Při pohledu na kalendář mi došlo, že jsem zapomněla přetočit stránku o další týden. To se mi nikdy nestalo, za celých dosavadních dvaadvacet let, co jsem na světě. Hm, koukejme, co s člověkem udělá jeden víkend s přítelem…
Jako by se znovu zastavil čas, jen se to projevil v trochu jiné formě. Cítím, že se zase něco změnilo, možná jen posunulo dál. Byla jsem dnes ráno na operaci – malý nádor v levém prsu, velikosti asi jeden a půl centimetru. Trochu jsem měla strach. Věděla jsem, že mě neuspí, jen lokálně znecitliví to místo. Měla jsem prostě obavy, že to nebude dostatečně utišující – po mých dosavadních zkušenostech s analgetiky a podobnými věcmi. Obavy se zčásti naplnily, nejprve mě nechali ráno čekat asi dvě hodiny na příjmu, ale potom mě celkem nečekaně vzali trochu dřív. Byla to v podstatě rychlovka – rychlé převlečení se do bílé košile se županem, následné vysvlečení a už mě umývali na operačním stole a vesele si povídali, jaký nůž budou potřebovat… až jsem v duchu místy ztěžka povzdechla. Ještě injekce na znecitlivění a už jsem cítila řezy skalpelu. Ano, skutečně jsem cítila každý zářez nože, až do posledního stehu nití. Bolelo to, ale ta injekce to přece jen trochu zmírnila. Naštěstí asi za čtvrt hodiny bylo po celém zákroku. Sice jsem ještě dost krvácela, ale ošetřili mě, obvázali a přijeli pro mě s vozíkem, aby mě vzali zpátky na oddělení. Asi hlavně proto, že před operací jsem měla velmi nízký tlak, jaký běžně nemívám.
Cítila jsem se ovšem v podstatě dobře, až asi za půl hodiny jsem náhle zeslábla a měla jsem pocit, že každou chvilku ztratím vědomí. I když jsem seděla, mlžilo se mi před očima a sotva jsem udržela v ruce obyčejný kapesník. Ještě jsem silou vůle vyřídila pár telefonických hovorů a s vypětím skutečně všech sil jsem se bezvládně opřela o sedačku v pokoji, kde jsem čekala na doktora, aby mi dopsal ještě lékařskou zprávu a pár slov. K údivu všech, kteří o mé operaci věděli, mě asi po další půlhodině propustili, když se cítím dobře a moc nekrvácím. Ránu bude nutné ještě převazovat, protože pár dní ještě bude krvácet a nesmí se ani umývat. Kontrola do deseti dnů u mého lékaře, což byl shodou okolností právě ten, který mě operoval.
Přijel pro mě táta, nevyspalý po noční službě, protože máma byla v práci a nemá zájem se se mnou telefonicky bavit, protože je zaneprázdněná. No ani jsem nic jiného nečekala. Teď sedím opět doma, sama v pokoji a uvažuji, jaké by to asi bylo zůstat v nemocnici. Nechci se tam ale vrátit, i když by možná bylo fajn vypadnout alespoň na chvíli někam mimo byt, kde jsem skoro pořád. Nyní však jen doufám, že alespoň tahle rána se co nejdříve zahojí a já brzy zapomenu, že jsem vlastně něco takového musela podstoupit.
Až nyní jsem si uvědomila, jak čas a život opravdu utíkají. Příští týden mi bude dvacet jedna let. Přítel se mě ptal, jaký dárek bych si k narozeninám přála. Nevím o ničem, co by se dalo koupit a mohlo mi udělat opravdovou radost. Mám všechno, co může člověk mít a nechci nic víc. Mám střechu nad hlavou, dostatek jídla, zdá se, že přece snad i nějaké kamarády a kamarádky a už pár dní oficiálně i přítele. Vím, jaké to je být milována alespoň jedním člověkem na celém širém světě. To všechno mi stačí, i když zdraví, které už nikdy nebude takové, jako bývalo, to nevyváží.
Můj táta vždycky říkával: „Jen se neboj, všechno dobře dopadne.“ A já vím, že ano a věřím tomu.
Jana (22), Praha
