi vybrali ženicha. Zní to jak z předminulého století, ale je to pravda. Říkali, že to se mnou myslí dobře, jenomže všichni víme, kam vede cesta, co je dlážděna dobrými úmysly. Dnes, řekne-li mi někdo, že to se mnou myslí dobře, otřesu se hrůzou. Z dobr
3 minuty čtení
Byly jsme jen dvě. Já a moje dcera Klára. Bez jejího otce, bez velké rodiny, bez zázemí. Ale měly jsme sebe. A teď už ji nemám. Nám to stačilo. Byla moje radost, moje světlo, moje všechno. Když jsem večer zavírala oči, děkovala jsem, že ji mám. A ráno jsem vstávala s myšlenkou na ni. Smála se s hlavou zakloněnou, vždycky trochu víc než ostatní. Jako by říkala, že se nebojí života. Smála se.
4 minuty čtení
Musím se svěřit se zradou, která ještě dnes pálí jako čert. Ta zrada přišla od někoho, kdo mi byl nejbližší. Moje vlastní sestra mi přebrala manžela. Tomáše jsem poznala na vysoké škole. Byl to kluk s neposednými kudrnatými vlasy a smíchem, který dokázal rozzářit i ten nejtemnější den. Zamilovali jsme se do sebe rychle a bezhlavě. Po dvou letech jsme se vzali a založili rodinu. Měli jsme dvě
3 minuty čtení
V lásce jsem bohužel neměla štěstí. Provdala jsem se za agresivního alkoholika, život s ním byl nesmírně těžký a také smutný. S manželem jsme se po dvaadvaceti společných letech nenáviděli na život a na smrt. Po rozvodu jsem přemítala, zdali mám nějakou hezkou vzpomínku, alespoň třeba jedinou, ale mozek mi ji odmítal vydat. Vybavovaly se mi jen samé zlé věci, jako by se žádné dobré neuskutečnil
3 minuty čtení
Byla jsem ještě malá holka. Já a mé spolužačky jsme obdivovaly jinou dívku. O sedm let starší a velmi krásnou. Tak jsme se jí chtěly ve všem vyrovnat. Bylo jí patnáct a jmenovala se Eliška. Krásná, jiná než všechny ostatní. Měla dlouhé blond vlasy, které se leskly na slunci jako medový samet. Její oči byly velké a modré, skoro jako by se v nich zrcadlil celý svět. Nesmírně krásná dívka, kterou
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Absolonová hledá bohatého sponzora, hlaste se!
nasehvezdy.cz
Absolonová hledá bohatého sponzora, hlaste se!
Na dovolenou u moře, na luxusní kabelky, šaty, nebo dokonce na nové auto musí Monika Absolonová (48) zatím zapomenout. Všechny její úspory se totiž rozkutálely. Nejen proto, že má zpěvačka po rozcho
Nový sedan Lexus ES pro novou éru
iluxus.cz
Nový sedan Lexus ES pro novou éru
Lexus představuje v evropské premiéře zcela nový model ES, nová technologie s vysokou úrovní pohodlí a bezpečností. Osmá generace tohoto globálního sedanu prémiové třídy přijde na trh počátkem příštíh
Vlastnil Rudolf II. dýku s Caesarovou krví?
epochalnisvet.cz
Vlastnil Rudolf II. dýku s Caesarovou krví?
Do „třináctých“ komnat Rudolfa II. nahlédne jen málokdo. Augšpurský obchodník Hans Kraft je jedním z vyvolených. „Teď se můžete chlubit tím, že jste viděl, co mnoho jiných ne,“ usměje se na něj císař, když ho provází mezi policemi své kunstkomory.   Pravda, obdobných sbírek existuje v Evropě celá řada, pražská kunstkomora císaře Rudolfa II. (1552–1612) se
Změna ve fungování mitochondrií u laboratorně chovaného parazita
21stoleti.cz
Změna ve fungování mitochondrií u laboratorně chovaného parazita
Vědecký tým z Ostravské univerzity, Biologického centra Akademie věd ČR a dalších evropských a amerických institucí odhalil zásadní změnu v energetickém metabolismu parazita Vickermania ingenoplastis,
Jak černé skříňky odhalují příčiny katastrof?
epochaplus.cz
Jak černé skříňky odhalují příčiny katastrof?
Černé skříňky, ač oranžové, jsou klíčovými svědky leteckých neštěstí. Od pádu ruského Tu-154 v Černém moři až po jejich neuvěřitelnou odolnost v extrémních podmínkách – tato zařízení ukrývají odpovědi na otázky, co se pokazilo. Přečtěte si, jak fungují a proč jsou téměř nezničitelné. Slyšíme o nich ve zprávách v souvislosti s leteckými tragédiemi. Ale víte,
Udržitelnost pod značkou luxusu
rezidenceonline.cz
Udržitelnost pod značkou luxusu
Ještě stále panuje představa, že dům postavený na ekologických principech musí být výhradně minimalistický, až asketicky zařízený. Pokud se ovšem realizace ujmou zkušený architekt s nadanou designérkou, realita vypadá zcela jinak. Hlavním cílem tohoto projektu bylo minimalizovat dopad budovy a jejího provozu na životní prostředí. A protože dům si navrhovali sami majitelé, uznávaný indický architekt
Pochopila jsem, proč mi to místo tolik pomohlo
skutecnepribehy.cz
Pochopila jsem, proč mi to místo tolik pomohlo
Když jsem ztratila manžela, moc jsem se trápila. Netušila jsem, že existuje místo, které vdovám vrací radost a chuť do života. Pomohlo i mně. Můj Jindřich byl naprosto skvělý manžel. Znali jsme se z vysoké školy. Byla to láska na první pohled, zamilovala jsem se hned, jak jsme se potkali na první přednášce. Po škole jsme
Záhada tanečního moru: Proč se stovky lidí unavily k smrti?
historyplus.cz
Záhada tanečního moru: Proč se stovky lidí unavily k smrti?
Křivolakými uličkami Štrasburku se rozléhají divoké výkřiky. Stovky obyvatel města se do hudby extaticky zmítají, svíjejí a všelijak kroutí. Ve tvářích mají zcela mrtvolný výraz a viditelně jsou na konci svých sil. V poskakování ale neustávají, dokud vyčerpáním zcela nepadnou. Co bylo příčinou podivného „tanečního moru“, který v létě 1518 město zachvátil? Štrasburk platí
Směs z lesních hub nakyselo
tisicereceptu.cz
Směs z lesních hub nakyselo
Na nakládání se hodí hříbky, babky, lišky i poddubáky. Suroviny na 4 sklenice 1 kg očištěných hub 2 lžíce octa sůl Na nálev 500 ml octa 1,5 l vody 10 kuliček pepře 10 kuliček nového k
Chcete jít vpřed? Hýbejte se
nejsemsama.cz
Chcete jít vpřed? Hýbejte se
Život je jako jízda na kole, a kdo chce udržet rovnováhu, musí se hýbat. Kila ani roky nejsou překážkou, jen výzvou. Co je nejvhodnější, když sedavý způsob života začíná ovlivňovat zdraví? Je to chůze – nejlepší pohyb venku, při kterém přirozeně posilujete celé tělo. Stačí alespoň třicet minut chůze obden a ve svižnějším tempu. Pokud máte
PETEXPERT DEN 2025
epochanacestach.cz
PETEXPERT DEN 2025
V sobotu 31. května 2025 se v pražském Pesoparku v Uhříněvsi uskuteční první ročník akce pro širokou veřejnost – PetExpert den. Tento celodenní zážitkový program je určen pro všechny milovníky psů, jejich psy i rodiny s dětmi. Akce je zdarma a nabídne praktické ukázky práce se psy, přednášky, odborné konzultace, soutěže, stánky se sortimentem pro
Záhada hromadných úmrtí ptáků: Neznámá síla zabíjí za letu celá hejna
enigmaplus.cz
Záhada hromadných úmrtí ptáků: Neznámá síla zabíjí za letu celá hejna
Je to děsivý pohled. Krajina, kam až oko dohlédne, je poseta těly mrtvých ptáků a z nebe s tupým žuchnutím padají na zem další a další. Jako by snad početné hejno za letu zemřelo ve stejný okamžik. Mn