S kamarádkou Monikou jsme se rozhodly udělat něco se svou hmotností. Natrefili jsme při tom na ženu, díky které víme, že nějaké to kilo navíc je krásné než chodící kosti.

Jednou jsme si s Monikou řekly, že „opět“ zhubneme. To opět uvádím záměrně, protože takto hubneme už dlouho, ale pouze teoreticky. Každé dva roky se naše hmotnost méně či více zvýší.

Kamarádka tentokrát prohlásila, že se už na sebe nemůže dívat a zrcadlo obchází s odporem. Já jsem přikyvovala. Obě jsme však věděly, že nedostatkem pohybu to nebude. Já aktivně sportuji, Monika je zase v práci dost fyzicky vytížená. Spíše jde o naše choutky.

Monika si neumí představit den bez kousku čokolády. Já naopak ujíždím na slaných dobrotách. Proto jsme si řekli, že tentokrát dáme šanci tabletkám na hubnutí. Na internetu nás však zarazily jejich ceny.

Nechtělo se nám dávat obrovské částky za pochybné chemické preparáty. Obě máme navíc do kapsy dost hluboko. Moniku napadlo, že prozkoumáme, co se v takových přípravcích vlastně skrývá. Vypátraly jsme složení jednoho z nich.

Mimo jiné obsahoval kofein a jakousi vítánii. „To je super!“ vykřikla kamarádka. „Budeme normálně pít kávu a na internetu seženeme tu vítánii.“

Přečetly jsme si o ní, že příznivě ovlivňuje plodnost, zlepšuje prokrvení pánve, má afrodiziakální účinky, snižuje krevní tlak a tak dále. Je to prostě takový je zázrak, řekly jsme si, a hned jsme si ji objednaly.

Jenže nám přišla jen jakési semínka a těm se tedy u nás velmi nedařilo, protože ani jedna z nás není šikovná zahradnice. Takže jsme uznaly, že lepší budou běžně dostupné bylinné čaje na hubnutí ze supermarketu.

Do vozíku, kde měla Monika svoji každodenní čokoládu a já balíček chipsů, tedy zabloudily i nějaké „zázračné“ preparáty. Hlavně ten, který má výrazný nápis „spalovač tuků“.

Když nás pozdravil společný kamarád a dal se s námi do rozhovoru, zčervenaly jsme a čaje jsme se snažily zamaskovat jinými výrobky. Nenápadně jsme je pak vrátily do regálů, aby si z nás nedělal legraci.

Rychle jsme zaplatily čokolády a brambůrky a vytratily jsme se z obchodu. Takže zase nic. Večer jsme si chtěly jít aspoň zaplavat. Skvěle jsme si zasportovaly, a když jsme po hodině mířili ke skříňkám v šatně, prošla kolem nás velmi hubená žena.

Vedla malé dítě, které ji oslovilo „mami“, ale ona při své vychrtlosti vypadala spíše jako jeho babička. Bylo vidět, jak se chvěje zimou, ačkoliv bylo příjemně teplo. Ten pohled nás doslova vystrašil.

Když jsem se po chvíli česala u zrcadla, zjistila jsem, že kulatější obličej je vlastně fajn a díky němu vypadám mladší. Na totéž přišla i Monika, když na mě po chvíli zvolala: „Víš, já už vlastně ani hubnout nechci!“ A já jsem jí dala za pravdu.

Jana, Praha